Vydání 5/2007

Pro žalobce ve správním soudnictví, který napadá rozhodnutí správního orgánu, musí být splněny (kromě obecných podmínek řízení na straně účastníků, jimiž jsou způsobilost být účastníkem řízení, procesní způsobilost, a v případě zastoupení též plná moc zmocněnce) předpoklady stanovené v citovaném § 65 odst. 1 s. ř. s. Jednak tedy žalobce musí tvrdit, že byl zkrácen na svých právech úkonem správního orgánu; jednak tento úkon musí být „rozhodnutím“, to znamená musí se jím zakládat, měnit, rušit nebo závazně určovat žalobcova práva a povinnosti.

Je na tomto místě nutno zdůraznit, že procesní legitimace se nezakládá zkrácením na právech, nýbrž tvrzením o tom, že ke zkrácení došlo. Závěr o tom, zda žalobce skutečně byl či nebyl zkrácen, je už závěrem o legitimaci věcné, a je tedy určující pro úspěšnost či neúspěšnost žaloby. Nelze jím ovšem podmiňovat věcné projednání žaloby, resp. její přípustnost či nepřípustnost, jak to učinil městský soud.

To, že nebyly splněny podmínky řízení ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., lze najisto vyslovit jen tehdy, pokud napadený úkon není rozhodnutím [zde pak platí kompetenční výluka podle § 70 písm. a) s. ř. s.], pokud žalobce netvrdí, že byl zkrácen na právech (v takovém případě by však patrně ani nepodával žalobu, resp. jeho podání ke správnímu soudu by nebylo možno jako žalobu kvalifikovat), nebo pokud je takové zkrácení pojmově vyloučeno: tak tomu bude nejspíše v případech, kdy správní orgán svým rozhodnutím plně vyhoví žalobcově žádosti nebo kdy zcela odklidí dřívější rozhodnutí vydané v neprospěch žalobce, a žalobcovo právní postavení se tak vrátí do stavu před vydáním onoho dřívějšího rozhodnutí (k tomu srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze publikované pod č. 709/2000 Soudní judikatury ve věcech správních); to ale není souzený případ. V důsledku rozhodnutí o ověření neplatnosti rozhodnutí, kterým bylo žalobci předepsáno penále, se dočasně „odsunul“ stav, kdy byla žalobci předepsaná povinnost k placení. To však ještě neznamená, že tato skutečnost může být pro soud důvodem k odmítnutí žaloby už jen proto, že o „odklizeném“ rozhodnutí může mít a žalobce i má jinou představu než správní orgán. Lze si totiž snadno představit situaci, kdy by „zneplatněným“ rozhodnutím nebylo rozhodnutí o stanovení penále, ale rozhodnutí o daňové povinnosti, jejímž předmětem je plnění od státu, tedy rozhodnutím vyměřený nárok (v určité výši) na odpočet daně z přidané hodnoty. Pak rozhodnutí vydané podle § 32 odst. 7 d. ř., jímž se osvědčí neplatnost rozhodnutí o přiznání nároku na odpočet daně, musí být nutně přezkoumatelné soudem, neboť by mohlo straně odejmout již přiznané právo. V případě, že by poté správní orgány již žádné nové rozhodnutí, jež by splňovalo požadavky § 32 odst. 2 d. ř. na základní náležitosti, nevydaly, nebylo by možno se již nápravy soudní cestou domoci. Nevydání nového rozhodnutí by navíc nemuselo být způsobeno pouhou liknavostí správních orgánů, ale třeba i objektivní skutečností – uplynutím lhůty dle § 47 d. ř. a nastolením stavu, kdy je již vydat nové rozhodnutí nemožné.