Vydání 9/2015

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval v tom, že mu žalovaný neschválil operaci kýly a nezajistil tuto operaci jiným způsobem v "" v souladu s doporučením lékařky Oblastní nemocnice v Mladé Boleslavi ze dne 14. 5. 2014. Žalobce popsal, že byl na základě rozhodnutí Policie České republiky ze dne 11. 3. 2014 zajištěn za účelem správního vyhoštění. Následně však podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice, tudíž Ministerstvo vnitra uložilo žalobci povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců. Dne 13. 6. 2014 Ministerstvo vnitra zamítlo žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany; proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas žalobu ke Krajskému soudu v Praze, je proto na něj nutné hledět jako na žadatele o mezinárodní ochranu. K věci samé uvedl, že dne 27. 3. 2014 byl vyšetřen lékařem Oblastní nemocnice v Mladé Boleslavi kvůli přetrvávajícím potížím s kýlou; závěr lékaře byl takový, že žalobcův aktuální zdravotní stav nevyžaduje akutní zásah. Následně se však žalobcův zdravotní stav zhoršoval, přičemž závěry další lékařky byly zcela jiné, neboť uvedla, že "". Doporučila proto zažádat o povolení k operaci kýly. Žalovaný však na tuto skutečnost nijak nereagoval. Proti postupu žalovaného ve věci poskytování zdravotní péče podal žalobce dvě stížnosti, avšak k nápravě nebylo přistoupeno. Postupem žalovaného se žalobce tedy cítí dotčen na svých právech, protože neschválení operace kýly či její nezajištění v brzké době jiným způsobem porušuje čl. 15 odst. 1 směrnice Rady 2003/9/ES, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl, ve spojení s článkem 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen "Úmluva"). Za zásah ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu považuje žalobce to, že i přes závěry lékařky ze dne 14. 5. 2014 o nepříznivém zdravotním stavu žalobce žalovaný v tomto směru neučinil ničeho. Žalovaný přitom měl podle § 88 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a podle § 176 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, zajistit poskytování zdravotní služby, byť za primární základ pro svůj nárok žalobce považuje směrnice Evropské unie. Žalobce tedy z právní úpravy dovodil, že bylo povinností žalovaného poskytnout mu zdravotní péči, a to v rozsahu služeb hrazených ze zdravotního pojištění. Žalobce vyslovil rovněž přesvědčení, že ve svém důsledku je právní úprava obsažená v § 88 zákona o azylu diskriminační. Žalobce proto navrhoval, aby městský soud určil, že zásah žalovaného spočívající v neschválení operace kýly či nezajištění této operace jiným způsobem v "" v souladu s doporučením lékařky byl nezákonný.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel, že by byl správním orgánem, protože jeho činnost se neřídí správním řádem a nevydává správní rozhodnutí. K věci samé popsal jednotlivá vyšetření, která byla žalobci provedena, a příslušné závěry. Rovněž vysvětlil, že stížnost, které se žalobce dovolává ve své žalobě, nebyla původně přečtena z důvodu technických obtíží při jejím zpracování. K tvrzení žalobce, že právní úprava je v jeho případě diskriminační, žalovaný namítal, že tuto otázku nelze řešit prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, ale jinými prostředky na legislativní úrovni. Žalovaný totiž poskytuje zdravotní péči všem klientům, kteří spadají do jeho , na stejné úrovni a ve stejném rozsahu, při zohlednění toho, že hospodaří se státními prostředky. Ve vztahu k žalobci bylo učiněno individuální rozhodnutí v tom smyslu, že jeho zdravotní stav nevyžaduje akutní chirurgický výkon. Žalobce svou argumentaci staví na závěru vyplývajícím z jedné lékařské zprávy, avšak nebere v potaz další okolnosti související s jeho zdravotním stavem.

Městský soud usnesením ze dne 5. 12. 2014, čj. 11 A 139/2014-28, žalobu odmítl. V odůvodnění usnesení přisvědčil argumentaci žalovaného, že není v řízení pasivně legitimován, neboť není správním orgánem. Žalovaný byl totiž zřízen jako organizační složka Ministerstva vnitra k poskytování zdravotní péče žadatelům o udělení mezinárodní ochrany a k plnění úkolů v oblasti poskytování zdravotní péče. V rámci této - poskytování zdravotní péče - však žalovaný nečinil úkon jako správní orgán a již vůbec nerozhodoval na úseku veřejné správy. Svým úkonem pouze vyjádřil, že neshledal podmínky pro provedení chirurgického zákroku, přičemž tento závěr učinil na základě odborného vyšetření žalobce a posouzení výsledku tohoto vyšetření. Tímto úkonem žalovaný nezískal postavení správního orgánu, který by rozhodoval v oblasti veřejné správy. Vzhledem k tomu, že žalovaný není správním orgánem ve smyslu § 83 s. ř. s., nebyla splněna podmínka řízení, neboť žalovaný není ve věci pasivně legitimován, tudíž městský soud musel žalobu odmítnout.

Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Stěžovatel tvrdil, že městský soud porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože činnost žalovaného ve vztahu k cizincům umístěným v zařízení pro zajištění cizinců je nutné považovat za uplatňování státní moci, čímž je založena jeho pasivní legitimace v tomto řízení. Vztah mezi stěžovatelem a žalovaným v oblasti poskytování zdravotní péče není horizontální, jako je tomu v případě vztahu mezi pacientem a nemocnicí, a to z toho důvodu, že stěžovatel byl rozhodnutím státního orgánu zbaven osobní svobody. Stát proto má vůči němu řadu povinností, a to včetně poskytnutí přiměřeného standardu zdravotní péče. Odpovědnost za její neposkytnutí se nemůže zbavit tím, že rozhodování o jeho zajištění přenese na jiný orgán, který nadto sám za tímto účelem zřídil. Nedostatečné poskytnutí zdravotní péče může potencionálně vést k porušení řady práv, které zaručuje i Úmluva, tudíž je nutné zajistit soudní přezkum. Ostatně ani městský soud nevysvětlil, jakým jiným způsobem by stěžovatel za účelem ochrany svých práv měl postupovat.

Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a žalobu odmítl.