Vydání 7/2009

Dne 19. 1. 2005 Ministerstvo obrany, odbor mimorezortní spolupráce, vydalo rozhodnutí o tom, že osvědčení o účasti Ing. Juliana Ch. (žadatele) na národním boji za osvobození v kategorii domácího hnutí v době od srpna 1944 do osvobození nevydává.

Žadatel proti tomuto rozhodnutí podal rozklad, ministr obrany jej však dne 24. 3. 2005 zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

Rozhodnutí o rozkladu napadla nejvyšší státní zástupkyně u Městského soudu v Praze žalobou k ochraně veřejného zájmu ve smyslu § 66 odst. 2 s. ř. s..

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2008 rozhodnutí ministra obrany zrušil. Předně se přitom vypořádal s otázkou veřejného zájmu k podání žaloby odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2007, čj. 8 As 27/2006-70, č. 1455/2008 Sb. NSS, podle něhož úvaha, zda je ve věci dán veřejný zájem (§ 66 odst. 2 s. ř. s.) nepodléhá přezkumu správních soudů. Městský soud proto nehodnotil, zda existence tohoto veřejného zájmu v podané žalobě je či není dostatečným způsobem odůvodněna. Městský soud přisvědčil žalobkyni v tom, že žalovaný pochybil, když vycházel z předpokladu, že je výlučně věcí žadatele, aby prokázal rozhodné skutečnosti pro splnění podmínek pro vydání požadovaného osvědčení dle zákona č. 255/1946 Sb. Odkázal v tomto směru na § 32 odst. 1 správního řádu z roku 1967 a konstatoval, že je v první řadě povinností správního orgánu, aby si pro své rozhodnutí opatřil potřebné podklady a zjistil přesně a úplně skutečný stav věci. Ze spisu přitom v daném případě vyplývá, že žalovaný vycházel výlučně z dokladů předložených žadatelem a ani se nepokusil podklady jím dodané ověřit či vyvrátit dalšími důkazy, které bylo v jeho moci si opatřit. Dle městského soudu bylo v řízení zcela nepochybně zjištěno, že žadatel byl členem odbojové organizace „Pro vlast“ a disponuje potvrzením vystaveným krátce po skončení druhé světové války o tom, že se . Za této situace nelze bez dalšího odmítnout žadatelova tvrzení jako nepodložená. Městský soud proto dospěl k závěru, že bylo povinností žalovaného provést dokazování za účelem zjištění skutečného stavu věci, tj. pokusit se obstarat sám další doklady o činnosti žadatele za druhé světové války nebo o skupině, jíž byl žadatel členem, pokud nepovažoval doklady předložené žadatelem za dostatečné, a vyvrátit či potvrdit tak své pochybnosti o žadatelem tvrzených a osvědčených skutečnostech. Městský soud se ztotožnil s žalobkyní i ve vytýkaném nesprávném právním posouzení věci ze strany žalovaného. Konstatoval, že dle jeho názoru lze za účastníka národního boje za osvobození ve smyslu § 1 odst. 1 bod 1 písm. e) zákona č. 255/1946 Sb. považovat i toho, kdo prováděl sabotážní a záškodnické akce, zvláště pak pokud se odehrávaly při výrobě vojenského materiálu, který měl pro německou armádu podstatný význam. Názor žalovaného, že za odbojovou činnost podle citovaného zákona je možno považovat jen činnost souvisící s městský soud odmítl jako nesprávný. Vyšel přitom přímo z textu § 1 odst. 1 bod 1. písm. e) zákona č. 255/1946 Sb. a z výkladu pojmu učiněného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 1947, sp. zn. 692/46, publikovaného pod č. 1583/1947 Boh.A). Současně připomněl, že i za akce sabotážního a záškodnického typu hrozily během druhé světové války velmi vysoké tresty, nezřídka byli občané za takové činy popravováni a je nepochybné, že i taková činnost byla spojena s nebezpečím pro život, osobní svobodu a zdraví nejen žadatele, ale i jeho rodiny.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze žalovaný (stěžovatel) brojil kasační stížností. Napadené rozhodnutí ministra obrany podle něj není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., které je přezkoumatelné soudem. Základní podmínkou pro přezkoumání rozhodnutí správního orgánu je skutečnost, že se jedná o úkon, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti dané osoby. Podle stěžovatele předmětné rozhodnutí nezasáhlo do subjektivních hmotněprávních oprávnění a povinností osoby zúčastněné (žadatele). Osvědčení je totiž forma činnosti orgánu veřejné moci, kterou se autoritativně a s příslušnou průkazní mocí dokládá určitá nesporná skutečnost. V řízení ve správním soudnictví je třeba prokázat zkrácení subjektivních práv nositele rozhodnutím správního orgánu. To však může nastat pouze tehdy, jedná-li se o rozhodnutí zakládající, rušící nebo závazně určující práva nebo povinnosti zúčastněné osoby (viz výše). Závěrem stěžovatel poukázal na současnou soudní judikaturu, a to na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2008, čj. 10 Ca 245/2006-33, a na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2006, čj. 15 Ca 12/2005-30, v nichž je tato problematika rozebírána a jsou zde vysloveny totožné názory na věc.

Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti projevila žalobkyně s tímto názorem nesouhlas. V daném případě se nejedná o rozhodnutí, které by bylo vyloučeno ze soudního přezkumu dle § 70 písm. a) a b) s. ř. s. Připomněla, že k charakteru rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. se vztahuje četná soudní , dle které je žalobní legitimace založena nejen v případech, kdy došlo přímo či nepřímo ke zkrácení žalobce na jeho právech, ale rovněž i ve všech případech, kdy rozhodnutím či jiným úkonem správního orgánu byla dotčena hmotněprávní nebo procesněprávní sféra žalobce; k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 6 A 25/2002. Dále žalobkyně uvedla, že nevydáním osvědčení podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb. se určuje postavení žadatele, v projednávané věci osoby zúčastněné na řízení, z toho hlediska, zda jde o účastníka národního boje za osvobození. Nemůže se tedy jednat o rozhodnutí předběžné povahy dle § 70 písm. b) s. ř. s., jak tvrdí stěžovatel, neboť ten svým rozhodnutím autoritativně určil pozici osoby zúčastněné na řízení a jeho rozhodnutí je nutné považovat v tomto směru za rozhodnutí finální. Dle žalobkyně byla osoba zúčastněná na řízení tímto rozhodnutím bezpochyby dotčena na svých právech, bylo jí odepřeno určení (uznání) účasti na národním boji za osvobození, dále pak přístup k právům, která náležejí na základě zákona osobám, jež jsou nositeli takového osvědčení, jako je např. možnost pobírat příplatek k důchodu dle § 2 zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů, či čerpat jednorázovou peněžní částku pro účastníka národního boje za osvobození dle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Pokud stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že osvědčení je forma činnosti orgánů veřejné moci, jíž se autoritativně dokládá určitá nesporná skutečnost, popírá tím dle názoru žalobkyně své vlastní předchozí řízení, jehož předmětem bylo zkoumání, zda osoba zúčastněná na řízení splňuje podmínky § 1 odst. 1 bod 1 písm. e) zákona č. 255/1946 Sb., či nikoli. V případě, že by se ve věci jednalo o nespornou skutečnost, nemusel by stěžovatel jako správní orgán k prokázání splnění zákonných podmínek pro vydání osvědčení provádět dokazování a vést správní řízení. Pouze by vydal či nevydal příslušné osvědčení, a to na základě úředně známé skutečnosti. Rozhodnutí o nevydání osvědčení dle § 8 zákona č. 255/1946 Sb. je proto podle žalobkyně rozhodnutím, které je správním rozhodnutím ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) a § 65 odst. 1 s. ř. s. a jako takové je podrobeno možnosti soudního přezkumu ve správním soudnictví. V závěru odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 7 A 159/99.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.