3538/2017
Řízení před soudem: pravomoc soudu
Řízení před soudem: pravomoc soudu
k § 25 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 294/2013 Sb.
Opatření předsedy insolvenčního soudu podle § 25 odst. 5 č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, má „správně-soudní“ povahu a není proto aktem vydaným v oblasti veřejné správy. Soudní přezkum tohoto opatření není v pravomoci soudů ve správním soudnictví.
(Podle usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2016, čj. 45 A 70/2016-41)
Prejudikatura: nález Ústavního soudu č. 190/2007 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 301/05)
Věc: Veřejná obchodní společnost Administrace insolvencí CITY TOWER proti předsedkyni Krajského soudu v Ostravě o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem.
Žalobkyně zaslala dne 27. 5. 2016 Krajskému soudu v Ostravě žalobu na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. s. ř. s. Domáhala se určení, že opatření žalované ze dne 18. 5. 2016, kterým žalovaná pro insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci určila insolvenčním správcem Mgr. Ing. Petru Hamplovou, Ph.D., bylo nezákonným zásahem, a určení, že napadené opatření, kterým byla žalobkyně zařazena na konec pořadí pro určování insolvenčních správců do insolvenčních řízení vedených u Krajského soudu v Ostravě, bylo nezákonným zásahem. Dále žádala, aby soud žalované zakázal pokračovat v porušování práva žalobkyně být ustanovena insolvenčním správcem pro uvedené insolvenční řízení a v porušování práva žalobkyně nebýt napadeným opatřením o určení osoby insolvenčního správce zařazována na konec pořadí pro určování insolvenčních správců do insolvenčních řízení vedených u Krajského soudu v Ostravě a aby soud žalované přikázal vydat opatření o určení osoby insolvenčního správce, kterým pro uvedené insolvenční řízení určí žalobkyně.
Krajský soud v Ostravě předložil věc Nejvyššímu správnímu soudu, aby věc podle § 9 odst. 1 s. ř. s. přikázal jinému než místně příslušnému soudu z důvodu vyloučení soudců specializovaných senátů tohoto soudu. Nejvyšší správní soud přikázal věc zdejšímu soudu.
Žalobkyně v žalobě uvedla, že napadeným opatřením žalovaná odmítla určit žalobkyni jako insolvenčního správce, ačkoliv na ni připadlo zákonné pořadí, a zároveň ji bez zákonné opory zařadila na konec pořadí v seznamu insolvenčních správců určovaných pro insolvenční řízení vedených v obvodu Krajského soudu v Ostravě. Žalovaná je orgánem státní správy a napadený akt je činností předsedkyně soudu coby orgánu státní správy soudů. Napadené opatření považuje žalobkyně za trvající nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s., kterým byla přímo zkrácena na svých právech. V té souvislosti odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 3234/15. Podle žalobkyně žalovaná uplatňovala výjimku z pravidel pro určování insolvenčních správců podle § 25 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 294/2013 Sb. v takové míře, že ji povznesla na pravidlo, a to s odůvodněním spočívajícím v zajištění rovnoměrného zatížení insolvenčních správců. Napadené opatření je odůvodněno formálně a nepravdivě a žalovaná jím porušila zákaz libovůle a překročila svou pravomoc. Žalovaná se rovněž dopustila nepřípustné diskriminace vůči žalobkyni jako insolvenčnímu správci nesídlícímu v obvodu Krajského soudu v Ostravě. Žalovaná tím rovněž omezila žalobkyni v přístupu k veřejné funkci a omezila její právo podnikat.
Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že napadené opatření žádným způsobem nezasahuje do veřejných subjektivních práv žalobkyně. Názory obsažené v žalobkyní citovaném usnesení Ústavního soudu nebyly zaujaty plénem a jsou v rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu co do rozsahu práv insolvenčního správce, jejíž některé závěry žalovaná ve svém vyjádření cituje. Žalovaná odkázala rovněž na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které rozvrh práce nemá žádné negativní dopady na soudce a nijak se nepromítá do jeho právní sféry. Tyto závěry jsou plně přenositelné i na postavení insolvenčního správce. Napadené opatření nesměřovalo vůči žalobkyni a nemohlo zasáhnout její práva. Vzhledem k tomu nemůže být žalobkyně úspěšná s jakoukoli žalobou před správními soudy, ať už by opaření bylo posouzeno jako rozhodnutí, zásah nebo opatření obecné povahy. Dále uvedla, že napadené opatření je dle jejího názoru rozhodnutím v materiálním smyslu a žalobkyně tak zvolila nepřiléhavý žalobní typ. Jedná-li se o rozhodnutí, je to rozhodnutí předběžné povahy, které je ze soudního přezkumu podle § 70 písm. b) s. ř. s. vyloučeno. Pro případ, že by soud napadené opatření posoudil jako zásah, považuje žalovaná napadené opatření za zákonné, což následně rozsáhle odůvodňuje. Navrhla proto odmítnutí, popřípadě zamítnutí žaloby.
Krajský soud v Praze žalobu odmítl.
Z odůvodnění:
Podle § 2 s. ř. s. poskytují soudy „
ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon
“.Podle § 4 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu, o ochraně proti nečinnosti správního orgánu, o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, kompetenčních žalobách, ve věcech volebních a ve věcech místního a krajského referenda, ve věcech politických stran a politických hnutí, o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí pro rozpor se zákonem. Rovněž rozhodují o návrhu na zrušení služebního předpisu (§ 101e a 101f s. ř. s.).
Podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je správním orgánem orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzická nebo právnická osoba nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.
Z napadeného opatření vyplývá, že žalovaná podle § 25 insolvenčního zákona ve věci dlužníka L. D. určila insolvenčním správcem Mgr. Ing. Petru Hamplovou, Ph.D., a tento postup odůvodnila zajištěním rovnoměrného zatížení insolvenčních správců. Z téhož důvodu byla žalobkyně napadeným opatřením zařazena na konec pořadí.
Podle § 25 odst. 2 insolvenčního zákona ustanoví insolvenční soud insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda insolvenčního soudu podle pořadí určeného dnem zápisu jejího sídla nebo provozovny do příslušné části seznamu insolvenčních správců, nejde-li o případ podle § 25 odst. 1 insolvenčního zákona.
Podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona, nelze-li ustanovit osobu insolvenčního správce postupem podle § 25 odst. 2 insolvenčního zákona nebo je-li to nezbytné se zřetelem k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení, k osobě dlužníka a k jeho majetkovým poměrům, jakož i k odborné způsobilosti insolvenčního správce, jeho dosavadní činnosti a k jeho zatížení, může předseda insolvenčního soudu určit insolvenčního správce mimo stanovené pořadí; takový postup vždy odůvodní.
Zdejší soud se při zkoumání existence podmínek řízení zabýval argumentací obsaženou v usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, na které odkazuje žalobkyně. Tímto usnesením Ústavní soud odmítl v obdobné věci ústavní stížnost žalobkyně s odůvodněním, že „
stěžovatelce – před podáním ústavní stížnosti – musí být dána možnost obrany základních práv formou správní žaloby ve správním soudnictví
“, že „není důvod, aby se tvrzeným zásahem do stěžovatelčiných práv – při šetření principu subsidiarity – před podáním ústavní stížnosti nezabývaly správní soudy na základě stěžovatelčiny správní žaloby podané ve smyslu ustanovení § 82 a násl. [s. ř. s.]
“, a že „nic nebrání správním soudům, aby předmětné opatření případně považovaly za úkon, resp. ‚
rozhodnutí‘ správního orgánu podle § 65 odst. 1 [s. ř. s.]
