Negativní vyřízení podnětu k zahájení disciplinárního řízení vůči třetí osobě nemůže být nezákonným zásahem do veřejných subjektivních práv podatele ani jiných osob ve smyslu § 82 s. ř. s. Podnět k zahájení disciplinárního řízení, jeho vyřízení nebo faktická nečinnost správního orgánu spočívající v nezahájení disciplinárního řízení z moci úřední se v tomto ohledu odlišují od povahy podnětu k zahájení řízení z moci úřední, o němž rozhodl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozsudkem ze dne 26. 3. 2021, čj. 6 As 108/2019-39.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2021, čj. 1 As 394/2020-53)
Žalobce se obrátil na žalovanou s podnětem k zahájení disciplinárního řízení vůči architektům J. K. a J. K. Důvod podnětu spočíval v tvrzeném střetu zájmů jmenovaných architektů. Žalobce považoval za problematickou jejich práci jak na projektech soukromého investora, tak na veřejných zakázkách zpracovávaných pro Jihomoravský kraj. Dozorčí rada žalované zahájila disciplinární zjišťování, jež následně vůči oběma architektům zastavila. Neshledala totiž, že by porušili povinnosti autorizované osoby, které jim ukládá Profesní a etický řád České komory architektů a ostatní profesní předpisy. Proti usnesením, jimiž bylo zjišťování zastaveno, podal žalobce stížnost, v jejímž důsledku bylo disciplinární zjišťování obnoveno. Obnovené disciplinární zjišťování dozorčí rada žalované rovněž zastavila, neboť stížnost neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by mohly vést k podání návrhu na zahájení disciplinárního řízení.
Městský soud rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, čj. 8 A 54/2020-111, žalobu zamítl. Nejprve se zabýval otázkou, zda žalobce zvolil vhodný žalobní typ, resp. povahou usnesení dozorčí rady žalované, jimiž byl žalobce informován o vyřízení podnětu a následně také stížnosti ve fázi disciplinárního zjišťování. Přestože usnesení naplňují judikaturou požadované formální znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., není jimi autoritativně rozhodováno o právech a povinnostech žádné ze zúčastněných osob, tedy ani žalobce. Poté přistoupil k věcnému posouzení zásahové žaloby. Na základě dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu konstatoval, že úprava obsažená v § 42 správního řádu, neposkytuje osobě, která podá podnět k zahájení řízení, bez dalšího samostatné právo na kvalifikované vyřízení podnětu.
Následně městský soud poukázal na vlastní úpravu obsaženou v Disciplinárním a smírčím řádu České komory architektů (dále jen „disciplinární řád žalované“), který nestanoví povinnost vypořádat se se všemi vznesenými argumenty a důkazy obsaženými v podnětu či stížnosti. Nelze proto dovozovat ani tomu odpovídající specifické procesní právo podatele. Speciální úpravu postupu při disciplinárním zjišťování v tomto směru připodobnil k § 3 správního řádu a uzavřel, že závěry judikatury ohledně § 42 správního řádu lze vzhledem ke shodné podstatě právní úpravy plně aplikovat i na tuto věc. Disciplinární pravomoc žalované nemá přímý vztah k právům třetích osob, které proto nemohou řádné plnění tohoto úkolu soudně vymáhat. Podatel má pouze procesní právo na prosté vyřízení svého podnětu, eventuálně také stížnosti. Soud nepřisvědčil ani námitce zásahu do práva na příznivé životní prostředí žalobce, neboť postup žalované má k tomuto právu žalobce jen velmi vzdálený vztah bez relevance pro posuzovanou věc.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Stěžovatel netvrdí, že má bez dalšího právo vynutit si zahájení disciplinárního řízení s dotčenými architekty. Má však právo na to, aby jeho podnět byl řádným způsobem vyřízen. V této souvislosti odkázal na řízení vedené pod sp. zn. 6 As 108/2019 a související usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2019, čj. 6 As 108/2019-28. Citovaným usnesením byla věc postoupena rozšířenému senátu k posouzení otázky, zda se žalobce může žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu bránit proti faktické nečinnosti stavebního úřadu ve věci nepovolené stavby provedené jinou osobou. Městský soud podle stěžovatele vycházel z nesprávného předpokladu, že na zahájení řízení z moci úřední na základě podnětu není právní nárok. Tato otázka dosud nebyla v judikatuře jednoznačně vyřešena. Z domnělé neexistence práva na zahájení řízení z moci úřední městský soud nesprávně dovodil neexistenci práva na řádné vyřízení podnětu.
