Vydání 7/2021

[7] Nejvyšší správní soud posoudil námitku podjatosti a dospěl k závěru, že zde existují důvody pro vyloučení soudců Mgr. Lukáše Pišvejce a Mgr. Alexandra Krysla z projednávání a rozhodování dané věci.

[8] Podle § 8 odst. 1 s. ř. s. „ [soudci] .“

[9] Podle § 8 odst. 5 s. ř. s. „[ú].“

[10] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz usnesení ze dne 18. 2. 2010, čj. Nao 2/2010-91, ze dne 17. 6. 2015, Nao 135/2015-59, ze dne 28. 5. 2020, čj. Nao 68/2020-55, ze dne 18. 2. 2021, čj. Nao 180/2020-23 a řadu dalších) i Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, č. 98/2001 Sb. ÚS, nebo ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, č. 15/1996 Sb. ÚS) plyne, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen „Listina“). Postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako výjimečný.

[11] Na druhé straně je požadavek nezávislosti a nestrannosti rozhodujícího soudu neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces a spravedlivého rozhodování jako takového, a je tedy jedním z hlavních předpokladů pro důvěru jednotlivců v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Podle Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) požadavek nestrannosti chrání důvěru, kterou by měly soudy v demokratické společnosti vzbuzovat jak u veřejnosti (viz rozsudek ESLP ze dne 1. 10. 1982, , stížnost č. 8692/79, bod 30), tak u účastníků řízení (viz rozsudek ESLP ze dne 26. 10. 1984, , stížnost č. 9186/80, bod 26 a rozsudek ESLP ze dne 24. 2. 1993, , stížnost č. 14396/88, bod 30).

[12] S ohledem na to vyžaduje v případě rozhodování o vyloučení soudce vycházet nikoliv ze subjektivního přesvědčení účastníků řízení či soudce o jeho podjatosti či naopak nestrannosti, nýbrž z existence objektivních okolností, které jsou způsobilé vyvolat oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě. Současně však nejde pouze o to, jak se tyto okolnosti jeví účastníkům řízení nebo rozhodujícímu soudci, ale podstatné je také objektivní „zdání nestrannosti“, tj. to, jak by se nestranné rozhodování jevilo nezaujatému vnějšímu pozorovateli. Taková úvaha pak musí vycházet z hmotněprávního rozboru skutečností, které k pochybnostem o nestrannosti soudce vedly (viz nálezy ÚS ze dne 27. 11 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, č. 127/1996 Sb. ÚS, nebo ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, č. 98/2001 Sb. ÚS).

[13] Nejvyšší správní soud shrnul tento subjektivní a objektivní aspekt posuzování nestrannosti soudce v rozsudku ze dne 30. 9. 2005, čj. 4 As 14/2004-70, v němž uvedl, že „[n].“

[14] Ve světle těchto úvah dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jsou objektivně dány pochybnosti o nepodjatosti rozhodujících soudců v takové míře, která zakládá důvody pro jejich vyloučení z projednávání a rozhodování této věci.

[15] Předmětem řízení o žalobě je přezkum rozhodnutí předsedy Okresního soudu v Chebu, který na základě prověrky spisů udělil žalobkyni výtku, neboť se měla dopustit zaviněných průtahů v soudních řízeních. Jedná se o rozhodnutí, které předseda okresního soudu vydal jako orgán státní správy okresního soudu podle § 88a zákona o soudech a soudcích.

[16] Podle § 119 odst. 2 zákona o soudech a soudcích jsou orgány státní správy soudů mimo jiné předsedové a místopředsedové krajských a okresních soudů, přičemž podle § 120 odst. 1 tohoto zákona může Ministerstvo spravedlnosti vykonávat státní správu okresních soudů též prostřednictvím předsedů krajských soudů. Podle § 30 odst. 2 věty druhé téhož zákona pak platí, že „[p]“.

