Vydání 5/2009

(...) Ze spisu Krajského soudu v Plzni vedeného ve věci sp. zn. 60 Az 232/2003 rozšířený senát zjistil, že plnou mocí ze dne 6. 6. 2003, jejímž rozsahem se zabýval čtvrtý senát ve svém výše citovaném rozhodnutí, zmocnila stěžovatelka Amiraslanava V. advokáta JUDr. Jana Gallivodu tím, aby ji V kasační stížnosti ze dne 26. 3. 2004 pak stěžovatelka mj. namítla, že jí Krajský soud v Plzni v řízení o žalobě (navazujícím na řízení o stěžovatelčině úspěšné kasační stížnosti) znemožnil hájit její práva a právem chráněné zájmy, neboť nerespektoval její zastoupení advokátem; kromě jiného nedoručil advokátu ani napadené rozhodnutí. Plná moc ze dne 6. 6. 2003 je podle stěžovatelky procesní plnou mocí a platí i pro další řízení před krajským soudem poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem.

Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu této námitce nepřisvědčil se zdůvodněním, že plná moc udělená v rozsahu práv a povinností podle trestního řádu, občanského soudního řádu, správního řádu, obchodního zákoníku a zákoníku práce, a jako zvláštní plná moc k zastupování v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí o neudělení azylu neopravňuje advokáta k zastupování v řízení o žalobě podle soudního řádu správního před krajským soudem poté, kdy původní rozhodnutí krajského soudu bylo ke kasační stížnosti zrušeno. Ze znění plné moci - jak si je rozšířený senát ověřil ve spisu krajského soudu - je zřejmé, že čtvrtý senát reprodukoval ve svém rozhodnutí pouze některé pasáže plné moci. Danou plnou moc však nutně posuzoval jako celek, bez ohledu na to, zda její znění citoval v plném rozsahu či nikoli. Závěr čtvrtého senátu, podle nějž plná moc neopravňovala advokáta k zastupování stěžovatelky v řízení o žalobě navazujícím na zrušující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tedy dopadá na konkrétní plnou moc tak, jak byla naformulována a založena do spisu; to, že čtvrtý senát citoval ve svém rozhodnutí pouze část plné moci, není pro postup a úvahy rozšířeného senátu určující.

Spor mezi oběma senáty tak spočívá v náhledu na strukturu výše citovaných plných mocí, resp. na to, v jakém vztahu jsou navzájem vůči sobě jednotlivé části plné moci.

Rozšířený senát se při řešení této otázky zaměřil nejprve na institut zastoupení účastníka advokátem a na jeho smysl v řízení před soudem. Zastoupení advokátem je vyjádřením účastníkova ústavně zaručeného práva na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, upraveného v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jakkoli tedy soudní řád správní neklade na účastníky povinnost, aby byli pro řízení před správními soudy zastoupeni advokátem (s výjimkou řízení o kasační stížnosti - srov. § 105 odst. 2 s. ř. s.), norma vyšší právní síly jim takovou možnost zajišťuje. Účastník jistě může před soudem hájit svá práva sám; pokud si však k ochraně svých práv zvolí advokáta - tedy osobu, která je na rozdíl od něj odborně kvalifikována k formulaci a obhajování právních názorů před soudem a která mu má usnadnit účast v řízení - musí být tato jeho volba respektována. V pochybnostech je tedy vždy na místě položit si otázku, jakým úmyslem byli zmocnitel a zmocněnec vedeni při sepisování plné moci, a vážit, zda třeba užití nepříliš vhodně volených slov - nebo naopak nepřítomnost konkrétního slovního spojení - svědčí skutečně o vůli stran omezit plnou moc, či zda jde spíše o projev nedostatečné pečlivosti stran či důsledek používání předtištěných formulářů plné moci.

