Vydání 9/2013

(...)

(...) [9] Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že vzal do úvahy čtyři různé aspekty. V prvé řadě to byla skutečnost, že občanské sdružení, chce-li vystupovat v soudních řízeních, si musí zajistit prostředky na krytí nákladů řízení, např. formou členských příspěvků. Dále označil stěžovatelem předloženou účetní závěrku za nevěrohodnou, a to ve vazbě na stanovami upravenou povinnost členů stěžovatele hradit členské příspěvky. Třetím aspektem je povaha sporu (spor o poskytnutí informací), kterou nepovažuje městský soud pro stěžovatele za kruciální. V neposlední řadě soud naznačuje, že stěžovatel vede větší množství sporů a systematicky v nich žádá o osvobození od soudních poplatků. Kumulací všech těchto aspektů dospěl městský soud k závěru, že nejsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků.

[10] Stěžovatel v kasační stížnosti přímo napadá pouze ten závěr městského soudu, že si stěžovatel měl opatřit dostatek prostředků na činnost občanského sdružení, zahrnující i vedení soudních sporů, a nikoliv spoléhat na státu ve formě přiznání osvobození od soudních poplatků. Nepřímo prostřednictvím předložení výkazu zisku a ztráty a rozvahy, stejně jako čestného prohlášení statutárního orgánu stěžovatele o majetkových poměrech občanského sdružení, zpochybňuje stěžovatel i závěr městského soudu o nevěrohodnosti dokumentů přiložených k žádosti o osvobození od soudních poplatků.

[11] Shodnými námitkami stěžovatele se zdejší soud zabýval již v rozsudku ze dne 20. 12. 2012, čj. 4 As 74/2012-26, a rovněž jako v nyní posuzovaném případě je vyhodnotil jako nedůvodné.

[12] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s úvahami městského soudu o nevěrohodnosti předložené účetní závěrky. Ve stanovách stěžovatele není členům občanského sdružení uložena povinnost hradit členské příspěvky, natož aby byla stanovena jejich výše. Z článku VII odst. 1), dle něhož majetkem občanského sdružení jsou příspěvky členů, dary a další majetkové hodnoty, práva a pohledávky získané činností sdružení, nelze dovozovat, že členové sdružení jsou povinni platit členské příspěvky. Hypotéza městského soudu, že členové mají povinnost platit členské příspěvky, které nepochybně nečiní 0 Kč, nemá žádnou oporu v obsahu soudního spisu, natož pak ve stanovách stěžovatele. Pokud z výkazu zisku a ztráty a rozvahy vyplývá, že stěžovatel nemá žádné příjmy, výdaje, pohledávky, závazky ani majetek, nezbývá než z těchto údajů dále vycházet. Věrohodnost účetní závěrky nelze zpochybnit odkazem na údajnou (v řízení však nepotvrzenou) povinnost členů stěžovatele hradit členské příspěvky nebo na skutečnost, že je stěžovatel v řízení zastoupen advokátem (k tomu podrobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2009, čj. 1 As 15/2009-43). Stejně tak není důvod pochybovat o tvrzení stěžovatele, že ke dni 20. 12. 2012 má stěžovatel pouze 115 Kč a žádný jiný majetek nevlastní.

[13] V řízení tedy bylo objektivně prokázáno, že stěžovatel nemá dostatečné finanční prostředky na úhradu soudního poplatku ve výši 3 000 Kč. Soud však dále musí zkoumat, zda nedostatek finančních prostředků není výsledkem úmyslné činnosti stěžovatele, jejímž cílem je přenést náklady řízení plně na stát. Při hodnocení této otázky soud vyšel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008-74, č. 2099/2010 Sb. NSS. V něm rozšířený senát uvedl, že otázku nemajetnosti je třeba posuzovat zásadně objektivně, nikoliv zkoumat subjektivní příčiny tohoto stavu. Nicméně dodal, že je třeba zvažovat, zda nejde pouze o předstíranou nemajetnost a zda právnická osoba nedisponuje širším majetkovým zázemím zajišťovaným majetkem jejích členů. Pokud právnická osoba dlouhodobě setrvává v nemajetnosti, přitom však vyvíjí činnost, tíží ji důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že "."