Stěžovatel je na rozdíl od městského soudu přesvědčen, že působnost žalované typově přesahuje rozsah působnosti jiných profesních komor. Není zaměřena jen dovnitř profesní komory samotné, ale může zasahovat do práv třetích osob. Dále poukázal na zvláštní úpravu pro podání podnětu, jak je stanovena v disciplinárním řádu žalované. Tento postup považuje za odlišný od postupu vyřizování podnětu podle § 42 správního řádu i jiných profesních komor. Městským soudem citované rozsudky týkající se České lékařské komory a České advokátní komory podle stěžovatele nelze vztahovat na nyní řešenou věc. Disciplinární a dozorová působnost žalované nad autorizovanými osobami má, na rozdíl od jmenovaných profesních komor, v některých případech dopad i do jiných probíhajících správních řízení a zejména veřejnoprávních procesů územního plánování.
Stěžovatel se dále vyjádřil k důsledkům případného střetu zájmů zpracovatele územní studie nebo územně plánovací dokumentace pro akceptovatelnost výsledného díla. Ve vztahu k námitce týkající se práva na příznivé životní prostředí dodal, že při posuzování variant řešení, které předkládá autorizovaná osoba ve svém díle, má být přihlíženo právě k životnímu prostředí. Lze tedy vysledovat souvislost mezi rozhodnutím dozorčí rady žalované o případném střetu zájmů autorizované osoby a možným nesprávným posouzením variant v jejím díle (územně plánovací dokumentaci), resp. takto vzniklým zásahem do stěžovatelova práva na příznivé životní prostředí. Poukázal rovněž na neústavnost disciplinárního řádu žalované. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti předně poukázala na postavení autorizovaného architekta v procesu pořizování územně plánovací dokumentace. Zdůraznila, že autorizovaný inspektor nemá vliv na definici zadání ani rozhodovací pravomoc a není odpovědný za schválení územního plánu. Etická pravidla a disciplinární odpovědnost při jejich porušení mají společné znaky u všech profesních komor zřízených zákonem. Postavení žalované a znění jejího disciplinárního řádu v tomto ohledu není nijak výjimečné. Žalovaná proto vyjádřila nesouhlas s tvrzenou nemožností užití závěrů judikatury týkajících se jiných profesních komor. Uvedla, že dvojinstančnost správního rozhodování nepatří mezi základní zásady rozhodování o právech a povinnostech osob, a nepřisvědčila ani námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku.
Na vyjádření žalované reagoval stěžovatel replikou, v níž zdůraznil rozdíly mezi jednotlivými profesními komorami a jejich předpisy, stejně jako rozdíl mezi disciplinárním řádem žalované a správním řádem. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud disciplinární řád coby podzákonný právní předpis pro jeho namítaný rozpor s ústavním pořádkem vůbec neaplikoval. Vyjádřil se také k zásadě dvojinstančnosti v kontextu právní úpravy disciplinárního řízení jednotlivých profesních komor. Následně poukázal na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2021, čj. 6 As 108/2019-39, jehož závěry lze podle názoru stěžovatele vztáhnout rovněž na jeho případ.
Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a žalobu odmítl.
Z odůvodnění:
(…) [13] Předmětem sporu je posouzení, zda způsob vyřízení podnětu k zahájení disciplinárního řízení, resp. fáze jemu předcházející (zde disciplinárního zjišťování) může být nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s.