Jak ve věci čtvrtého senátu, tak ve věci osmého senátu byla plná moc udělena advokátu; platí přitom, že advokátu lze udělit pouze procesní plnou moc, tj. plnou moc pro celé řízení (§ 25 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.). Procesní plná moc je ze své povahy všeobecnou (generální) plnou mocí, neboť pověřuje advokáta k provádění různých úkonů, jež nelze předem určit ani co do povahy, ani co do počtu; jediným omezením je soudní řízení, resp. soudní věc, v níž má advokát zmocnitele zastupovat. Mezi uvedenými senáty nicméně není spor o to, zda advokát byl či nebyl oprávněn k určitému konkrétnímu úkonu, neboť žádný z nich nezpochybňuje, že daná plná moc je plnou mocí procesní. Otázka zní, zda advokátu, jehož zmocnitel pověřil plnou mocí určitého znění k zastupování v řízení o kasační stížnosti, svědčí i oprávnění zastupovat zmocnitele v následném řízení o správní žalobě.

se zpravidla zabývá spíše situací opačnou - tedy tím, zda advokát, který zastupoval účastníka v řízení před soudem I. stupně, je oprávněn zastupovat jej i v řízeních o opravných prostředcích v téže soudní věci. Jak již bylo řečeno, je pojmovým znakem procesní plné moci to, že se vztahuje na celé řízení; řízení je přitom skončeno okamžikem právní moci rozhodnutí, jímž se soud vyslovil k věci samé, případně jímž deklaroval, že se věcí zabývat nebude pro nesplnění podmínek řízení (resp. pro jiné nedostatky bránící meritornímu projednání věci). Problémy tedy nevznikají ohledně řízení o řádných opravných prostředcích, kterými se napadají nepravomocná rozhodnutí soudů I. stupně: advokát zastupující účastníka v řízení o návrhu před soudem I. stupně může jednat jeho jménem i v řízení o odvolání, nevyplývá-li z plné moci něco jiného (srov. § 28 odst. 6 o. s. ř.). Řízení o případném mimořádném opravném prostředku je striktně vzato již řízením novým, i zde však zdůrazňuje civilistická význam formulace plné moci. Není-li plná moc výslovně omezena na řízení před soudem určitého stupně a obsahuje-li obecně formulované zmocnění k podávání opravných prostředků, je advokát oprávněn zastupovat účastníka jak v odvolacím, tak v dovolacím řízení (č. 37/2000 Sb. NS). Doktrína rovněž nabádá k hodnocení plné moci , je-li věc projednávaná před soudem vymezena nikoli typem řízení, nýbrž druhově (tj. pomocí předmětu sporu) či podle spořících se stran. V takovém případě platí plná moc pro všechna řízení, která se věci mohou týkat (srov. Balák, F. Právní praxe, č. 5, r. 1999, s. 304 a násl.).

Závěry civilních soudů ohledně obsahu a rozsahu plné moci nelze na řízení před správními soudy vztahovat ve všech podrobnostech; na rozdíl od občanského soudního řádu totiž soudní řád správní neupravuje žádný řádný opravný prostředek. Krom toho je situace v projednávané věci odlišná i v tom, že se tu neřeší použitelnost plné moci, která byla udělena v řízení před soudem I. stupně, v následném řízení o opravném prostředku, nýbrž právě naopak jde o plnou moc, která byla udělena v řízení o kasační stížnosti, a její použitelnost v navazujícím řízení o žalobě. Nepochybně se však i v řízení před správními soudy lze přidržet zásady , pokud tomu text konkrétní plné moci a jednání účastníka vůči soudu přímo neodporují (k tomu srovnej - byť v poněkud jiném kontextu ustanovování zástupce - rozhodnutí publikované pod č. 1460/2008 Sb. NSS).

