Vydání 11/2008

(...) V návaznosti na svou dřívější judikaturu Nejvyšší správní soud uvádí, že i v případě, kdy jsou stěžovatelem uplatňovány další důvody uvedené v § 103 odst. 1 s. ř. s., je-li kasační stížností napadeno usnesení (i když v daném případě se zjevně chybně jedná o rozsudek) o odmítnutí žaloby, přicházejí z povahy věci v úvahu pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004-98, zveřejněný pod č. 625/2005 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006, čj. 2 As 45/2005-65, www.nssoud.cz).

Rozhodující v dané věci je, že odmítnutí žaloby dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Nejvyšší správní soud shledal nezákonným. Nejvyšší správní soud má za to, že nebyly splněny podmínky pro postup dle daného ustanovení, podle něhož soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud odkazuje především na svůj rozsudek ze dne 27. 9. 2005, čj. 4 As 50/2004-59, publikovaný pod č. 1043/2007 Sb. NSS, který v této souvislosti poukázal „

. „

Podobně jako v citovaném případě je i zde Nejvyšší správní soud toho názoru, že v posuzované věci nejde o případ, kdy je nedostatek aktivní legitimace žalobce nesporný a nepochybný. To nakonec výslovně krajský soud uvedl a následně stěžovatel ve své kasační stížnosti zopakoval. V takovém případě je třeba návrh „“, kdy teprve, vyjde-li najevo nedostatek aktivní legitimace, měl by s ohledem na tuto skutečnost soud o návrhu rozhodnout rozsudkem, ovšem v tom případě je na místě žalobu zamítnout, nikoli odmítnout. Krajský soud sice z citovaného judikátu Nejvyššího správního soudu zjevně vycházel, vyložil si ho však nesprávně, když žalobu rozsudkem odmítl. Krajský soud tak v každém případě porušil ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., podle něhož správní soud odmítne návrh, byl-li podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Krajský soud namísto toho rozhodl o odmítnutí žaloby rozsudkem, tedy formou, která je vyhrazena meritornímu rozhodnutí správního soudu. Toto procesní pochybení by však samo o sobě nebylo důvodem zrušení rozsudku krajského soudu, neboť podle názoru Nejvyššího správního soudu se nejedná o takovou vadu řízení, která by způsobila zmatečnost rozhodnutí krajského soudu nebo jeho nesrozumitelnost. Krajský soud svůj postup v odůvodnění rozhodnutí zdůvodnil, byť nesprávně, nejedná se zde o rozpor mezi výrokem rozhodnutí a jeho odůvodněním. Zmíněné formální pochybení je tak třeba považovat za jinou vadu řízení před soudem, která však v daném případě neměla vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu, neboť je zřejmé, že účastníci řízení nebyli zkráceni na svých právech tím, že soud rozhodl o odmítnutí žaloby rozsudkem, místo toho, aby tak učinil usnesením. Jiná situace by samozřejmě nastala v opačném případě, kdyby soud rozhodoval o věci samé usnesením, kterému by nepředcházelo řádně provedené řízení, jež má vyústit v rozhodnutí.

Jak již však bylo řečeno, Nejvyšší správní soud neshledal v dané věci podmínky pro odmítnutí žaloby dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., a to ani v případě, kdyby tak krajský soud učinil procesně vhodnou formou. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s názorem krajského soudu, že nedostatek aktivní legitimace vyplynul v průběhu řízení před krajským soudem, ani zamítnutí žaloby (rozsudkem) pro tento důvod by tedy nemohlo obstát. Správní orgán v daném případě rozhodl dle § 42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních o zajištění vybraných výrobků, které byly v tu dobu v dispozici stěžovatele, neboť dospěl k závěru, že je stěžovatel dopravoval ve větším množství (§ 4 odst. 3 zákona o spotřebních daních) bez dokladu uvedeného v § 5 cit. zákona, jež by potvrzoval jeho zdanění spotřební daní. Následně pak celní orgán rozhodl dle § 42 odst. 12 zákona o spotřebních daních o zabrání uvedených výrobků, neboť měl za to, že byly prokázány uvedené důvody, které vedly k zajištění těchto výrobků, a zároveň nebylo jednoznačně prokázáno, kdo je vlastníkem těchto výrobků, nebyly tedy splněny zákonné podmínky pro propadnutí těchto výrobků, ale pro jejich zabrání.

Není pochyb o tom, a nezpochybňoval to ani krajský soud, že rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., tedy takovým úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti osob. Ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. ovšem pro existenci žalobní legitimace navíc vyžaduje, aby takovým rozhodnutím bylo takto zasahováno právě do práv a povinností žalobce (což samozřejmě nevylučuje, že dané rozhodnutí zároveň zasahuje i do právní sféry jiných osob), zároveň musí žalobce tvrdit, že byl na svých právech tímto rozhodnutím, nebo řízením, kterému mu předcházelo, zkrácen (k těmto otázkám viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, publikovaný pod č. 906/2006 Sb. NSS). V daném případě byl právě stěžovatel adresátem rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků, toto rozhodnutí mu bylo doručeno a podal proti němu také opravný prostředek. Tímto rozhodnutím správní orgán stěžovateli uložil veřejnoprávní povinnost strpět konečné odebrání výrobků, které měl před jejich zajištěním ve své dispozici. Lze plně přisvědčit stěžovateli, že uvedená skutečnost se dále promítla do obchodněprávních vztahů stěžovatele s jinými subjekty, neboť stěžovatel uváděl, že byl přepravcem těchto výrobků. Ve splnění jeho závazků vyplývajících z přepravní smlouvy, tedy především v dodání těchto výrobků na místo určení, mu však zabránilo právě jejich zajištění a následné zabrání celním orgánem. Zároveň z žaloby vyplývá, že stěžovatel v žalobě tvrdil přinejmenším zkrácení svých procesních práv v řízení, které předcházelo vydání žalobou napadeného rozhodnutí.

Byly tak splněny veškeré podmínky řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a krajský soud se měl tudíž touto žalobou věcně zabývat a přezkoumat zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Pokud tak neučinil a namísto toho žalobu odmítl, je jeho rozhodnutí nezákonné. Kasační námitka opírající se o § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. je tedy důvodná. (...)