Vydání 3/2010

Žalobce podal dne 28. 1. 2009 žalobu, kterou se domáhal toho, aby krajský soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práva žalobce nahlížet do jeho osobního spisu, který v souvislosti se službou žalobce jako bývalého celníka vede žalovaný, a aby žalovanému přikázal umožnit žalobci do jeho osobního spisu nahlížet. Žalobce, jehož služební poměr celníka skončil 31. 12. 2005, požádal dne 20. 1. 2009 žalovaného, aby mu umožnil nahlédnout do jeho osobního spisu a aby průběh nahlížení žalovaný ve smyslu správního řádu č. 500/2004 Sb. protokoloval (především za účelem zachycení případných otázek žalobce týkajících se spisu a způsobu jeho vedení). Žalovaný prostřednictvím své personalistky předal žalobci spis k nahlédnutí. Žalobce do něj ale odmítl nahlížet, dokud nebude žalovaný průběh nahlížení protokolovat. Poté, co žalobce trval na svém požadavku o protokolaci nahlížení, mu žalovaný sdělil, že nahlížení do spisu je zpoplatněno. Proti tomu se žalobce ohradil s tím, že podání do protokolu poplatkové povinnosti nepodléhá. Po určité časové prodlevě zaprotokoloval žalovaný požadavek žalobce do „Protokolu o učiněném podání“, který je součástí spisu. V dalším protokolu („Protokol o poučení“) žalovaný žalobci sdělil, že na podání žalobce se nevztahuje správní řád, neboť podání se týká práv a povinností bývalého příslušníka celní správy, a ten na nahlížení do osobního spisu nemá podle zákona o služebním poměru nárok. Žalovaný následně žalobci sdělil, že žalovaný jakožto správní orgán vyřídí podání žalobce ve lhůtách a způsobem stanoveným v právních předpisech. Na dotaz žalobce, podle jakého právního předpisu tak žalovaný učiní, nebyl žalovaný s odvoláním na náročnost problematiky schopen žalobci odpovědět.

O nevyhovění žalobcově žádosti žalovaný nevydal žádné formální rozhodnutí, které by obsahovalo zákonem předvídané náležitosti jako např. výrok, odůvodnění a poučení. Žalobce má za to, že žalovaný k němu přistupuje v intencích zákona o služebním poměru. Svědčí o tom argumentace žalovaného opírající se o § 202 výše zmíněného zákona, podle kterého je do osobního spisu oprávněn mimo jiných osob, nahlížet pouze příslušník (viz § 202 zákona o služebním poměru), ale bývalý příslušník, kterým žalobce je, nikoliv. Postup žalovaného označil žalobce za zmatený, neboť na jedné straně žalovaný vystupuje jako správní orgán a označuje žalobce jako účastníka řízení ve smyslu správního řádu, na straně druhé vychází z již zmiňovaného zákona o služebním poměru, jehož působnost ale na žalobce jakožto bývalého příslušníka, nedopadá (viz § 1 odst. 1 výše zmíněného zákona). O tom, že žalovaný neví, podle jakého právního předpisu by měl k žalobci přistupovat svědčí mimo jiné i to, že pokud by žalovaný vůči žalobci skutečně postupoval podle zákona o služebním poměru (a žalovaný se tento dojem snaží vyvolat aplikací § 202 tohoto zákona, který ale podle žalobce v daném případě užít nelze), musel by zajistit, aby ve smyslu § 175 zákona o služebním poměru bylo podání žalobce přijato služebním funkcionářem žalovaného, což se ale nestalo. Z postupu žalovaného ani nevyplývá, kdo by takovým služebním funkcionářem, oprávněným o žádosti žalobce rozhodnout, měl být. Dalším důkazem neznalosti žalovaného o tom, jaký právní předpis na podání žalobce aplikovat, je skutečnost, že žalovaný užívá terminologii správního řádu („oprávněná úřední osoba“ a „žadatel“) a sám sebe ve výše zmíněných protokolech označuje jako „správní orgán“.