[14] Podle stanov stěžovatele je předmětem jeho činnosti usilovat o převod československých fortifikačních systémů, jejich restaurace a údržba a sdružovat občany za účelem rekonstrukce vojenské historie. Stěžovatel má dle čestného prohlášení svého předsedy pouze 3 členy a ke dni 20. 12. 2012 má k dispozici pouze 115 Kč. Stěžovatel byl založen v polovině roku 2011, přičemž v tomto roce neměl žádný příjem ani výdaj. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel je teprve na počátku své činnosti a s ohledem na nízký počet členů lze předpokládat, že nevyvíjí aktivity většího rozsahu. Lze si představit, že doposud vyvíjel svoji činnost, aniž by měl jakékoliv příjmy. Vzhledem k nepodstatné intenzitě činnosti stěžovatele, mizivému rozsahu členské základny a krátké době jeho existence nejde v daném případě o , z nichž by bylo lze usuzovat na to, že v případě stěžovatele se jedná pouze o předstíranou nemajetnost. S ohledem na sociální jednotlivých členů stěžovatele (řidič, studentka střední školy, student vysoké školy) nelze přitom předpokládat, že by činnost stěžovatele byla významně subvencována z majetku členů sdružení.

[15] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve shora uvedeném usnesení čj. 1 As 70/2008-74 dále vyložil, že i kdyby právnická osoba prokázala, že je vskutku (nikoliv jen zdánlivě, fiktivně) objektivně nemajetná, "". Tento názor rozšířeného senátu lze interpretovat tak, že právnická osoba nemůže být osvobozena od soudních poplatků v případech, jestliže s jejím předmětem činnosti úzce souvisí potřeba zapojovat se do soudních řízení a vynakládat soudní poplatky. Je-li "" běžnou a nedílnou součástí činnosti právnické osoby, musí uspořádat své majetkové poměry tak, aby měla k dispozici nezbytné finanční prostředky.

[16] Takto ovšem nelze postupovat v případě, že běžnou součástí naplňování předmětu činnosti právnické osoby není účast v soudních řízeních (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2011, čj. 1 As 126/2011-304, bod 17). Nastane-li tedy v souvislosti s naplňováním předmětu činnosti právnické osoby nahodile situace, že právnická osoba je nucena obrátit se k ochraně svých práv (včetně ústavně zaručeného práva na informace) na soud, nelze jí klást k tíži, že neuspořádala své hospodaření tak, aby si zabezpečila dostatek finančních prostředků na úhradu soudního poplatku. V takovém případě tedy není namístě právnické osobě odepřít dobrodiní zákona v podobě osvobození od soudních poplatků.

[17] V nyní posuzovaném případě se však rozhodnutí žalovaného věcně netýká problematiky, která by měla jakýkoliv vztah k předmětu činnosti stěžovatele, jak je upraven jeho stanovami. Pokud se právnická osoba domáhá ochrany před zásahem (v širokém slova smyslu) správního orgánu u soudu, aniž by právní věc souvisela s existencí právnické osoby, jejími vnitřními poměry, majetkem apod. nebo s aktivitami v rozsahu předmětu činnosti právnické osoby vymezené stanovami (resp. společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou apod.), je legitimní trvat na tom, aby si zabezpečila k prosazování svých práv soudní cestou potřebné finanční prostředky. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k názoru, že je namístě stěžovateli odepřít osvobození od soudních poplatků, neboť soudní spor má svůj základ v jednání stěžovatele, které leží mimo předmět činnosti, k němuž byl stěžovatel založen.

[18] Soud tedy uzavírá, že v případě stěžovatele existují závažné skutečnosti, které opodstatňují nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Městský soud dospěl ke správnému výsledku, byť jeho úvahy bylo třeba korigovat (k tomu viz shora), napadené usnesení je v souladu s § 36 odst. 3 s. ř. s. (...)