Vydání 4/2012

[14] Stěžovatel v prvním bodu kasační stížnosti namítá nedostatek aktivní legitimace žalobce, když dovozuje, že občanské sdružení účastnící se stavebního řízení na základě § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny může vznášet pouze námitky procesního charakteru, přičemž okruh těchto námitek je dále omezen pouze na předmět zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobce tak nemohl vznášet námitky z oblasti spadající pod zákon o ochraně veřejného zdraví. Stěžovatel dovozuje, že žalobce nebyl v daném případě legitimován k podání námitek v oblasti ochrany před hlukem.

[15] Městský soud zcela správně a v souladu s názorem stěžovatele i ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudky NSS ze dne 4. 2. 2010, čj. 7 As 2/2009-80, č. 2061/2010 Sb. NSS, ze dne 2. 9. 2009, čj. 1 As 40/2009-251, a ze dne 7. 12. 2005, čj. 3 As 8/2005-118, č. 825/2006 Sb. NSS) dospěl k závěru, že žalobce jakožto občanské sdružení, jehož cílem je ochrana životního prostředí, přírody a krajiny na území města Brna, zejména v okolí velkého městského okruhu, není nositelem hmotných práv. Před soudem může účinně namítat jen takové porušení svých procesních práv, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci (§ 65 odst. 2 s. ř. s.). Při podávání procesních námitek se žalobce musí pohybovat v mezích svého předmětu činnosti, který vyplývá z jeho stanov, tj. přípustné jsou z jeho strany jen takové námitky, které se týkají ochrany životního prostředí, přírody a krajiny. Samy stanovy však nemohou účastenství žalobce ve správním řízení založit. Další nutnou podmínkou pro přiznání postavení účastníka ve správním řízení je existence zákonného ustanovení, které přiznává občanským sdružením jako právnickým osobám v souvislosti s některou z činností v těchto stanovách uvedenou účastenství ve správních a navazujících soudních řízeních.

[16] Lze souhlasit s názorem stěžovatele, že žalobce nebyl nadán žalobní legitimací k podávání námitek v oblasti ochrany před hlukem na základě § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, a to vzhledem k tomu, že pod předmět tohoto zákona, tak jak je vymezen v § 2 (viz rozsudky NSS ze dne 17. 1. 2007, čj. 3 As 21/2006-94, ze dne 3 As 8/2005-118, a ze dne 6. 8. 2009, čj. 9 As 88/2008-316), ochranu lidského zdraví před hlukem podřadit nelze. V daném stavebním řízení byl však žalobce aktivně legitimován nejen v intencích § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, ale i na základě § 8 odst. 5 zákona o posuzování vlivů, jež rozšiřuje rozsah ochrany z oblasti chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny na další složky životního prostředí, mezi jinými i na obyvatelstvo a životní prostředí v obcích a městech [§ 3 odst. 1 písm. a) zákona o posuzování vlivů]. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce naplnil zákonné požadavky pro přiznání postavení účastníka v řízení ve smyslu § 8 odst. 5 zákona o posuzování vlivů koncepcí, stal se tedy účastníkem správního řízení (a navazujících soudních řízení), v němž se rozhoduje o povolení stavby, činnosti nebo technologie posuzované podle tohoto zákona. Stavební řízení je pak jedním z povolovacích řízení, o nichž zákon o posuzování vlivů hovoří. Proto je také nutno námitky žalobce uplatněné ve stavebním řízení týkající se ochrany životního prostředí před negativními vlivy hluku chápat jako legitimní ve vztahu k zájmům žalobce jako občanského sdružení chránícího nejen přírodu a krajinu, ale i životní prostředí v širším smyslu (srov. rozhodnutí NSS ze dne 6. 8. 2009, čj. 9 As 88/2008-316).

[17] V daném případě tedy městský soud nevybočil z mantinelů daných dosavadní judikaturou, když námitku žalobce projednal poté, co dospěl k závěru, že žalobci náleželo postavení účastníka stavebního řízení, který tvrdí, že v tomto řízení došlo k porušení jeho procesních práv, a tudíž byl aktivně legitimován k podání žaloby na základě § 65 odst. 2 s. ř. s. Ve světle těchto závěrů nemůže obstát argumentace judikaturou, kterou uplatňuje stěžovatel. Veškerá jím citovaná rozhodnutí se totiž týkají případů, kdy občanská sdružení buď vyvíjela svou činnost pouze v oblasti ochrany přírody a krajiny, nikoli v širším rámci ochrany životního prostředí, resp. v daném případě nebylo prováděno posuzování vlivů na životní prostředí, a tudíž nemohly být naplněny podmínky pro účastenství občanského sdružení na základě zákona o posuzování vlivů. Zmíněná rozhodnutí tedy na v současnosti projednávaný případ nedopadají.