[14] Podle § 42 správního řádu „
správní orgán je povinen přijímat podněty, aby bylo zahájeno řízení z moci úřední. Pokud o to ten, kdo podal podnět, požádá, je správní orgán povinen sdělit mu ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy podnět obdržel, že řízení zahájil, nebo že neshledal důvody k zahájení řízení z moci úřední, popřípadě že podnět postoupil příslušnému správnímu orgánu. Sdělení správní orgán nezasílá, postupuje-li vůči tomu, kdo podal podnět, podle § 46 odst. 1 nebo § 47 odst. 1
.“
[15] Podle § 29 odst. 1 disciplinárního řádu žalované je disciplinární žalobce „
povinen zabývat se každým podezřením ze spáchání disciplinárního provinění
[…]
o němž je informován
“. Podle odst. 3 téhož ustanovení „
jakmile je disciplinární žalobce informován o podezření, že se autorizovaná nebo registrovaná osoba dopustila disciplinárního provinění, zahájí zjišťování a bez zbytečného prodlení ověří věrohodnost a odůvodněnost sděleného podezření; o zahájeném zjišťování vyrozumí osobu podezřelou z disciplinárního provinění
“.
[16] Mezi obecnou úpravou obsaženou ve správním řádu a zvláštními právními předpisy je vztah speciality, v jehož důsledku se správní řád jako obecný předpis použije vždy, pokud není ve zvláštním předpise stanoveno jinak. Správní řád se tak použije také v případě, že na něj zvláštní právní předpis výslovně neodkazuje. V případě, že právní úprava zvláštního zákona vylučuje užití správního řádu, avšak zvláštní zákon současně neobsahuje úpravu odpovídající základním zásadám činnosti správních orgánů, uplatní se vždy základní zásady ve smyslu § 2 až § 8 správního řádu (rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2013, čj. 3 Ads 133/2012-19).
[17] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že rozšířený senát v již zmiňované věci sp. zn. 6 As 108/2019 rozhodl rozsudkem ze dne 26. 3. 2021, čj. 6 As 108/2019-39. Dospěl v něm k závěru, že „
ten, kdo tvrdí, že je dotčen na svém hmotném právu faktickou nečinností stavebního úřadu, který v rozporu s § 129 odst. 2 stavebního zákona nezahájil řízení o odstranění nepovolené stavby (nepovolené terénní úpravy), se může bránit proti takové faktické nečinnosti správního orgánu žalobou na ochranu před nezákonným zásahem (§ 82 násl. s. ř. s.). Vyhoví-li soud takové žalobě, určí, že nezahájení řízení z moci úřední je nezákonným zásahem a současně přikáže stavebnímu úřadu zahájit řízení podle § 129 odst. 2 stavebního zákona
.“ Nyní posuzovaná věc se od tohoto rozsudku odlišuje především v tom, že se nejedná o faktickou nečinnost žalované. Stěžovatel napadá především způsob, jakým žalovaná vyřídila podnět, jímž usiloval o zahájení disciplinárního řízení.
[18] Podnět k zahájení řízení z moci úřední zásadně slouží k ochraně práva objektivního. Ve standardní situaci podatel podnětu přispívá k ochraně zákonnosti tím, že upozorňuje správní orgán na možné porušení objektivního práva, kterým by se měl správní orgán zabývat. Od těchto případů je třeba odlišit osoby, které podnětem v prvé řadě chrání svá subjektivní hmotná práva. Rozšířený senát přistoupil k relativizaci tradičního rozlišování mezi řízeními zahajovanými z moci úřední, u nichž jde o ochranu objektivního práva, a řízeními na žádost, která jsou vedena zájmem na realizaci či ochraně veřejného subjektivního práva žadatele, právě za účelem potřeby ochrany veřejných subjektivních práv. Setrvale prosazovanou nezávislost ochrany objektivního práva na ochraně práva subjektivního odmítl s poukazem na nutnost soudní ochrany veřejných subjektivních práv osob, jejichž hmotných práv se stavba provedená v rozporu s veřejným právem dotýká.
