Vydání 7/2007

Ustanovení § 119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců (nyní § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců) je promítnutím mezinárodních závazků, které pro Českou republiku vyplývají z článku 8 Úmluvy. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života. Do tohoto práva může státní orgán zasahovat jen v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, tedy jen na základě zákona a jen tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu legitimních zájmů, které jsou v tomto ustanovení taxativně vymezeny. Na straně jedné není pochyb o tom, že zabránění neoprávněnému pobytu cizinců na území ČR je legitimním cílem, který lze podřadit pod ochranu veřejné bezpečnosti dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy, na straně druhé je podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu ČR třeba v každém konkrétním případě zvažovat, zda intenzita zásahu do soukromého a rodinného života je přiměřená právě významu veřejného zájmu, pro jehož ochranu má být k tomuto zásahu přistoupeno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 178/98^*)). Respektování principu proporcionality je nezbytnou podmínkou jakéhokoli přípustného omezení základních práv. Jak uvedl Evropský soud pro lidská práva např. ve věci (rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1998^**)), je třeba v každém případě uvážit, zda je respektována spravedlivá rovnováha mezi zájmy cizince na ochraně jeho soukromého a rodinného života na straně jedné a zájmy státu na ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti na straně druhé.

Případy, kterými se v této souvislosti doposud zabýval Evropský soud pro lidská práva i Ústavní soud, se převážně vyznačují užšími rodinnými vazbami cizince na území hostitelského státu, než měla v době vydání napadeného rozhodnutí žalobkyně, ovšem zároveň byl dán mnohem silnější veřejný zájem na vyhoštění či zákazu pobytu těchto osob, a to zvláště tehdy, jestliže se na území hostitelského státu dopustily závažné trestné činnosti. V daném případě vzal soud v úvahu, že žalobkyně pobývala v ČR nepřetržitě od svých 12 let, tedy od relativně raného věku, a je tedy třeba na ni v souladu s judikaturou Evropského osudu pro lidská práva aplikovat obdobná kritéria jako v případě tzv. druhé generace imigrantů, tedy v případě cizinců již narozených na území hostitelského státu (viz rozsudek ESLP ve věci ze dne 27. 10. 2005^***)). V případě žalobkyně je tedy třeba uvážit zejména povahu a závažnost deliktu, jehož se dopustila, délku pobytu v ČR a její rodinnou situaci (viz rozsudek ESLP ve věci ze dne 5. 7. 2005^****)).

V daném případě je nepochybné, že žalobkyně porušila povinnost vyplývající z § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců pobývat na území ČR pouze s platným cestovním dokladem opatřeným vízem. Soud však shledal poměrně malou závažnost tohoto deliktu, neboť žalobkyně pobývala na území ČR od roku 1996, tedy po dobu 8 let oprávněně na základě uděleného víza, přičemž porušení pobytového režimu bylo do značné míry důsledkem vnějších okolností. Žalobkyně žila v ČR jako nezletilá společně se svým otcem, na jehož podpoře byla závislá a od jehož aktivit na území ČR se odvozovalo i jí udělené vízum k pobytu na území ČR. Jestliže tedy její otec Českou republiku natrvalo opustil, a to patrně, jak uvádí napadené rozhodnutí, rovněž na základě výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Teplicích, jímž mu byl uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu 10 let, přičemž žalobkyni zde zanechal, ztratila žalobkyně možnost prodloužení platnosti víza uděleného právě za účelem sloučení rodiny. Pokud zde nebyl jiný zákonný důvod k povolení pobytu na území ČR, měla žalobkyně samozřejmě povinnost z území ČR před vypršením platnosti víza vycestovat. Vzhledem k jejímu dlouhodobému pobytu na území ČR, jejím počínajícím rodinným vazbám i jejímu tvrzení, jež žalovaná nezpochybnila, že její vztahy s otcem nebyly po jeho odchodu z ČR dobré, soud shledává nízkou společenskou nebezpečnost v jednání žalobkyně, v té době navíc stále ve věku blízkém věku mladistvých, když se namísto návratu do neznámého prostředí v Rusku rozhodla zůstat v ČR, byť neoprávněně. Zároveň soud považuje za podstatné, že žalobkyně si byla vědoma nutnosti svůj pobyt v ČR řešit, a z tohoto důvodu se sama přihlásila v azylovém středisku a požádala o udělení azylu. Vzhledem k věku a dosaženému vzdělání žalobkyně nelze předpokládat, že by si žalobkyně musela být vědoma toho, že žádost o azyl není v jejím případě vhodnou cestou k legalizaci jejího pobytu na území ČR. Soud pokládá za podstatné, že tento krok učinila dobrovolně a v dobré víře, že se najde vhodné řešení jejího pobytu, přestože musela počítat s tím, že tím vyjde její dosavadní neoprávněný pobyt najevo. Soud má na základě uvedených okolností za to, že žalobkyně nepředstavuje vážné nebezpečí pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost v České republice.

Jestliže tedy soud vážil na straně jedné zájem státu na ochraně veřejného pořádku, který měla žalobkyně svým jednáním ohrožovat, a na straně druhé zásah do jejího soukromého a rodinného života, jenž by byl způsoben výkonem rozhodnutí o vyhoštění s dobou platnosti na 2 roky, dospěl k závěru, že v daném případě nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi těmito zájmy a že vyhoštění žalobkyně z území ČR, byť na omezenou dobu, není přiměřeným zásahem do jejího soukromého a rodinného života. V této souvislosti soud přihlédl zejména k tomu, že žalobkyně žila v ČR od raného věku po dobu 8 let svého života, navštěvovala zde základní a střední školu, osvojila si dobře český jazyk, začala si zde uspořádávat svůj život, neboť navázala vážný vztah s občanem ČR Janem P., přičemž vážnost tohoto vztahu správní orgán I. stupně ani žalovaná nezkoumaly ani nezpochybňovaly. Byť tedy žalobkyně byla v době vydání napadeného rozhodnutí svobodná a bezdětná, její vazby na české prostředí byly výrazně intenzivnější než na prostředí v Rusku, kde, jak žalobkyně uváděla, neměla přiměřené rodinné zázemí, přičemž lze přepokládat výrazné problémy s její integrací a pracovním uplatněním v ruském prostředí, neboť žalobkyně neprošla školami na území Ruské federace, a nezískala tedy ani odpovídající vzdělání v ruském jazyce. Za této situace nebylo rozhodnutí o vyhoštění žalobkyně z území ČR, byť s omezenou dobou platnosti na 2 roky, přiměřeným opatřením, neboť jeho výkon by přestavoval ve své podstatě dvouleté přerušení životní dráhy mladého člověka, aniž by bylo takové opatření nezbytně nutné z hlediska veřejného zájmu, pro jehož ochranu bylo vydáno. Adekvátní sankcí by v daném případě byl podle názoru zdejšího soudu případný postih žalobkyně za spáchaný přestupek ve smyslu § 157 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců a dále postup dle § 118 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, tedy udělení výjezdního příkazu žalobkyni, na jehož základě by žalobkyně byla povinna z území ČR vycestovat, ale měla by možnost se po získání příslušného víza či jiného oprávnění k pobytu do ČR neprodleně vrátit.