[18] Žalobce ve svém vyjádření (i ve svých dřívějších podáních) vyjadřuje přesvědčení o své žalobní legitimaci založené na aplikaci Aarhuské úmluvy. První senát se v této otázce ztotožňuje s rozhodovací praxí zdejšího soudu (srov. rozsudky NSS ze dne 16. 12. 2010, čj. 1 As 61/2010-98, a ze dne 6. 8. 2009, čj. 9 As 88/2008-316), ze které vyplývá, že tato úmluva nemá povahu „“ smlouvy, tzn. smlouvy samovykonatelné a přímo aplikovatelné. Ačkoli tedy Aarhuská úmluva nesporně patří do kategorie mezinárodních smluv, které jsou součástí českého právního řádu (tato úmluva byla publikována pod č. 124/2004 Sb. m. s., splňuje podmínky stanovené čl. 10 Ústavy ČR), v případě, že by stanovila něco jiného než zákon, nebylo by možno uplatnit pravidlo o aplikační přednosti této mezinárodní úmluvy před zákonem. Podle čl. 2 bodu 5 Aarhuské úmluvy se za „“ považuje veřejnost, která je nebo může být ovlivněna environmentálním rozhodováním anebo která má na tomto rozhodování určitý zájem, přičemž pro účely této definice se u nevládních organizací podporujících ochranu životního prostředí a splňujících požadavky vnitrostátních právních předpisů předpokládá, že mají na environmentálním rozhodování zájem. Judikatorně pak bylo dovozeno, že nevládní organizace založené za účelem ochrany přírody musí splnit požadavky vnitrostátních předpisů, aby byly považovány za dotčenou veřejnost a měly přístup k soudu dle čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy. Aktivní legitimaci občanského sdružení tedy nelze dovozovat přímo z Aarhuské úmluvy.

[19] Vzhledem k výše uvedenému je tato námitka stěžovatele nedůvodná.

[20] Stěžovatel v tomto bodu kasační stížnosti namítá, že se městský soud nevypořádal s jeho argumentací, jakož i s obdobnou argumentací žalovaného, že námitka v oblasti hlukové zátěže žalobci nepřísluší. S tímto tvrzením stěžovatele nelze souhlasit. Městský soud se v rámci napadeného rozsudku věnoval otázkám aktivní legitimace žalobce, a to v jednotlivých částech věnujících se postupně všem žalobním bodům. Z rozhodnutí městského soudu jako celku naopak vyplývá, že námitka aktivní legitimace byla v odůvodněných případech vzata v potaz a její zohlednění vedlo k zamítnutí sedmi z deseti žalobních námitek. Aktivní legitimací v oblasti hlukové zátěže se pak městský soud zabýval podrobně v rozboru žalobní námitky č. 1, když správně uvedl, že nepřípustnou je ze strany občanského sdružení hájícího zájmy ochrany životního prostředí, přírody a krajiny námitka, která ze subjektivního pohledu obyvatel okolních domů poukazuje na narušení pohody bydlení, zejména v oblasti ochrany před hlukem. Městský soud zdůraznil, že žalobce jako právnická osoba v daném území nedisponuje žádným právem či oprávněným zájmem na pohodě bydlení, a nemůže se tak stavět do role „“ (jakkoli lze zájmy, které žalobce chrání považovat za veřejné). Jiná věc je, že zatížení území hlukem má i svou objektivní stránku, vyjádřenou limity stanovenými právními předpisy. V tomto případě je právem sdružení namítat, že tyto objektivní limity nebyly dodrženy, jelikož, jak soud vysvětlil výše v bodech [15] a [16], ochrana obyvatelstva před hlukem spadá do předmětu ochrany dle zákona o posuzování vlivů, a tedy i do oblasti zájmů chráněných žalobcem. Byť městský soud nepředestřel zcela vyčerpávající argumentaci co do aktivní žalobní legitimace žalobce v oblasti ochrany před hlukem, z rozsudku jasně vyplývají úvahy, kterými byl veden, když správně uzavřel, že žalobce byl k podání námitek v oblasti ochrany před hlukem legitimován. Povinností městského soudu bylo řádně se vypořádat se všemi žalobními body, přičemž, jak vyplývá z napadaného rozsudku, soud této povinnosti beze zbytku dostál.