[19] Rozšířený senát současně zdůraznil, že možnost obrany vůči faktické nečinnosti správního orgánu spočívající v nezahájení řízení z moci úřední k podnětu podatele prostřednictvím zásahové žaloby je nutné vykládat restriktivně. Pravidlem zůstává, že „
uplatnění podnětu, ve kterém podatel vyzývá správní úřad k uplatnění úřední povinnosti (úřední moci), žádné veřejné subjektivní právo nezakládá. To proto, že obecně tu není veřejné subjektivní právo na to, aby správní orgán zahájil z moci úřední nějaké řízení. Pokud by rozšířený senát tuto zásadu v obecné rovině popřel, zcela by změnil charakter správního soudnictví, který je daný zákonem. Správní soudnictví je (byť s určitými výjimkami, viz např. § 66 s. ř. s.) povoláno k ochraně veřejných subjektivních práv, nikoli k ochraně veřejného zájmu ani práva objektivního (viz § 2 s. ř. s.). Správní soudnictví nemůže ani mimo zákonem stanovená pravidla volně nahrazovat činnost správních orgánů. Opačný závěr by hrubě narušil dělbu moci jako základní princip demokratického právního státu
.“ Závěry judikatury, která nepřipouští soudní ochranu proti nezahájení přezkumného řízení nebo neumožňuje poškozenému domáhat se zahájení přestupkového řízení vůči podezřelému z přestupku, zůstávají i nadále v platnosti. Stále proto platí, že ve většině případů se nezahájení řízení z moci úřední nedotkne subjektivních hmotných práv podatele podnětu. V tomto směru je neustále třeba mít na paměti specifické postavení vlastníka pozemku, na němž stojí nepovolená stavba, eventuálně souseda. Z hlediska zásahu do hmotných práv se totiž jedná o situaci kvalitativně zcela odlišnou, než v níž se nachází podatel podnětu k zahájení například přestupkového, disciplinárního nebo přezkumného řízení.
[20] Stěžovatel spatřuje zásah do svého veřejného subjektivního práva v dotčení práva na příznivé životní prostředí. K tomu by podle něj mohlo dojít kvůli možné nezákonnosti aktualizace zásad územního rozvoje v důsledku střetu zájmů autorizovaných architektů jako zpracovatelů tohoto díla. Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu ztotožnil s posouzením městského soudu, jelikož zde nespatřuje žádnou
relevantní
souvislost. Pokud se stěžovatel z nejrůznějších důvodů zamýšlí bránit proti aktualizaci zásad územního rozvoje, právní řád mu k tomu poskytuje zvlášť určené nástroje v oblasti územního plánování včetně možnosti následného soudního přezkumu. Snaha o zahájení disciplinárního řízení s autory příslušné územně plánovací dokumentace však neslouží k obraně vůči jejímu obsahu.
[21] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovateli nesvědčí veřejné subjektivní právo na zahájení disciplinárního řízení vůči členům žalované. Rozhodnutí o podnětu, resp. o následné stížnosti stěžovatele není způsobilé jakkoliv zasáhnout jeho veřejná subjektivní práva, která bez ohledu na výsledek zůstávají nedotčena. Stěžovatel současně není ani členem žalované a její rozhodnutí mu tak nemohou zakládat, měnit ani rušit práva nebo povinnosti. Smyslem podnětů je v této věci iniciace dozorové pravomoci příslušných orgánů žalované jako profesní komory, nikoliv rozhodování o právech a povinnostech podatele ani třetích osob (rozsudky NSS ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Ans 1/2009-299, ve vztahu k České lékařské komoře, nebo ze dne 19. 2. 2020, čj. 9 As 284/2018-89, ve vztahu k České advokátní komoře). V tomto ohledu se postavení žalované skutečně neliší od ostatních profesních komor. Stěžovatel by se ostatně nemohl proti výslednému rozhodnutí z takto zahájeného disciplinárního řízení bránit ani žalobou podle § 65 s. ř. s.