[17] Výše uvedená obecná ustanovení zákona o soudech a soudcích se odrážejí i v podrobnější úpravě pravomocí a působnosti předsedů krajských soudů ve státní správě okresních soudů a ve vztahu k předsedům okresních soudů. Především předseda krajského soudu přímo řídí a kontroluje výkon státní správy okresních soudů prováděný jejich předsedy [§ 126 odst. 1 písm. h) zákona o soudech a soudcích], vyřizuje podání, jejichž obsahem je nesouhlas se způsobem vyřízení stížnosti v téže věci, vyřizované předsedou okresního soudu, vyřizuje stížnosti na postup okresního soudu, pokud jde o stížnosti na průtahy nebo na nevhodné chování nebo narušování důstojnosti řízení předsedou okresního soudu [§ 170 písm. b) a c) zákona o soudech a soudcích], resp. přešetřuje vyřizování stížností předsedou okresního soudu [§ 174 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích]. Jde-li specificky o průtahy v soudních řízeních, má předseda krajského soudu pravomoc provádět prověrky i v řízeních před okresními soudy v obvodu krajského soudu (§ 126 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). Pokud jde o pravomoc a působnost místopředsedů krajských soudů ve státní správě krajského a okresního soudu, je dána rozsahem určeným předsedou krajského soudu (§ 121 odst. 3 zákona o soudech a soudcích).

[18] Zákon o soudech a soudcích pojímá pravomoci a působnost předsedů krajských soudů velmi široce, a to i ve vztahu ke státní správě okresních soudů, které spadají do obvodu příslušného krajského soudu. Předseda krajského soudu se podílí na státní správě nikoliv pouze tak, že předsedu okresního soudu řídí a kontroluje, rozhoduje o stížnostech na jeho postup při výkonu státní správy okresního soudu, ale v řadě případů předseda krajského soudu může vykonávat státní správu okresního soudu přímo. To se týká právě i prověrek soudních spisů na okresních soudech a posuzování průtahů v řízeních. Podle Nejvyššího správního soudu je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že předseda krajského soudu je nejen instančně nadřízeným předsedovi okresního soudu v rámci státní správy okresního soudu, ale je oprávněn k přímému výkonu státní správy okresního soudu. Rozsah pravomocí a působnosti místopředsedy krajského soudu je pak odvislý od rozhodnutí předsedy krajského soudu; není proto vyloučeno, aby byl místopředseda soudu pověřen i úkony státní správy okresního soudu, ať už trvale nebo v rámci zastupování nepřítomného předsedy soudu.

[19] V nyní projednávaném případě spadá Okresní soud v Chebu do obvodu Krajského soudu v Plzni (příloha 2 zákona o soudech a soudcích), jehož předsedou a místopředsedou jsou soudci Mgr. Alexandr Krysl a Mgr. Lukáš Pišvejc, kteří mají dle rozvrhu práce věc týkající se státní správy okresního soudu projednat a rozhodnout. Uvedení soudci tedy jsou z titulu svých funkcí předsedy a místopředsedy krajského soudu orgány státní správy soudů, do jejichž působnosti spadá i státní správa Okresního soudu v Chebu. Jak již soud uvedl výše, v jejím rámci je předseda okresního soudu předsedovi krajského soudu podřízen (je jím řízen a kontrolován) a současně předseda krajského soudu je oprávněn úkony, které v daném případě uskutečnil žalovaný (prověrka spisů, včetně samotného udělení výtky), provést v rámci výkonu státní správy soudů sám. Oba soudci by se tak v případě rozhodování o této věci ocitli v dvojjediné roli těch, kdo vykonávají státní správu soudů a odpovídají za její výkon na straně jedné a kdo současně mají nezávisle a nestranně provést její dílčí hodnocení prostřednictvím přezkumu rozhodnutí předsedy Okresního soudu v Chebu o udělení výtky žalobkyni za zaviněné průtahy v řízeních. Nejvyšší správní soud je názoru, že taková situace by byla nepřijatelná a .

