Vydání 4/2010

Nejvyšší správní soud se předně zabýval tím, zda má pravomoc rozhodnout o námitce podjatosti soudce vznesené žalobcem v případě, kdy již předseda krajského soudu pojal vyjádření soudce JUDr. Davida Rause, Ph.D., jako oznámení ve smyslu § 8 odst. 3 s. ř. s., že zjistil důvod své podjatosti v předmětné věci, a určil na jeho místo jiného soudce.

Podle § 8 odst. 5 s. ř. s. může „[ú]častník nebo osoba zúčastněná na řízení [-] namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud [-].“

Podle § 8 odst. 3 s. ř. s. „[s]oudce, který zjistí důvod své podjatosti, oznámí takovou skutečnost předsedovi soudu a v řízení zatím může provést jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Předseda soudu na jeho místo určí podle rozvrhu práce jiného soudce nebo jiný senát. Má-li předseda soudu za to, že není dán důvod podjatosti soudce, nebo týká-li se věc předsedy soudu, rozhodne o vyloučení Nejvyšší správní soud usnesením, a jde li o soudce, Nejvyššího správního soudu, jiný jeho senát.“

Soudní řád správní tak, podobně jako jiné procesní předpisy, vychází ze dvou možných způsobů rozhodování o podjatosti soudce. První způsob je vázán na oznamovací povinnost soudce sdělit předsedovi soudu, že zjistil důvody své podjatosti, druhá varianta vychází z práva účastníka řízení učinit kvalifikovaným způsobem námitku podjatosti.

V prvním případě předseda soudu posoudí, zda je podle něj důvod podjatosti dán. Jedině v situaci, kdy má předseda soudu za to, že důvod podjatosti dán není (nejde-li o předsedu soudu samotného), rozhoduje o vyloučení soudce dle § 8 odst. 3 věty třetí s. ř. s. Nejvyšší správní soud.

V druhém případě však podle výslovného znění § 8 odst. 5 s. ř. s. zakládá procesní úkon účastníka řízení, jímž kvalifikovaně vznese námitku podjatosti, jeho právo, aby o namítané podjatosti soudce bylo (po vyjádření dotyčného soudce) rozhodováno Nejvyšším správním soudem. Podobně je tomu přitom i v jiných procesních předpisech, kdy je námitka podjatosti vznesená účastníkem řízení spojena s rozhodováním instančně vyšších orgánů.

V posuzované věci žalobce nepochybně řádně a včas po poučení krajským soudem využil svého práva uplatnit námitku podjatosti dle § 8 odst. 5 s. ř. s. Soudce, u něhož žalobce vyslovil důvodnou obavu o jeho nepodjatosti, poté v souladu s § 8 odst. 5 poslední věta s. ř. s. splnil svou povinnost vyjádřit se k vznesené námitce podjatosti.

Rozhodl-li následně předseda krajského soudu dle § 8 odst. 3 s. ř. s. tak, že na místo tohoto soudce určil soudce jiného, nebylo respektováno právo žalobce, aby o jím vznesené námitce podjatosti rozhodl Nejvyšší správní soud.

Ochrana práv účastníků soudního řízení správního na nezávislé a nestranné posouzení věci byla v tomto případě zajištěna tím, že byl na místo soudce, který se dle svého vyjádření a v souladu se vznesenou námitkou cítil být v dané věci podjatý, určen předsedou krajského soudu soudce jiný. Zároveň však předseda krajského soudu pochybil, pokud bez dalšího pojal vyjádření dotyčného soudce ze dne 27. 4. 2009, učiněné v souladu s § 8 odst. 5 s. ř. s., jako oznámení dle § 8 odst. 3 s. ř. s. a obratem podle posledně citovaného ustanovení postupoval. Takové rozhodnutí předsedy krajského soudu vybočilo z jeho pravomoci, nebylo způsobilé vyvolat v něm předvídané účinky.

Nejvyšší správní soud proto shledal, že je nutno o námitce podjatosti vznesené žalobcem rozhodnout v souladu s § 8 odst. 5 poslední věty s. ř. s. lze poznamenat, že přestože bylo žalobci rozhodnutím předsedy krajského soudu vyhověno, nerozhodl-li by Nejvyšší správní soud o námitce žalobce, zůstal by jeho procesní úkon bez odezvy výslovně předvídané v § 8 odst. 5 s. ř. s. Takový stav přitom nelze připustit. Pouze na okraj je možno konstatovat, že žalobce by nebyl v případě včasného předložení spisu Nejvyššímu správnímu soudu krajským soudem nijak krácen na svém právu na projednání věci bez zbytečných průtahů dle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V posuzované věci tomu bylo jinak, neboť Nejvyšší správní soud o námitce podjatosti vznesené žalobcem rozhodoval v důsledku opožděného předložení spisu krajským soudem téměř 12 měsíců po jejím vznesení.

(-) Na okraj lze doplnit, že k vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci mohou vždy vést pouze zcela zásadní důvody, které podstatným způsobem zpochybňují možnou nestrannost soudního rozhodování (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. Nao 13/2004, č. 433/2005 Sb. NSS). Proto bude i v každé jednotlivé věci nutno bedlivě zkoumat naplnění těchto důvodů. Z usnesení Nejvyššího správního soudu v nyní projednávané věci tak nelze v žádném případě dovodit, že by měl být JUDr. David Raus, PhD., paušálně vyloučen ze soudního rozhodování ve věcech, které mohly být projednávány Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže v době, kdy byl jeho zaměstnancem. Naopak v každé jednotlivé věci musí být zkoumán podíl, který tento soudce na rozhodování ve správním řízení mohl mít. V návaznosti na předchozí odůvodnění lze přitom zdůraznit, že v případě námitky podjatosti vznesené účastníkem řízení pravomoc k rozhodnutí o ní náleží Nejvyššímu správnímu soudu a rozhodnutí předsedy krajského soudu představuje překročení jeho pravomoci.