[22] Podnět, s nímž se na žalovanou může obrátit kdokoliv, vede pouze k aktivaci dozorčí pravomoci žalované. Disciplinární řízení je správním řízením, jehož konečný výsledek (zde rozhodnutí představenstva žalované o odvolání proti rozsudku stavovského soudu) naplňuje materiální požadavky na rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., neboť se může negativně projevit v právní sféře člena komory, s nímž je vedeno. Fáze disciplinárnímu řízení předcházející, tedy disciplinární zjišťování, je zaměřena pouze na prošetření skutečností uvedených v podnětu (případně stížnosti) za tím účelem, zda má smysl s určitým členem komory disciplinární řízení zahajovat (ve vztahu k předběžnému šetření České lékařské komory srov. rozsudek čj. 1 Ans 1/2009-299). Smyslem fáze disciplinárního zjišťování není autoritativní rozhodování o právech a povinnostech ani jedné ze stran (viz rozsudek čj. 9 As 284/2018-89). Možné důsledky podnětu k zahájení disciplinárního zjišťování závisí na posouzení žalované, přičemž i v případě, že by jej shledala důvodným, nevedlo by to ke vzniku nároku stěžovatele na jakýkoliv další konkrétní postup ve věci. Disciplinární pravomoc profesních komor je jednou z podob sankční pravomoci správních orgánů, jíž se v souvislosti s podnětem k zahájení řízení zabýval také Ústavní soud v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 2990/13. Konstatoval přitom, že stíhání a potrestání pachatele správního deliktu je věcí vztahu mezi státem a pachatelem a neshledal existenci žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele na to, aby byla jiná osoba stíhána. Podobnou paralelu lze seznat i v případě odložení oznámení o přestupku podle § 76 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.
[23] Rozsudek čj. 6 As 108/2019-39 nic nemění na závěru, že nesvědčí-li stěžovateli veřejné subjektivní právo na provedení určitého opatření nebo na zahájení určitého řízení, nemůže být dotčen ani sdělením, že správní orgán pro takový postup neshledal důvody (rozsudek NSS ze dne 17. 9. 2014, čj. 2 As 41/2014-47). Postup při šetření podnětu k zahájení řízení z moci úřední a sdělení o jeho výsledku mohou být nezákonným zásahem jen tehdy, zasahují-li do práv podatele (rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2017, čj. 2 As 285/2016-86, č. 3563/2017 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud přitom zdůraznil potřebu zkoumat, „
zda a jaká jejich práva jsou dotčena šetřením či oznámením o výsledku tohoto šetření
“ a tím i zda byly naplněny judikaturou dovozené podmínky, za nichž lze úkon správního orgánu považovat za zásah ve smyslu § 82 s. ř. s.
[24] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, čj. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS, musí být pro poskytnutí ochrany podle § 82 s. ř. s. kumulativně splněny následující podmínky: „
Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením (‚zásahem‘ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka).
