Vydání 5/2013

Krajský soud předně přistoupil k hodnocení, zda jsou dány podmínky řízení a podaná žaloba je přípustná (tedy věcně projednatelná), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Základním východiskem pro posouzení projednatelnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem je § 82 s. ř. s., podle něhož "[k]'".

Mezi podmínky řízení na straně soudu patří především pravomoc a příslušnost, na straně účastníků řízení pak způsobilost být účastníkem řízení, procesní způsobilost, popřípadě též plná moc zmocněnce v případě zastoupení; úkony soudu i úkony stran jsou pak vázány společnými podmínkami (překážkou a překážkou věci rozsouzené). Posouzení, zda úkon správního orgánu může být pojmově nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením ve smyslu § 82 s. ř. s., je však již otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé), nikoli otázkou existence podmínek řízení dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008, čj. 8 Aps 6/2007-247, č. 1773/2009 Sb. NSS).

S ohledem na výše uvedené soud předně posuzoval, zda v projednávané věci jsou splněny podmínky řízení, především zda je dána pravomoc soudu žalobu projednat. V dané věci je žalovanou Policie České republiky, která je podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky "" (§ 1 tohoto zákona) a "" (§ 2 citovaného zákona). To však samo o sobě nestačí k založení pravomoci správního soudu. Ustanovení § 82 s. ř. s., jež stanoví podmínky žalobní legitimace k řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, totiž nelze vykládat bez souvislosti s § 4 odst. 1 s. ř. s., a to zejména pokud jde o výklad pojmu "". Pravomoc správních soudů je totiž určena i okruhem orgánů, jejichž aktivity soudnímu přezkoumávání podléhají (orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy). Toto vymezení správního orgánu v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jež je vázáno na oblast veřejné správy, proto musí být vykládáno z hlediska celé pravomoci ve správním soudnictví, tedy i pokud jde o ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Jak přitom plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu, i soudní kontrola zákonnosti zásahu správního orgánu ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s. se pohybuje jen v hranicích veřejné správy, a proto napadnutelnými jsou pouze takové zásahy orgánů, které patří do působnosti ve veřejné správě. Z toho samozřejmě nelze učinit závěr, že jakékoliv rozhodnutí žalované, resp. její jakýkoliv postup či nečinnost, je vyňato z přezkumu soudů ve správním soudnictví; je tomu tak však v těch případech, kdy se žalovaná nachází v pozici orgánu činného v trestním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2010, čj. 7 Aps 1/2010-53).

Žalobce se v projednávané věci domáhá ochrany před postupem žalované, která po žalobci vyhlásila celostátní pátrání. V rámci plnění svých úkolů vymezených shora žalovaná provádí též "" (§ 68 odst. 1 zákona o Policii České republiky). Vzhledem k tomu, že pátrání po osobách podle citovaného zákona není institutem samoúčelným, který by byl z hlediska procesního i hmotného práva samostatně a podrobněji upraven, je podle názoru zdejšího soudu nezbytné pro hodnocení projednatelnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem nejprve posoudit, v rámci jaké činnosti (plnění jakého úkolu) policie pátrání po osobě provádí, resp. z jakého důvodu a ve vazbě na jaké další úkony žalované je pátrání zahájeno.

Ze žalobního tvrzení je zřejmé, že v projednávané věci začala žalovaná po žalobci pátrat, neboť se opakovaně nedostavil k podání vysvětlení. Institut podání vysvětlení je přitom standardní součástí postupu policejního orgánu před zahájením trestního stíhání. Policejní orgán je oprávněn vyžadovat "" [§ 158 odst. 3 písm. a) trestního řádu], přičemž "[p]" (§ 158 odst. 7 trestního řádu). S ohledem na výše uvedené má tedy soud za to, že při aplikaci svého oprávnění vyžadovat před zahájením trestního stíhání podání vysvětlení vystupuje žalovaná jako policejní orgán, resp. orgán činný v trestním řízení (srov. § 12 odst. 1 a 2 trestního řádu). Policejní orgán, který provádí obsahově úkony orgánu činného v trestním řízení podle předpisů trestního práva procesního, nejedná jako orgán moci výkonné rozhodující o právech a povinnostech v oblasti veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Případné pochybení žalované při provádění těchto úkonů proto musí být řešeno v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to v intencích právních předpisů trestního práva procesního (např. § 157a trestního řádu). Žalobce se tedy domáhá vydání rozhodnutí, které nespadá do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví. Správním soudům totiž nikterak nepřísluší rozhodovat o činnosti orgánů činných v trestním řízení, nepřísluší jim tuto činnost kontrolovat či jim nařizovat revizi jejich činnosti. V tomto směru lze odkázat i na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. Na 579/2003-10, podle něhož "[z][...] [...]" (...)