Vydání 1/2007

Stěžovatel předně považuje řízení před městským soudem za zmatečné, protože městský soud ve svém rozsudku nesprávně označil žalovaný správní orgán. Podle stěžovatele je žalovaným služební funkcionář, tj. náměstek policejního prezidenta ve věcech trestních, zatímco městský soud označil jako žalovaného . Předně je třeba poukázat na to, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu č. 534/2005 Sb. NSS). Konkrétně se jedná o § 69 s. ř. s., podle něhož . V daném případě šlo o věc služebního poměru, o níž v posledním stupni rozhodl náměstek policejního prezidenta JUDr. Ing. Jaroslav Macháně. Řízení ve věcech služebního poměru je upraveno v hlavě deváté zákona o služebním poměru. Podle § 122 zákona o služebním poměru jsou . V definičním ustanovení § 2 odst. 1 zákona o služebním poměru je pak uvedeno, že pod pojmem "" užívaným v následných ustanoveních je nutno chápat Policii České republiky. Odst. 2 tohoto ustanovení pak stanoví, že Základní odpovědnost a rozhodovací pravomoc ve věcech služebního poměru je tak svěřena ministru vnitra, tedy konkrétní fyzické osobě stojící v čele Ministerstva vnitra. Ministr tuto pravomoc může dále delegovat, vždy však zase jen na konkrétní fyzické osoby - proto také zákon hovoří v tomto případě o (služebních) funkcionářích, nikoliv o služebních orgánech. Ministr vnitra, případně jím pověření další služební funkcionáři jsou ve věcech služebního poměru správními orgány - nerozhodují samozřejmě jako fyzické osoby samy o sobě, nýbrž jako fyzické osoby vykonávající ve struktuře vojensky organizovaného sboru, podřízeného ministerstvu vnitra (§ 3 odst. 1 zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky) zákonem, resp. na základě zákona (rozhodnutím ministra vnitra), jim svěřené rozhodovací pravomoci ve věcech služebního poměru. V daném případě byl služebním funkcionářem, který rozhodl v posledním stupni, právě náměstek policejního prezidenta pro trestní řízení, a ten také je ve smyslu legislativní zkratky zavedené v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. žalovaným správním orgánem. Ke shodnému závěru, tedy že žalovaným správním orgánem je právě služební funkcionář, a nikoliv Policejní prezidium, případně Policie ČR, dospěl Nejvyšší správní soud již ve svých rozhodnutích ze dne 20. 10. 2004, čj. 1 As 10/2003-58, a ze dne 4. 11. 2004, čj. 3 Ans 2/2004-60 (obě dostupná na www.nssoud.cz).

Je tedy třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že žalovaným je v dané věci náměstek policejního prezidenta pro trestní řízení a že městský soud v napadeném rozsudku žalovaného nepřesně označil jako . Na druhou stranu však nelze se stěžovatelem souhlasit, že by uvedené formulační pochybení městského soudu mohlo způsobovat zmatečnost řízení, případně jinou vadu řízení před soudem, pro kterou by měl zdejší soud rozsudek městského soudu zrušit. Jak totiž vyplynulo ze soudního spisu, městský soud během řízení řádně jednal s náměstkem policejního prezidenta pro trestní řízení jako účastníkem tohoto řízení, a ten v něm také aktivně vystupoval a činí tak i v řízení o kasační stížnosti (vyjádření k žalobě ze dne 11. 2. 2005 i vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 12. 7. 2005 je podepsáno žalovaným náměstkem). Lze tedy uzavřít s tím, že městský soud v označení žalovaného v napadeném rozsudku pochybil, nicméně se nejedná o pochybení natolik zásadní, aby mohlo být důvodem pro zrušení tohoto rozsudku. Tvrzený důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. tak neobstojí.

(...) Stěžovatel dále namítá, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda ve výroku správního rozhodnutí musí být uvedeny skutkové okolnosti a také to, o kterou z alternativ § 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru se jedná, tj. zda dochází k propuštění pro porušení služební přísahy, nebo služební povinnosti. Při posouzení této námitky vycházel Nejvyšší správní soud ze znění příslušných ustanovení zákona o služebním poměru. Zejména se jednalo o § 124 tohoto zákona, podle jehož odst. 1 Odst. 2 tohoto ustanovení pak stanoví náležitosti výroku rozhodnutí; podle tohoto odstavce Náležitosti odůvodnění jsou pak zakotveny v odst. 3, který stanoví, že v Ustanovení § 108 odst. 1 zákona o služebním poměru pak stanoví, že

V daném případě je ve výroku rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru obsaženo jak rozhodnutí ve věci (propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Policie ČR), tak ustanovení právního předpisu, podle kterého bylo rozhodnuto [§ 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru]. V odůvodnění je pak přesně popsán důvod propuštění i skutečnosti jej zakládající (řízení služebního vozidla dne 13. 5. 2004 v 19.50 hod. po předchozím požití alkoholických nápojů, při němž stěžovatel ohrožoval ostatní vozidla; toto jednání bylo posouzeno jako zvlášť závažné porušení služební přísahy). Rozhodnutí o propuštění stěžovatele tedy splňuje veškeré zákonem požadované náležitosti a nelze je považovat za nezákonné. Stěžovatelova domněnka o nutnosti specifikovat ve výroku též skutečnosti, které byly podkladem pro rozhodnutí, a také přesné vymezení toho, zda byl propuštěn pro porušení služební přísahy, nebo služební povinnosti, nemá oporu v zákoně. Pokud pak zákon ve výroku rozhodnutí určité skutečnosti přímo nevyžaduje, je zásadně možné a postačující uvést je toliko v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Ani důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. neobstojí.