Ve svém vyjádření k žalobě a ve sdělení žalobci žalovaný konstatoval, že právo, jehož se žalobce domáhá, není veřejným subjektivním právem, tedy právem, kterému zásadně soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu. Žaloba podle něj obsahuje nepravdivé údaje. Žalovaný nesouhlasil s tím, že na požadavek žalobce by bylo lze aplikovat správní řád. Ten totiž v § 1 odst. 3 výslovně stanoví, že ho nelze užít na pracovněprávní vztahy. Pracovněprávní vztahy, resp. vztahy plynoucí ze služebního poměru (o které podle žalovaného v tomto řízení zřejmě jde) řeší zákon o služebním poměru, který je tzv. pracovněprávním předpisem . Tento zákon, který upravuje právní poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu (dále jen „příslušník“), jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby (§ 1 odst. 1), rozlišuje podle žalovaného dva způsoby nahlížení do osobního spisu. Jeden z nich je jako procesní právo účastníka řízení ve věcech služebního poměru zakotven v § 174 odst. 1 písm. a) a druhý vyplývá z § 202 odst. 4, podle kterého může příslušník nahlížet do svého osobního spisu, ve kterém bezpečnostní sbor zpracovává jeho osobní údaje. Definuje-li § 1 odst. 1 uvedeného zákona příslušníka jako fyzickou osobu, která v bezpečnostním sboru vykonává službu, je zřejmé, že zákon činí rozdíl mezi příslušníkem a bývalým příslušníkem. Právo nahlížet do spisu podle § 174 odst. 1 písm. a) nemůže žalobci svědčit proto, že není účastníkem žádného řízení ve věci služebního poměru, a ani jeho podání z něj nemůže účastníka takového řízení učinit. Konečně nedochází ani k žádné úpravě právních poměrů žalobce a není-li vedeno řízení, neexistuje o něm ani žádný „správní spis“, do kterého by žalobce mohl nahlížet. Nahlížet do spisu nemůže žalobce ani podle § 202 odst. 4 služebního zákona, neboť takové právo svědčí jen v tomto ustanovení vyjmenovaným osobám, mezi kterými ale bývalý příslušník uveden není. Skutečnost, že zákonodárce právo nahlížet do osobního spisu nepřiznal bývalému příslušníku, je podle žalovaného zcela v souladu s účelem zákona, který směřuje k omezení administrativní náročnosti spojené s případnými žádostmi bývalých příslušníků o nahlédnutí do jejich osobních spisů. Kromě toho, právo nahlédnout do svého osobního spisu, žalobce „zmařil“ tím, že trval na protokolaci nahlížení do spisu. Takový postup je nejen v rozporu s účelem služebního zákona, ale jak již bylo řečeno výše, právo, o kterém se žalobce domnívá, že mu svědčí, jde nad rámec práv vyplývajících ze služebního zákona.

Žalovaný dále uvedl, že listiny, které jsou obsaženy v osobním spise žalobce, jsou žalobci známé, neboť v průběhu svého služebního poměru s nimi byl seznamován, případně mu byly doručeny. Zná-li žalobce jejich obsah, nemohl žalovaný zasáhnout do jeho práva na vyhledávání informací o své osobě, ani do jiného žalobcem zmíněného práva obsaženého v čl. 17 Listiny. Zásahem do práv žalobce nemůže být ani omezení vyplývající z § 202 služebního zákona, neboť jak již bylo řečeno výše, žalobce obsah listin založených v jeho osobním spise, zná. Co se týče pasivní věcné legitimace, zmátl žalobce žalovaného tím, že učinil nespecifikované podání podle správního řádu vůči Celnímu ředitelství v Hradci Králové. Pokud by měl na daný případ dopadat správní řád, pak správním orgánem, který by bylo lze žalovat, by byl služební funkcionář, tzn. ředitel Celního ředitelství v Hradci Králové, nikoliv Celní ředitelství jako takové. Žalovaný neviděl prostor ani pro to, aby mohl žádost žalobce posoudit podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Nejen že z podání žalobce bylo zřejmé, že se o žádost podle tohoto zákona nejedná, ale i kdyby na ni tak bylo lze nahlížet, nebylo by možno žalobci vyhovět, neboť ani tento právní předpis neobsahuje žádné ustanovení, které by žalobci jím tvrzené právo zakládalo.

Žalobce v reakci na vyjádření žalovaného odmítl jeho právní úvahy vedoucí k závěru, že nahlížení do osobního spisu není žalobcovým veřejným subjektivním právem. Zopakoval, že na danou věc nedopadá žalovaným tolikrát zmiňovaný zákon o služebním poměru. K vyjádření žalovaného, že žaloba obsahuje nepravdivé údaje, připomněl, že to byl žalobce, který požadoval, aby průběh nahlížení do spisu byl protokolován, právě za tím účelem, aby nevznikaly pochybnosti o tom, jak se vše odehrálo. K prokázání svých v žalobě uvedených tvrzení navrhl v případě potřeby vyslechnout v žalobě uvedené osoby, které byly žalobcem popsaným událostem přítomny. Námitka žalovaného, že ho žalobce ohledně pasivní věcné legitimace uvedl v omyl tím, že své podání řádně neoznačil, je podle žalobce nepřípadná.

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl, že se žalovanému zakazuje pokračovat v porušování práva žalobce nahlížet do jeho osobního spisu.