Vydání 10/2014

Žalobce podal dne 24. 5. 2012 u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného, resp. zkušební komise pro odbornou justiční zkoušku. Uvedl, že ve dnech 11. až 14. 10. 2011 neúspěšně vykonal odbornou justiční zkoušku podle § 114 zákona o soudech a soudcích. Žalobce nesouhlasil se sdělením hodnocení písemné části zkoušky, ale ztotožnil se s hodnocením, že neúspěšně složil ústní část zkoušky.

Zdůraznil, že dosud neobdržel písemné rozhodnutí o výsledku zkoušky ani informaci, v jakém rozsahu je povinen případně opakovat i písemnou část zkoušky. Při hodnocení zkoušky stupněm "" je zkušební komise povinna vydat písemné rozhodnutí (§ 17 odst. 3 a § 18 vyhlášky č. 303/2002 Sb.). Žalobce uvedl, že dne 16. 3. 2012 požádal žalovaného o změnu hodnocení justiční zkoušky, o vydání písemného rozhodnutí zkušební komisí a o umožnění opravy justiční zkoušky v rozsahu, který bude určen v písemném rozhodnutí zkušební komise. Žalovaný pouze sdělil, že rozhodující je zápis o průběhu justiční zkoušky podepsaný všemi členy zkušební komise. Podle žalobce však nelze zápis podle § 17 odst. 4 vyhlášky č. 303/2002 Sb. ztotožňovat s rozhodnutím ve smyslu § 17 odst. 1 a 3 téže vyhlášky. Žalovaný stanovil termín opravy justiční zkoušky na dny 5. až 8. 6. 2012, aniž by učinil jakoukoliv nápravu v prodlení zkušební komise s vydáním rozhodnutí.

Nečinnost zkušební komise dle žalobce znemožňuje případný přezkum rozhodnutí nezávislým soudem a zamezuje řádné opravě justiční zkoušky v určeném rozsahu. Podle žalobce tak dochází k nezákonnému zásahu do jeho osobní i profesní sféry. Žalobce byl přesvědčen, že zkušební komise má postavení orgánu veřejné moci a její nečinností i samotným rozhodnutím jsou přímo dotčena jeho subjektivní veřejná práva.

Městský soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2013, čj. 5 A 90/2012-33, uložil žalovanému (""), aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku vydal rozhodnutí o výsledku odborné justiční zkoušky konané žalobcem ve dnech 11. až 14. 10. 2011.

Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž nesouhlasil se závěrem městského soudu, že zkušební komise pro odbornou justiční zkoušku má postavení správního orgánu. Podle stěžovatele se jedná o orgán , který je ustaven a vykonává činnost pouze po dobu justičních zkoušek, následně je tento orgán rozpuštěn. Složení zkušební komise pro následující justiční zkoušky závisí na tom, koho ministr spravedlnosti jmenuje do funkce zkušebních komisařů. Trval-li soud na formalistickém požadavku, aby rozhodnutí o výsledku zkoušky vydala výlučně zkušební komise a podepsal jej předseda komise, může nastat situace, kdy tuto povinnost nebude mít kdo vykonat, protože osoba, které soud uložil povinnost, již nebude ve funkci zkušebního komisaře.

Městský soud chybně přisvědčil argumentaci žalobce, že zkušební komise představuje "". Takovou povahu má např. rozkladová komise, která pouze předkládá návrhy ministru. Oproti tomu závěry zkušební komise jsou konečné a nelze se od nich odchýlit. I městský soud správně uzavřel, že žádnému orgánu (tedy ani správnímu soudu) nepřísluší přezkoumávat samotné závěry zkušební komise.

Stěžovatel souhlasil, že závěr o výsledku justiční zkoušky se citelně dotýká profesní budoucnosti uchazeče, právo na vzdělání však nelze rozšířit i na úspěšné složení justiční zkoušky. Je proto přinejmenším sporné, zda jsou rozhodnutím zkušební komise o neúspěšném složení justiční zkoušky dotčena veřejná subjektivní práva žalobce.

Městský soud pochybil, uzavřel-li, že žalobcova údajně dotčená veřejná subjektivní práva jsou přímo navázána na působnost žalovaného v oblasti správy soudnictví. Pokud žalobce neobdržel písemné rozhodnutí o neúspěšném složení zkoušky ve formě, kterou požadoval, nelze z toho dovodit, že žalovaný porušil § 118 zákona o soudech a soudcích. Zkušební komise je odborným orgánem, který má za úkol ověřit profesní znalosti uchazečů, nikoliv se přímo podílet na správě soudnictví.

Stěžovatel byl přesvědčen, že zkušební komise dodržela všechny povinnosti uložené zákonem a vyhláškou. Žalobce byl po vykonání zkoušky ústně vyrozuměn o tom, že neuspěl a že je povinen opakovat zkoušku v celém rozsahu vzhledem k velmi slabému výkonu při ústní části a nezanedbatelným nedostatkům v písemné části. Všechny tyto informace si žalobce mohl ověřit v písemném vyhotovení protokolu, který byl podepsán všemi členy zkušební komise. Následně bylo žalobci k jeho žádosti sděleno prostřednictvím dopisů ředitele justičního odboru, že v případě zájmu o opakování zkoušky, je povinen se jí podrobit v celém rozsahu.

