Vydání 4/2018

(…) [7] V projednávané věci stěžovatel namítal, že městský soud nesprávně posoudil lhůtu pro podání žaloby, neboť ji posuzoval ve vztahu k nečinnosti Ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany, nikoliv ve vztahu k nečinnosti ministra při vyřizování návrhu na opatření proti nečinnosti. Pokud by Nejvyšší správní soud posuzoval věc jen z tohoto hlediska, musel by dát stěžovateli v plném rozsahu za pravdu, neboť jeho námitky obsažené v kasační stížnosti odpovídají obsahu žaloby a mají plnou oporu ve výše popsaných skutkových okolnostech případu. Ty ostatně ani nebyly mezi účastníky sporné.

[8] Nejvyšší správní soud se ovšem musel z úřední povinnosti zabývat i otázkou, zda byly v řízení před krajským soudem splněny ostatní podmínky řízení, k nimž, v širším slova smyslu, patří i přípustnost žaloby.

[9] Jak bylo již uvedeno výše, stěžovatel se svojí žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost učinit opatření proti nečinnosti Ministerstva vnitra v řízení ve věci mezinárodní ochrany.

[10] Podle § 80 odst. 4 správního řádu může nadřízený správní orgán „“.

[11] V projednávané věci je zřejmé, že v rámci opatření proti nečinnosti by bylo možno učinit pouze úkony podle § 80 odst. 4 písm. a) a b) správního řádu, tedy vydat příkaz nečinnému správnímu orgánu, aby ve věci rozhodl, případně usnesením převzít věc k rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že příslušným k rozhodnutí ve věci samé je Ministerstvo vnitra, které je ústředním orgánem státní správy, nepřipadá v úvahu věci podle písmene c), s ohledem na uplynutí lhůt pak nelze postupovat ani podle písmene d) citovaného ustanovení.

[12] Zde je ovšem nutno konstatovat, že příkaz k vydání rozhodnutí je aktem řízení a je vydáván nadřízeným správním orgánem interní cestou bez předepsané formy, usnesení o převzetí věci je pak pouhým procesním opatřením, kterým se nezakládají, nemění, neruší, ani závazně neurčují práva a povinnosti fyzických nebo právnických osob ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.

[13] Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. „[t]“.

[14] V projednávané věci se stěžovatel nečinnostní žalobou domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost učinit opatření proti nečinnosti. Takovéto opatření však, jak bylo vyloženo výše, není rozhodnutím s atributy podle § 65 odst. 1 s. ř. s. a zjevně není v žádné ze zákonem upravených variant rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. Domáhat se jeho přijetí prostřednictvím nečinnostní žaloby proto není možné. K tomuto názoru dospěl Nejvyšší správní soud již ve své předchozí judikatuře (viz rozsudek ze dne 18. 12. 2012, čj. 9 Ans 16/2012-84) a ani nyní nemá důvod na svých dříve vyslovených závěrech cokoliv měnit. Nepřípustnost je pak důvodem pro odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K tomu je nutno ještě podotknout, že pokud je žaloba posouzena jako nepřípustná, žádné lhůty pro její podání neběží. O včasnosti či opožděnosti podání proto v případě nepřípustnosti žaloby nelze vůbec uvažovat. (…)