Vydání 2/2014

Z odůvodnění:

Krajský soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení, za nichž může ve věci jednat a mezi které se řadí i otázka přípustnosti podaného žalobního návrhu.

Ve správním soudnictví jsou kontrole zákonnosti podrobena rozhodnutí orgánů veřejné správy, jimiž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech fyzických a právnických osob ve smyslu generální obsažené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Současně však uvedené ustanovení připouští možnost, aby na základě výjimek výslovně stanovených zákonem byla některá rozhodnutí z přezkoumání vyloučena. Jedná se o tzv. kompetenční výluku upravenou v § 70 s. ř. s., kdy jsou ze soudního přezkumu vyloučeny mimo jiné úkony správního orgánu, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem [§ 70 písm. c) s. ř. s.]. Žaloba napadající rozhodnutí, které spadá pod kompetenční výluku, je dle § 68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná a soud ji podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítne.

Ačkoli soudní řád správní blíže nespecifikuje, co se rozumí pod pojmem „“, soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, čj. 4 As 48/2008-23; či rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 1999, čj. 5 A 48/99-13, publikované ve sbírce Soudní pod č. 664/2000) se ustálila na výkladu, že se jedná o úkony, jimiž se správní orgán nedotkl přímo těch práv účastníka, která zakládá hmotné právo.

Dle § 129 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006 „[s]“

Podle § 39 odst. 1 správního řádu „[s]“. Otázka přiměřenosti lhůty je věcí volného uvážení správního orgánu, které je limitováno zákonnými požadavky § 39 odst. 1 věty druhé správního řádu. Určením lhůty totiž „“

V posuzovaném případě byla žalobci stavebním úřadem ve smyslu shora citovaného § 39 odst. 1 správního řádu určena lhůta k provedení konkrétního úkonu – podání žádosti dle § 129 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006, neboť citovaný zákon ve znění účinném pro projednávanou věc tuto lhůtu nestanovil a bylo toho zapotřebí. Napadené rozhodnutí tak dle krajského soudu zasahuje toliko do práv žalobce daných pro vlastní vedení řízení. Jedná se o úkon procesní, kterým byla sice žalobci určena konkrétní povinnost, avšak tento úkon sám o sobě ještě nijak nezasahuje do hmotných práv žalobce.

Rozhodnutí, která teprve zasáhnou do právní sféry žalobce, bude (ad 1) až konečné rozhodnutí vydané buď v řízení o odstranění stavby, v němž bude ověřováno naplnění zákonných podmínek pro nařízení odstranění stavby; nebo bude-li žalobce reagovat na předmětné usnesení stavebního úřadu, kterým mu byla stanovena lhůta k provedení úkonu, a podá žádost ve smyslu § 129 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006, bude tímto rozhodnutím (ad 2) rozhodnutí vydané v řízení o prodloužení doby trvání stavby nebo o změnu v jejím užívání na původní využití. I v tomto řízení bude nutno zkoumat, zda v případě žalobce byly dány zákonné důvody pro zahájení a vedení tohoto řízení, tj. mimo jiné i to, zda byly dány zákonné důvody pro podání žádosti ve smyslu § 129 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006. Až v žalobách proti takto vydaným rozhodnutím bude moci žalobce namítat veškeré své námitky uplatněné v nyní podané žalobě, tj. i tvrzenou nezákonnost vydaného rozhodnutí o určení lhůty k provedení úkonu s odůvodněním, že se v daném případě nejedná o stavbu dočasnou, ale o stavbu trvalou. Posouzení zákonnosti takto vydaného usnesení tedy bude předmětem následného meritorního přezkumu a právo žalobce na soudní ochranu bude takto dostatečně zajištěno.

S ohledem na výše uvedené tak krajský soud uzavírá, že v daném případě žaloba směřuje proti rozhodnutí, kterým se toliko upravuje vedení řízení, a které je z tohoto důvodu vyloučeno ze soudního přezkumu dle § 70 písm. c) s. ř. s. Takto podaná žaloba je tedy ve smyslu § 68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná, a krajský soud ji proto podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.