Dále stěžovatel odmítl tvrzení, že nepřistupuje ke všem skupinám uchazečů o vykonání justiční zkoušky stejně. V případě úspěšného vykonání zkoušky je uchazeči zasláno osvědčení. Pokud je uchazeč uznán nezpůsobilým, žádné osvědčení logicky vydáváno není. Justičním a právním čekatelům je závěr o nesložení zkoušky sdělen dopisem ředitele justičního odboru prostřednictvím příslušného předsedy krajského soudu z důvodu úpravy budoucích pracovněprávních vztahů. Ostatním uchazečům je výsledek zkoušky pouze ústně sdělen bezprostředně po ukončení porady komise. K žádosti neúspěšného uchazeče je vždy zasláno písemné sdělení o výsledku zkoušky a o rozsahu případného opakování zkoušky. Tak se stalo i v případě žalobce.

Znění § 17 odst. 3 vyhlášky č. 303/2002 Sb. ("") je třeba vyložit za použití teleologického výkladu tak, že úspěšnému uchazeči se doručí osvědčení, kterým prokazuje svou profesní kvalifikaci. Účelem předmětného ustanovení bezpochyby nebylo stanovení povinnosti, aby i neúspěšnému uchazeči bylo doručeno (negativní) osvědčení, které pro něj nemá žádný praktický význam, zejména s ohledem na vyloučení přezkumu. Výklad městského soudu byl dle stěžovatele , formalistický a rozporný s účelem právní úpravy.

Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem městského soudu, že dopis ředitele justičního odboru ze dne 11. 5. 2012 byl pouhou polemikou s názorem žalobce. Obsah dopisu předurčil žalobce svou žádostí o přezkoumání a změnu hodnocení justiční zkoušky a o umožnění opravy zkoušky. Žalovaný informoval žalobce, že neshledal pochybení, která by případně mohl přezkoumat (např. složení komise v rozporu s § 14 odst. 1 vyhlášky č. 303/2002 Sb. nebo odepření použití pomůcek v rozporu s § 15 odst. 2 téže vyhlášky). Žalobce byl vyrozuměn o hodnocení jako nezpůsobilý a v závěru dopisu mu byl stanoven termín opravné justiční zkoušky. Stěžovatel podotkl, že žalobce se nejprve domáhal přezkoumání a změny hodnocení zkoušky, a teprve poté, co byl vyrozuměn, že k přezkumu nedojde, začal v následujících podáních obstrukčně požadovat vydání negativního rozhodnutí o výsledku své zkoušky.

Závěrem stěžovatel zdůraznil, že postup podle § 17 odst. 3 vyhlášky č. 303/2002 Sb. nelze ztotožnit s vydáním rozhodnutí ve formálním slova smyslu. Pokud by soud dospěl k opačnému závěru, stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2011, čj. 7 As 83/2011-77, podle kterého je třeba posuzovat úkony správního orgánu podle obsahu, nikoliv podle formy. Dopis ředitele justičního odboru ze dne 11. 5. 2012 splňoval všechny náležitosti rozhodnutí. Byl v něm uveden výsledek zkoušky i případná povinnost opakovat zkoušku v celém rozsahu. Skutečnost, že dopis podepsal ředitel justičního odboru, nikoliv předseda zkušební komise, nebyla podle stěžovatele rozhodná. Vyhláška nepřikazuje, kdo by měl předmětné "" zasílat.

Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že soudu v tomto typu řízení nepřísluší hodnotit, jak má vypadat případná procesní aktivita správního orgánu po stránce věcné. Pokud soud rozhodl o žalobě na ochranu proti nečinnosti, postačovalo uložit správnímu orgánu, aby vydal rozhodnutí blíže neurčeného obsahu. Případná nezákonnost nově vydaného rozhodnutí je plně pod soudní kontrolou podle části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního. Námitky stěžovatele týkající se neurčitosti a nesrozumitelnosti napadeného rozsudku proto nejsou důvodné. Povinnost zkušební komise vydat písemné rozhodnutí je stanovena obecně závazným právním předpisem. Za obdobný případ žalobce označil negativní rozhodnutí prezidenta republiky o odmítnutí jmenovat soudcem kandidáta navrženého vládou. Sdělení ředitele justičního odboru nebylo podle žalobce dostatečné. Městský soud správně uzavřel, že ředitel justičního odboru nemá pravomoc vydat rozhodnutí o výsledku justiční zkoušky. Rozhodnutím zkušební komise jsou přímo dotčena žalobcova veřejná subjektivní práva zakotvená v čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Mezi veřejná subjektivní práva lze zařadit ochranu před svévolným počínáním státních orgánů. Pozitivním rozhodnutím zkušební komise je založeno veřejné subjektivní právo uchazeče, jedná se tedy o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. Tím se předmětné rozhodnutí liší od rozhodnutí o závěrečné státní zkoušce na vysoké škole.

Městský soud dle žalobce správně označil druhého účastníka řízení. Správním orgánem je v této věci Ministerstvo spravedlnosti, jehož jménem jedná zkušební komise jako odborný poradní orgán. Za činnost i nečinnost zkušební komise nese odpovědnost stěžovatel. Žalobce nesouhlasil s tvrzením, že zkušební komise je rozpuštěna po ukončení určité zkoušky. Pro další termín zkoušek se pouze změní její členové.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.