“ Z usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS, se podává, že „
zásahová žaloba chrání proti jakýmkoli jiným aktům či úkonům veřejné správy směřujícím proti jednotlivci, které jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností a které nejsou pouhými procesními úkony technicky zajišťujícími průběh řízení
“. V rozsudku ze dne 4. 11. 2015, čj. 2 As 198/2015-20, pak kasační soud vyslovil, že „
předpokladem důvodnosti žaloby na určení nezákonnosti zásahu je však i nadále to, že se předně musí o nezákonný zásah do práva žalobce vůbec jednat. V případě, že žalobci žádné veřejné subjektivní právo nesvědčí, nelze mluvit ani o deklaraci nezákonného zásahu do něj
.“
[25] Městský soud při rozhodování zohlednil závěry judikatury, a to s důrazem na otázku dotčení veřejných subjektivních práv stěžovatele. Dospěl přitom ke správnému závěru, že stěžovatel nemohl být na svých právech vyřízením podnětu jakkoliv dotčen. Nebyly tak naplněny podmínky pro poskytnutí soudní ochrany podle § 82 s. ř. s. Stěžovatel nebyl vyřízením podnětu způsobem, který neodpovídá jeho představám, přímo zkrácen na svých právech. Napadený úkon žalované nebyl zaměřen přímo vůči stěžovateli ani v jeho důsledku proti němu nebylo přímo zasaženo. Jinak řečeno, žalobou napadený úkon pojmově vůbec nemůže být nezákonným zásahem. V takovém případě se stěžovatel nemohl žalobou na ochranu před nezákonným zásahem bránit ani proti způsobu nebo kvalitě vyřízení podnětu a navazující stížnosti. S ohledem na absenci veřejných subjektivních práv svědčících stěžovateli, jejichž dotčení by mohlo být namítáno, by takový soudní přezkum postrádal jakýkoliv smysl. Právo na soudní ochranu poskytovanou správními soudy totiž z podstaty věci souvisí s dotčením veřejných subjektivních práv ze strany orgánů veřejné správy (srov. § 2 s. ř. s.). Za této situace by bylo samoúčelné konstruovat procesní právo podatele na řádné vypořádání podnětu, není-li následné sdělení či vyrozumění o vyřízení podnětu nijak způsobilé k dotčení jeho hmotných práv. V nyní posuzované věci je zřejmé, že žalovaná při vyřizování podnětu nečinná nebyla a podnět splnil svůj zákonný účel, neboť vedl k aktivaci dozorové pravomoci v podobě zahájení disciplinárního zjišťování.
[26] V nyní řešené věci proto nelze aplikovat závěry rozsudku čj. 6 As 108/2019-39, které rozšířený senát učinil jednak v situaci faktické nečinnosti stavebního úřadu, který v rozporu se zákonem nezahájí řízení o odstranění stavby, a jednak primárně ve vztahu k řízení o odstranění nepovolené stavby. Stěžovatel sice odkazuje na možnost použití tohoto právního názoru i na jiná řízení, avšak opomíjí rozšířeným senátem zdůrazněnou potřebu vykládat tento právní názor restriktivně. Má být užit pouze tam, kde jsou v sázce subjektivní hmotná práva osoby, která se podnětem domáhá zahájení řízení z moci úřední právě za účelem ochrany nejen práva objektivního, ale i subjektivního.
[27] Kasační námitkou protiústavnosti disciplinárního řádu žalované se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť se jedná o důvod, který stěžovatel neuplatnil v řízení před městským soudem, ačkoliv tak učinit mohl. Jedná se tedy o nepřípustnou právní novotu ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s.
[28] S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že stěžovatel nemohl být vyřízením podnětu a navazující stížnosti dotčen na svých právech. Napadená usnesení žalované nejsou pojmově rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Současně, jak bylo již výše vyloženo, ani pojmově nemohou být nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. Z tohoto důvodu nebylo namístě, aby městský soud meritorně posuzoval splnění podmínek nezákonného zásahu podle § 82 s. ř. s. Naopak měl žalobu odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Správnost závěru o nutnosti odmítnout žalobu v těchto případech plyne z ustálené judikatury, podle níž „
pokud je zjevné a nepochybné, že jednání popsané v žalobě nemůže být vzhledem ke své povaze, povaze jeho původce či jiným okolnostem ‚zásahem‘ ve smyslu legislativní zkratky v § 84 s. ř. s., i kdyby byla tvrzení žalobce pravdivá, musí být taková žaloba odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jelikož chybí podmínka řízení spočívající v připustitelném (plausibilním) tvrzení nezákonného zásahu
“ (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2019, čj. 7 As 44/2019-21, bod 12).