“ (body 7, 11 a 12 usnesení).Tyto závěry však byly později popřeny v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3141/15. V něm Ústavní soud dospěl k závěru, že opatření vydané předsedou soudu podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona „
nepředstavuje standardní úkon realizovaný v rámci výkonu státní správy soudnictví
“, nýbrž že se jedná o „úkon hybridní povahy, který sice má základ v realizaci administrativních pravomocí předsedy soudu, současně je ovšem nedílnou součástí insolvenčního řízení jako probíhajícího (živého) soudního řízení
“ (bod 10 nálezu). Podle Ústavního soudu se obrana proti opatření předsedy soudu podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona ve správním soudnictví „jeví jako koncepčně nevhodná a po faktické stránce spíše iluzorní
“ (bod 12 nálezu).Pro posouzení existence pravomoci zdejšího soudu v projednávané věci tak jsou určující závěry, ke kterým Ústavní soud v citovaném nálezu dospěl. Ústavní soud totiž dále uvedl: „
Pokud by se měla systémově přezkoumávat opatření podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona ve správním soudnictví, bylo by to nejen problematické z pohledu vymezení pravomocí a faktického vstupu správních soudů do insolvenčního řízení, ale v řadě případů by to znamenalo další neúměrné prodlužování často již tak zdlouhavého insolvenčního řízení a prostor pro
.“ (bod 13 nálezu).obstrukce
(zejména v případě přiznání odkladného účinku žaloby proti opatření) - to jistě nebylo úmyslem zákonodárce. Ústavní soud proto uzavírá, že proti opatření nejsou přípustné další opravné prostředky, a lze se proti němu proto v krajních případech bránit přímo ústavní stížnostíV otázce povahy opatření vydávaných předsedou soudu podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona, kterým je i napadené opatření, a otázce možností jeho soudního přezkumu tak Ústavní soud dospěl v různých případech k odlišným závěrům. Určujícími pro úvahy zdejšího soudu však byly posledně uvedené závěry obsažené v odůvodnění výše citovaného nálezu. Dříve uvedené usnesení sice bylo vydáno ve věci ústavní stížnosti žalobkyně, ale ve věci jiného opatření předsedy soudu a chybí tak totožnost věci. Navíc, a to je podle zdejšího soudu klíčové, na druhém místě uvedené rozhodnutí Ústavního soudu má povahu nálezu, nikoliv pouhého usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti. Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že „
precedenční síla kteréhokoliv nálezu převažuje nad silou usnesení
“ (nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, bod 88). Ostatně sama žalobkyně v replice správně poukazuje na to, že právní názory usnesení nejsou závazné ani pro samotný Ústavní soud.Žalobkyně se proti napadenému opatření brání formou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Pro posouzení otázky existence pravomoci zdejšího soudu je přitom nerozhodné, zda napadené opatření považovat za zásah, jak tvrdí žalobkyně, rozhodnutí, jak tvrdí žalovaná, či opatření obecné povahy, neboť napadené opatření nemůže spadat pod žádnou z uvedených forem činnosti veřejné správy. Ze závěrů Ústavního soudu obsažených v nálezu ze dne 6. 9. 2016 vyplývá, že opatření vydaná podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona nespadají pod „
ryzí
“ výkon státní správy předsedou soudu, ale jsou natolik spojena s probíhajícím insolvenčním řízením, že se jedná o akt hybridní povahy. Tato jeho „správně-soudní
“ povaha tedy znemožňuje považovat jej za jakýkoliv z uvedených úkonů, proti kterým je přípustná žaloba ve správním soudnictví, neboť tato opatření nejsou vydávána „v oblasti veřejné správy
“. Při vydávání opatření podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona proto předsedu soudu nelze považovat za správní orgán, neboť při této činnosti nenaplňuje definiční znaky, kterými správní orgán vymezuje § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nemůže se proto jednat ani o zásah ve smyslu § 82 s. ř. s., neboť ten může provést pouze správní orgán. Ochranu ve správním soudnictví proti napadenému opatření však nemůže žalobkyni poskytnout ani jiný žalobní (návrhový) typ.Z výše uvedených důvodů proto soud dospěl k závěru, že napadené opatření nelze přezkoumat ve správním soudnictví, neboť jeho přezkum vybočuje z rámce pravomoci soudů ve správním soudnictví. Pro nedostatek pravomoci zdejšího soudu k přezkumu napadeného opatření nejsou splněny podmínky řízení, přičemž tento nedostatek je neodstranitelný. Z tohoto důvodu soud žalobu podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.