[20] Nejvyšší správní soud tím nikterak nezpochybňuje způsobilost obou soudců zachovat k věci a účastníkům objektivní přístup a jednat profesionálně, jak ve svém vyjádření k námitce podjatosti uvedli. Jak již soud shora připomněl, podjatost soudce nelze hodnotit pouze na základě hledisek subjektivních, ale podstatná je existence objektivních okolností zpochybňující nestrannost soudce a to, jak se tyto okolnosti jeví z pohledu nezaujatého vnějšího pozorovatele. V daném případě spočívají pochybnosti o nepodjatosti obou soudců ve výše popsaných objektivních skutečnostech, tj. v tom, že jako funkcionáři krajského soudu jsou současně orgány státní správy krajského i okresního soudu. Je tak objektivně dán poměr k účastníkům řízení a především k věci samé, který důvodně vyvolává pochybnosti o nepodjatosti. Jde o důsledek zákonodárcem zvolené koncepce výkonu státní správy soudů, jíž jsou pověřeni předseda a místopředseda, kteří současně zůstávají soudci. Toto specifické postavení soudních funkcionářů za určitých podmínek akceptovala též Ústavního soudu. Například nález ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 18/06, č. 397/2006 Sb., vyšel z premisy, že „[…] “, a že „“ Nejvyšší správní soud k tomu však dodává, že souběžný výkon obou těchto funkcí má své ústavněprávní limity, z nichž jedním je právě i garance rozhodování věci nestranným soudem a soudcem (čl. 36 odst. 1 Listiny).

[21] Daný případ pak není srovnatelný se situací rozhodovanou Nejvyšším správním soudem v usnesení ze dne 11. 6. 2010, čj. Nao 46/2010-78, č. 2102/2010 Sb. NSS, na které oba soudci ve svém vyjádření odkázali. V daném případě nejde pouze o vztah k účastníkům řízení založený jinou profesní činností soudce (spoluautorství komentáře k daňovému řádu se zaměstnancem žalovaného, který za žalovaného jednal v řízení o kasační stížnosti), ale rovněž a především o specifický poměr k věci, která spadá do výkonu státní správy okresního soudu a jíž jsou tito soudci jakožto funkcionáři krajského soudu vedle své soudcovské funkce pověřeni. Jinak řečeno, v tomto případě se nejedná pouze o výkon jiné profese, při níž vznikl poměr k účastníkovi řízení, resp. jeho zástupci, ale oba soudci jsou vůči účastníkům řízení nadáni vedle soudcovské i jinou (exekutivní) pravomocí, která se obsahově (co do působnosti) překrývá s předmětem tohoto soudního řízení. Jde tedy nejen o specifický vztah k účastníkům řízení, ale i k samotnému předmětu řízení. Tuto situaci pak nelze srovnávat ani s případem posuzovaným rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 3. 2020, čj. Nad 8/2019-65, č. 4062/2020 Sb. NSS, v němž rozšířený senát neshledal důvody pro vyloučení soudců krajského soudu v řízení, v němž je žalovaným předseda (případně místopředseda) tohoto krajského soudu, pokud nejsou dány další okolnosti vyvolávající pochybnosti o nepodjatosti soudců (srov. rovněž usnesení NSS ze dne 5. 3. 2021, čj. Nao 14/2021-22). Jak již soud uvedl, v tomto případě je objektivně dán nejen vztah k účastníkům řízení, ale též poměr k věci.

[22] Nejvyšší správní soud naopak neshledal důvody k vyloučení Mgr. Lukáše Pišvejce v tom, že krátce vykonával odbornou přípravu justičního čekatele u žalovaného jakožto jeho školitele, ani v tom, že si s oběma účastníky řízení tyká. Z obsahu námitky ani z vyjádření soudce nevyplývá, že by uváděné skutečnosti svědčily o intenzivním osobním vztahu soudce k účastníkům řízení. Vztah, který nepřekračuje standardní profesionální, resp. kolegiální známost v rámci soudcovského stavu, není objektivním důvodem pro založení pochybností o nepodjatosti rozhodujícího soudce (usnesení NSS ze dne 13. 3. 2014, čj. Nao 86/2014-15). skutečností pak není ani tykání, pokud je projevem pracovních či kolegiálních vztahů (usnesení ze dne 13. 2. 2019, čj. Nao 19/2019-17). Společná účast soudce a žalobkyně na jediné mimopracovní aktivitě (bowlingový turnaj) pak také není projevem intenzivního osobního vztahu zakládajícím důvod pro vyloučení soudce.