Vydání 8/2007

Číslo: 8/2007 · Ročník: V

1256/2007

Řízení před soudem: ochrana proti nečinnosti; důvodnost žaloby

Ejk 313/2007
Řízení před soudem: ochrana proti nečinnosti; důvodnost žaloby
k § 81 odst. 2 soudního řádu správního
Lhůty pro vyřizování odvolání uvedené v pokynu Ministerstva financí D-125, o stanovení lhůt pro vyřizování odvolání proti vyměření a dodatečnému vyměření daně, a určené finančním úřadům a finančním ředitelstvím (tedy maximálně šest měsíců mimo odůvodněné mimořádné případy) zavazují i Ministerstvo financí, jestliže rozhoduje jako odvolací orgán v daňovém řízení.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2007, čj. 10 Ca 101/2006-55)
Prejudikatura:
nález č. 129/2001 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 146/01).
Věc:
Veřejná obchodní společnost K. proti Ministerstvu financí o vydání rozhodnutí.
Žalobce podal dne 9. 4. 1999 odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 9. 2. 1999, kterým bylo dle § 55b zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád“, „d. ř.“), potvrzeno přezkoumávané rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty ze dne 25. 9. 1995. Žalovaný jakožto orgán funkčně příslušný k rozhodnutí o odvolání prováděl různé úkony za účelem doplnění dokazování. Šestkrát neúspěšně předvolal k výslechu svědka Bohumila K., jehož pobyt se však nepodařilo zjistit. Žalobce bezvýsledně jednal s žalovaným o tom, aby 11 let stará věc byla s konečnou platností rozhodnuta.
Proto žalobce podal proti žalovanému žalobu na ochranu proti nečinnosti dle § 79 a násl. s. ř. s., kterou se domáhal, aby soud žalovanému uložil rozhodnout o odvolání žalobce. Namítal zejména, že i když daňový řád neobsahuje lhůtu pro rozhodnutí o odvolání, není ospravedlnitelné, aby se od 9. 4. 1999 až doposud nepodařilo věc uzavřít. Žalobce žalovaného několikrát upozornil na to, že v roce 1999 vstoupil do likvidace, a že mu tudíž průtahy v daňovém řízení způsobují zcela zbytečné náklady, které by jinak nemusel vynaložit.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zejména uvedl, že ve věci doposud nerozhodl, neboť nemá k dispozici důkazní prostředky, které by jednoznačně potvrzovaly, nebo vyvracely tvrzení žalobce. Spornou skutečností v předmětné daňové věci je, zda skutečně došlo k obchodním případům mezi žalobcem a společností R. Žalobce svá tvrzení v tomto ohledu dokládá usnesením Policie ČR o odložení trestního oznámení žalobce, přičemž v odůvodnění usnesení se konstatuje, že příslušné zboží bylo společností R. dodáno a byly k němu vystaveny daňové doklady. Žalobce však neprokázal, že osoby, které měly tento obchod jménem společnosti R. uskutečnit, byly oprávněny jednat jménem této společnosti. Společník společnosti R. Bohumil K. potvrdil, že společnost R. s ropnými produkty, jež měly být předmětem sporného obchodu, nikdy neobchodovala. Nicméně svědeckou výpověď Bohumila K. nelze použít jako důkaz, neboť jeho výslech nebyl proveden v souladu se zákonem, když k němu žalobce nebyl přizván, a nemohl tudíž klást tomuto svědkovi otázky. Z tohoto důvodu se žalovaný snaží tento výslech zopakovat a následně řízení ukončit.
Městský soud v Praze uložil žalovanému, aby o odvolání žalobce rozhodl ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Z odůvodnění:
Podle čl. I pokynu Ministerstva financí D-125 o stanovení lhůt pro vyřizování odvolání proti vyměření a dodatečnému vyměření daně (dále jen „pokyn D-125“) mají finanční ředitelství povinnost zajistit, aby finanční úřady odvolání proti vyměření nebo dodatečnému vyměření daně nejpozději do tří měsíců od jeho obdržení postoupily k vyřízení finančnímu ředitelství, pokud o něm nerozhodnou ve vlastní pravomoci, a dále mají finanční ředitelství povinnost rozhodnout nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy obdržela odvolání postoupená jim finančním úřadem. Běh stanovených lhůt se staví po dobu doplňování odvolání podle § 21 odst. 7 a podle § 48 odst. 5 d. ř. Ve zvláště složitých a odůvodněných případech může stanovené lhůty prodloužit nejblíže vyšší správce daně nejvýše na dvojnásobek původní lhůty k vyřízení. V mimořádných a odůvodněných případech, zejména u případů s mezinárodním prvkem, může věcně příslušný odbor ministerstva financí prodloužit původní lhůtu k vyřízení i nad rámec uvedených lhůt.
Pro posouzení důvodnosti žaloby považuje soud za podstatné, že právo žalobce, aby žalovaný rozhodl o jeho odvolání bez zbytečných průtahů, svědčilo žalobci po celou dobu odvolacího řízení, tedy i před nabytím účinnosti § 34c d. ř., neboť jde o ústavní právo každého jednotlivce garantované přímo čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navíc závazné lhůty pro rozhodnutí odvolacího orgánu byly po celou dobu daňového řízení stanoveny pokynem D-125, tedy vnitřním předpisem, který vydal sám žalovaný jakožto ústřední orgán pro oblast správy daní. Byť je tento vnitřní předpis určen finančním ředitelstvím a týká se jejich rozhodování o odvolání proti platebním výměrům finančních úřadů, musí být podle názoru zdejšího soudu analogicky použitelný i pro žalovaného, pokud sám rozhoduje jako odvolací orgán v daňovém řízení. Jen stěží by mohl žalovaný vyžadovat včasné rozhodování po jemu podřízených územních finančních orgánech, pokud by se sám stanovenými lhůtami necítil vázán a nedodržoval by je. Výše uvedené lhůty jsou pro finanční orgány závazné, byť jsou stanoveny pouze vnitřním předpisem. Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 146/01 (publikovaný pod č. 129/2001 Sb. ÚS), pokud orgán veřejné moci nerespektuje při rozhodování vlastní interní předpisy o lhůtách pro vyřízení odvolání, nutno takový postup hodnotit jako porušení práva občana na vyřízení věci v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že celková délka řízení o odvolání v této věci, které žalobce podal dne 12. 4. 1999, které bylo žalovanému předloženo dne 10. 9. 1999 a o němž žalovaný doposud nerozhodl, je neakceptovatelná a nelze ji ospravedlnit ani obtížemi s dokazováním, na něž odkazuje žalovaný. I když soud vychází z toho, že šestiměsíční lhůta pro rozhodnutí odvolacího orgánu neběží v době doplňování odvolání, i když tedy soud přihlédl ke skutečnosti, že žalobce během odvolacího řízení několikrát doplňoval odvolání a předkládal nové důkazy a že na období od 17. 7. 2002 do 31. 8. 2002 žádal žalovaného o posečkání s rozhodnutím ve věci, musí soud konstatovat, že žalovaný zůstával po dlouhá období odvolacího řízení bez zjevného důvodu nečinný. Jedná se např. o období od 26. 9. 2002, kdy žalobce předložil poslední listinné důkazy, do 23. 6. 2003, kdy žalovaný učinil další úkon ve věci. Vnitřní rozhodovací proces žalovaného za takový úkon považovat nelze, zvláště pokud trval od 1. 11. 2002 do 23. 6. 2003 a nakonec nevedl k rozhodnutí ve věci. Další dlouhé období nečinnosti lze konstatovat od 19. 1. 2004, kdy žalovaný obdržel zprávu Finančního ředitelství v Praze o neúspěšném doplňování dokazování v odvolacím řízení, do 14. 7. 2005, kdy se žalovaný se stejnou žádostí obrátil přímo na dožádaného správce daně. Šestiměsíční lhůta pro vydání odvolacího rozhodnutí tedy byla v každém případě mnohonásobně překročena. Pokud měl žalovaný za to, že jsou zde důvody pro prodloužení této lhůty, které předvídá čl. I pokynu D-125, měl podle názoru zdejšího soudu postupovat analogicky podle tohoto pokynu, a tedy požádat s řádným zdůvodněním o prodloužení lhůty ministra financí. To však žalovaný neučinil.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.