[21] K této kasační námitce soud dodává, že je nutno korigovat názor žalobce obsažený v jeho vyjádření ke kasační stížnosti. Žalobce má za to, že z rozsudku městského soudu vyplývá, že rozhodnutí, kterým byly porušeny právní předpisy, je nezákonné bez ohledu na to, kdo na tuto skutečnost upozornil, a pro tuto objektivní nezákonnost musí být tak jako tak zrušeno. Taková rozhodnutí městského soudu je nesprávná. Soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost (tedy pro rozpor rozhodnutí s hmotněprávními normami) či pro vady řízení (pro rozpor s normami procesními). Společná pro oba případy je skutečnost, že soud může rozhodovat o zrušení takových rozhodnutí pouze na návrh osoby mající aktivní legitimaci. Nemůže se zabývat návrhem na zrušení rozhodnutí podaným „“ – vždy musí v prvé řadě zkoumat žalobní legitimaci. Pokud soud shledá, že žalobce aktivně legitimován není, nepřísluší mu rozhodovat o zrušení napadaného rozhodnutí, byť by se jednalo o věc „“. Není možno vystupovat jménem veřejnosti tam, kde ochrana dotčených práv přísluší jiným subjektům, a to těm, jejichž hmotná práva byla správním rozhodnutím skutečně zasažena. Tato skutečnost ovšem nic nemění na tom, že městský soud se se shora uvedenými námitkami stěžovatele i žalovaného vypořádal dostatečně, a kasační soud tak považuje námitku nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí za nedůvodnou. (...)

[27] Ustanovení § 12 odst. 6 nařízení vlády o ochraně zdraví stanovilo: „.“ Stěžovatel se domnívá, že krajská hygienická stanice jako dotčený orgán řádně přezkoumala akustickou studii a podmínky nutné pro aplikaci § 12 odst. 6 nařízení vlády o ochraně zdraví před hlukem a dodává, že tyto podmínky byly dodrženy. Ze znění § 12 odst. 6 nařízení vlády o ochraně zdraví před hlukem vyplývá, že „“ nutných pro aplikaci tohoto ustanovení je třeba rozumět v prvé řadě posouzení účinnosti (dostupných, existujících) ochrany před hlukem ve stávající zástavbě; pokud toto posouzení prokázalo, že žádný z těchto prostředků dodržení venkovních hlukových limitů, může stavební úřad přistoupit k omezení rozsahu ochrany před hlukem pouze na prostory vnitřní. Ze stanoviska krajské hygienické stanice však tvrzení stěžovatele o takovém přezkoumání podmínek nevyplývá. Krajská hygienická stanice uvádí, že „ [...] “ Krajská hygienická stanice tedy zcela vědomě aprobuje stav, za kterého budou venkovní hlukové limity překračovány, aniž by provedla výše uvedené posouzení. Odkazuje sice na závěry akustické studie, která zmiňuje provedení teoretického posouzení umisťování dalších protihlukových bariér ze strany zpracovatele hlukové studie a generálního projektanta stavby, ze kterého vyplynulo, že „“. Není však jasné, jakým způsobem probíhalo ono „“, jaká další opatření byla navrhována (a zda byly posuzovány všechny dostupné prostředky ochrany před hlukem) a s jakými konkrétními výsledky. Nadto akustická studie nijak toto „“ nezmiňuje mezi použitými podklady a literaturou (viz strana 3 akustické studie). Krajská hygienická stanice zásadně pochybila, pokud nepožadovala, aby stavebník prokázal, že i po vyčerpání všech prostředků ochrany před hlukem není technicky možné hlukové limity dodržet (například prostřednictvím předložení dokumentu obsahujícího zmiňované „“). Správní orgány rezignovaly na ochranu venkovních prostorů, aniž by nastaly v nařízení předvídané podmínky pro uplatnění tohoto postupu. Námitka žalobce, že technická neproveditelnost by měla být prokázána, byla oprávněná a správními orgány nedostatečně projednaná. Závěr stěžovatele, že se správní orgán I. stupně i žalovaný dostatečně zabývali námitkami žalobce a podmínkami pro aplikaci § 12 odst. 6 nařízení vlády o ochraně zdraví před hlukem, tedy nemá oporu ve spise.

[28] I v tomto případě správní orgány nedostály povinnostem stanoveným stavebním zákonem a nařízením vlády o ochraně zdraví před hlukem, když se řádně nevypořádaly s námitkou žalobce o nutnosti prokázání technické nemožnosti dodržení venkovních hlukových limitů. Proto ani tato kasační námitka není důvodná.