Vydání 5/2007

Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 7. 10. 2004 zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému dne 19. 11. 2002 Finančním úřadem pro Prahu 8 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2001.

Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, kterou podal prostřednictvím svého zástupce dne 6. 12. 2004 v elektronické podobě. Soud ještě týž den zaslal zástupci žalobce elektronickou formou upozornění, že jeho podání bylo přijato bez elektronického podpisu s tím, že elektronicky podepsaná podání musí mít připojený kvalifikovaný certifikát. Na toto upozornění reagoval zástupce žalobce sdělením elektronickou formou dne 7. 12. 2004, ve kterém uvedl, že prověřil podání a zjistil, že obsahuje zaručený elektronický podpis. Dne 8. 12. 2004 soud opět upozornil žalobce, že jeho elektronický podpis nebyl přiložen. Dne 9. 12. 2004 zástupce žalobce zopakoval podání a opět upozorňoval, že toto i původní podání je opatřeno elektronickým podpisem. Ve vzájemné spolupráci se zástupcem žalobce byl následně tento problém vyřešen a ještě týž den, tj. 9. 12. 2004, soud zaslal potvrzení podání s elektronickým podpisem.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 10. 2005 žalobu odmítl.

Žalobce (stěžovatel) výše uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze napadl kasační stížností, ve které zejména namítá, že mu bylo odepřeno právo domáhat se spravedlnosti. Jeho elektronicky podaná žaloba ze dne 6. 12. 2004 byla řádně podepsána, tj. byl připojen řádný elektronický podpis. Na důkaz přiložil tiskový výstup datové zprávy, ze které je patrno, že součástí datové zprávy byl řádný elektronický podpis. Naříkané usnesení je podle stěžovatele založeno na nesprávném posouzení právní otázky, a proto je nezákonné. Soud vyložil § 37 odst. 2 s. ř. s. způsobem, který přináší zásadní rozdíl mezi písemné a elektronické podání. Podle názoru soudu písemné podání nemusí obsahovat podpis oprávněné osoby a soud je povinen vyzvat účastníka řízení, aby v přiměřené lhůtě vadu podání odstranil. U elektronického podání naopak dovozuje, že žaloba podaná v elektronické podobě bez elektronického podpisu je podáním, kterým nelze disponovat řízením nebo jeho předmětem. Stěžovatel namítá, že smyslem prekluzivní lhůty pro podání správní žaloby je přimět žalobce, aby vznesl všechny žalobní námitky a nemohl je dále rozšiřovat. Na druhou stranu pokud správní žaloba trpí nedostatky, které garantují, že soudu byly sděleny všechny žalobní námitky, a pouze formální důvody brání projednání žaloby, pak není smysluplného důvodu, proč odpírat žalobci postup k soudu. Podle stěžovatele soud má vyzvat k odstranění formální vady a případ věcně projednat. I kdyby žaloba neobsahovala elektronický podpis, tak byla předložena včas, v čitelné podobě a chybějící elektronický podpis je pouze odstranitelná formální vada. Soud svým výkladem zakládá neopodstatněnou nerovnost mezi účastníky řízení podle zvoleného způsobu komunikace. Písemné a elektronické podání má stejnou váhu a není důvodu, proč při odstraňování vady spočívající v absenci elektronického podpisu postupovat odlišně oproti chybějícímu podpisu na písemném podání. Stěžovatel podal dne 9. 12. 2004 na základě čilé elektronické komunikace s podatelnou soudu opakovaně podání, které stejně jako prvé podání obsahovalo elektronický podpis. Soudní řád správní připouští, aby účastník, který učinil podání v jiné formě než písemně, ústně do protokolu, či v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona, potvrdil své podání písemným podáním shodného obsahu nebo předložil originál. Soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že druhé podání správní žaloby není originálem, protože originál neexistuje. Stěžovatel namítá, že podle Slovníku spisovné češtiny s dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, vydaným nakladatelstvím , 3. vydání, 2003, slovo originál znamená dílo v původní autorské podobě, původní vyhotovení. Pak je tedy originálem podání správní žaloby datová zpráva vyhotovená zástupcem stěžovatele pro soud dne 4. 12. 2004. Každý zkušenější uživatel elektronické pošty ví, že když není datová zpráva z rozličných důvodů doručena, tak ji lze v nezměněné podobě opakovaně zaslat tak, že ze složky Odeslaná pošta ho použitím funkce „Předat dál“ znovu odešle adresátovi, přičemž je garantováno, že je opětovně doručován originál datové zprávy. Přesně tak postupoval stěžovatel. Smyslem ustanovení umožňujícího potvrzení podání, pokud původní bylo podáno v nestandardní formě, je umožnit účastníkovi řízení zhojit svůj postup, pokud je původní podání sice čitelné, ale je předloženo ve formě, kterou soudní řád správní nezná. Soud také konstatoval, že stěžovatel měl možnost během 34,5 hodin odstranit vadu podání a lhůta pro podání žaloby by zůstala nedotčena; soud považuje lhůtu 34,5 hodin za dostatečnou. Stěžovatel ovšem namítá, že lhůta 34,5 hodin je extrémně krátká. Úřednice, které s ním komunikovaly, jej nijak nepoučily o nezbytnosti dodržet tuto lhůtu 34,5 hodin a naopak jej utvrzovaly, že jde pouze o řešení technických problémů, které nebudou mít vliv na včasnost podání. Jestliže soud vydal přípis, ve kterém označil všechny skutečnosti bránící věcnému projednání žaloby, pak je svým vlastním rozhodnutím vázán. Jinak řečeno, vyjádřil-li soud výčet nedostatků, které má stěžovatel zhojit, pak není jiných nedostatků, které by věcnému projednání bránily. Soud mlčky přiznal, že žaloba byla podána řádně, protože se věnoval odstraňování dalších překážek bránících věcnému projednání. Opak by znamenal, že soud i přesto, že žaloba byla podána opožděně, nezákonně činil další úkony, které činit neměl, protože věcné projednání žaloby nepřipadalo v úvahu pro její opožděné podání.

Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.