Vydání 8/2013

Podle novelizovaného § 73 odst. 2 s. ř. s. ve znění od 1. 1. 2012 "[s]".

Zákon tedy v citovaném ustanovení stanoví celkem tři předpoklady:

1. Výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro žalobce znamenaly újmu.

2. Tato újma je pro žalobce nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám.

3. Přiznání odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud nepřezkoumává v mezích žalobních bodů žalobou napadené výroky rozhodnutí, jak to musí činit při rozhodování ve věci samé (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), ale zjišťuje jen existenci uvedených zákonných předpokladů. Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku je podle své povahy dočasným rozhodnutím, neboť platí do doby pravomocného skončení řízení ve věci samé, a nelze proto proti němu podat kasační stížnost [§ 104 odst. 3 písm. c) s. ř. s.].

Tvrdit a osvědčit první z předpokladů pro přiznání odkladného účinku žalobě, tj. že výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro žalobce znamenaly újmu, je povinen žalobce, který se přiznání odkladného účinku domáhá svým návrhem; nestačí tak v návrhu toliko poukázat na možnost vzniku újmy. Vznik újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem napadeného rozhodnutí či jiným právním následkem plynoucím z rozhodnutí. Zároveň musí jít o následek určité intenzity, aby jej bylo vůbec možno označit za újmu (zákon hovoří o újmě "", nikoli o pouhé ""; to má svou logiku, protože v řízeních s jediným účastníkem, v nichž není vyhověno žádosti účastníka, případně je mu zrušeno či omezeno nějaké oprávnění nebo uloženo opatření či správní trest, na účastníka pochopitelně budou doléhat právní následky negativního rozhodnutí - ať by byly sebemírnější - tíživěji než na veškeré další osoby, kterých se rozhodnutí vůbec netýká).

Dotčený veřejný zájem v případě rozhodování o přiznání odkladného účinku žalobě, je povinen tvrdit a osvědčovat žalovaný. Újmu, jež by měla vzniknout jiným osobám, by měl žalovaný též zmínit, je-li mu z průběhu správního řízení známa. V obou případech však není žalovaný zatížen břemenem tvrzení a břemenem osvědčovacím, neboť soud je oprávněn doklady k osvědčení hrozícího dotčení veřejného zájmu, popř. i práv třetích osob, obstarat i z moci úřední. Neuvede-li žalovaný tyto okolnosti, popř. je neosvědčí, nevede to automaticky k vyhovění návrhu na přiznání odkladného účinku. Pasivita žalovaného však zvyšuje pravděpodobnost, že soud existenci těchto okolností, jež brání přiznání odkladného účinku žalobě, nebude schopen zjistit a návrhu vyhoví. Ať již však soud odkladný účinek přizná nebo ne, může být v důsledku posunu ve skutkových zjištěních soudu rozhodnutí o přiznání odkladného účinku zrušeno (§ 73 odst. 4 s. ř. s.), popř. na základě opakovaného návrhu odkladný účinek přiznán.

Pro tuto věc je dále významné, účinky jakých rozhodnutí mohou být rozhodnutím o návrhu na přiznání odkladného účinku pozastaveny. Ustanovení § 73 odst. 3 s. ř. s. výslovně hovoří pouze o napadeném rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím je rozhodnutí, jehož zrušení se žalobci domáhají, přičemž nelze odhlédnout od skutečnosti, že z hlediska soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správních orgánů I. a II. stupně jeden celek, tj. je-li napadeno rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o odvolání, je přezkumu soudu automaticky podrobeno (srov. § 78 odst. 3 s. ř. s.) i rozhodnutí, proti němuž odvolání směřovalo. Proto (praktické to bude zejména tam, kde opravný prostředek ve správním řízení nebyl spojen s odkladným účinkem) soud nepochybně může odložit vykonatelnost jak rozhodnutí vydaného ve II. stupni, tak i rozhodnutí v I. stupni správního řízení. Soud však nemůže svým rozhodnutím přesáhnout rámec řízení, který je vymezen tím, čeho může žalobce při maximálním úspěchu ve věci dosáhnout.

Žalobci v této věci napadají rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí správního orgánu, jímž byl zamítnut návrh na obnovu řízení (srov. § 100 správního řádu). Při maximálním úspěchu žalobců by mohlo dojít nanejvýše k tomu, že budou zrušena rozhodnutí orgánů v obou stupních správního řízení a ty by se znovu musely zabývat podanou žádostí o povolení obnovy řízení. Ani při tomto úspěchu by však žádným způsobem nebyla ovlivněna vykonatelnost již dávno pravomocného rozhodnutí o odstranění stavby. Předmětem řízení před správními orgány v I. a II. stupni totiž nebyla otázka vlastního odstranění stavby, nýbrž otázka, zda nové skutečnosti uváděné žalobci jsou způsobilé potenciálně vést ke změně původního rozhodnutí ve věci neoprávněné stavby. Tedy pouze posouzení podmínek pro znovuotevření již ukončeného řízení, jež s řízením nyní soudem přezkoumávaným jeden celek netvoří. Z takto vymezeného rámce řízení soud vybočit nemůže, a nemůže tak přiznat odkladný účinek i ve vztahu k rozhodnutím vydaným v řízení, jehož obnovy se žalobci domáhají.

V tomto případě žalobci ve svém návrhu žádnou konkrétní újmu neuvedli, resp. zmiňovali pouze újmu hrozící jim z rozhodnutí o odstranění stavby, ne však již újmu plynoucí z napadeného rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím žalovaného bylo rozhodováno o odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí obnovy řízení. Přiznáním odkladného účinku žalobě by došlo k odložení právní moci rozhodnutí o zamítnutí obnovy řízení. Tím by však žalobci ničeho nezískali, neboť eventuální odkladný účinek ve vztahu k řízení o odstranění stavby, jehož obnovy se domáhali, takovým rozhodnutím soudu založen být nemůže. V dané situaci je zjevné, že žalobcům samotné řízení o obnově újmu nezpůsobilo, resp. bez konkrétních tvrzení není soudu známo, jaká újma by to mohla být. Není-li zde žádné újmy, resp. není-li tvrzená újma způsobena účinky napadeného rozhodnutí (včetně rozhodnutí vydaného v I. stupni), musí být návrh na přiznání odkladného účinku zamítnut.