Nutno připustit, že pokud by plná moc obsahovala jen ty pasáže, které ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. 4 Azs 199/2004 citoval čtvrtý senát, a byla tedy udělena výlučně „“, advokát by skutečně nebyl oprávněn k zastupování účastníka v řízení o správní žalobě. Toto řízení se totiž nespravuje žádným ze zmíněných právních předpisů a z množiny řízení upravovaných soudním řádem správním je tu výslovně uvedeno pouze řízení o kasační stížnosti. Citovaná pasáž je však jen výňatkem z textu plné moci, kterou posuzoval čtvrtý i osmý senát; úvodní část plné moci (v obou posuzovaných věcech) přitom opravňuje advokáta k zastupování „“, k podávání návrhů a opravných prostředků, k uznávání a vymáhání nároků atd. Tato obecná část plné moci opravňuje advokáta k zastupování v jakémkoli řízení před soudem, jehož se zmocnitel bude účastnit - tedy i v řízení o správní žalobě, které proběhne po skončení řízení o kasační stížnosti. Dlužno dodat, že takto široce vymezený rozsah zmocnění se vztahuje i na samotné řízení o kasační stížnosti; dodatek, podle nějž se plná moc uděluje i jako zvláštní plná moc k zastupování v řízení o kasační stížnosti v blíže specifikované věci, je tedy nadbytečný. Pokud by účastník měl v úmyslu zmocnit advokáta toliko k zastupování v řízení o konkrétní kasační stížnosti, učinil by tak právě stručnou závěrečnou formulací posuzované plné moci bez dalšího. Udělená plná moc je však mnohem obsáhlejší a zjevně opravňuje advokáta nejen k procesním, ale i k hmotněprávním úkonům. Těžko připustit, že dodatek by prakticky vyloučil advokáta ze zastupování při veškerých procesních úkonech vyžadovaných mimo řízení o konkrétní kasační stížnosti a vyjádřených zejména slovy „“, „“, „“, „“, „“, zatímco zmocnění k hmotněprávním úkonům by zůstalo nedotčeno. To by znamenalo, že vůle stran již při uzavírání dohody o zastoupení nebyla vážná, a takový výklad neobstojí.

Rozšířený senát si je vědom toho, že v obou posuzovaných případech jde o tzv. formulářové plné moci, jejichž převážný text je víceméně mechanicky převzat z někdejších vzorových tiskopisů; to však na jeho úvahách nic nemění. Zmíněné tiskopisy byly vytvořeny právě proto, aby advokátovi poskytly co nejširší možnosti při zastupování klienta; pokud pak strany chtěly takovou šíři zmocnění vyloučit, nic jim nebránilo v tom, aby příslušné pasáže formuláře upravily či přeškrtly. To se však v projednávaných věcech nestalo: advokát zde vyjádřil vůli zastupovat účastníka ve všech právních věcech, s nimiž se na něj účastník obrátí, a účastník na základě vzájemné důvěry poskytl advokátu paušálně právo zastupovat jej ve všech řízeních, která třeba ještě ani nejsou započata a jejichž předmět není dosud určen. Advokát pak dal svým jednáním v řízení o žalobě, které následovalo po řízení o kasační stížnosti, najevo, že sjednaný vztah zastoupení mezi ním a účastníkem stále trvá; pokud krajský soud tento stav věcí nerespektoval, pochybil - zvláště pak za situace, kdy se pobyt samotného účastníka stal neznámým a nebylo možno zajistit jeho aktivní účast v řízení.

Je vhodné ještě upozornit na starší rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 26. 5. 2004, čj. 1 Afs 17/2004-50, publikované na www.nssoud.cz), podle nějž neopravňovala advokáta k zastupování v řízení o kasační stížnosti plná moc udělená v roce 2000, tj. před účinností soudního řádu správního; zde vyslovený právní názor však nedopadá na situaci v projednávané věci. Jakkoli totiž tato plná moc měla obdobnou strukturu jako plná moc v projednávané věci - obsahovala tedy jak výčet procesních a hmotněprávních úkonů, tak konkrétní zmínku o některých právních předpisech - přihlížel rozhodující senát při jejím posuzování zejména k tomu, že v době jejího udělení nemohly strany ještě ani pomýšlet na zastupování v řízení o kasační stížnosti; nebylo tak možno spolehlivě usoudit, že jejich vůle zastupovat a být zastupován se vztahovala i na tento konkrétní typ řízení, který v době sepsání plné moci vůbec nebyl v právním řádu upraven.

Rozšířený senát tedy uzavřel, že plná moc udělená advokátu k tomu, aby účastníka obhajoval, ve všech právních věcech zastupoval před soudy, orgány státní správy, podnikatelskými subjekty, a aby vykonával veškeré úkony, přijímal doručované písemnosti, podával návrhy a žádosti i tehdy, když je podle zvláštních právních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci, a udělená též v rozsahu práv a povinností podle trestního řádu, občanského soudního řádu a zákoníku práce a jako zvláštní plná moc k zastupování v řízení o kasační stížnosti proti blíže specifikovanému rozhodnutí krajského soudu, opravňuje advokáta k zastupování v řízení o žalobě podle soudního řádu správního před krajským soudem poté, kdy původní rozhodnutí krajského soudu bylo ke kasační stížnosti zrušeno.