Vydání 12/2008

(...) Stěžovatel dále považuje rozsudek krajského soudu za zmatečný, neboť výrokem I. soud odmítl jeho žalobu proti 1. a 2. žalovanému, přičemž o této části žaloby pak rozhodl znovu dalšími výroky. Nejvyšší správní soud stěžovatelem vytknuté pochybení v rozsudku krajského soudu rovněž shledal. Nemůže mu však přisvědčit v tom, že by tím krajský soud způsobil zmatečnost řízení podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť nenastala žádná ze situací, kterou citované ustanovení pod pojmem zmatečnost řízení rozumí; tj. nedošlo k tomu, že by chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce. V daném případě však bylo naplněno písm. d) citovaného ustanovení, protože uvedeným postupem krajský soud zatížil svoje rozhodnutí vadou spočívající v jeho nesrozumitelnosti.

Stěžovatel podanou žalobou totiž brojil proti třem žalovaným, v jejichž jednání shledával nezákonný zásah. Pokud krajský soud dospěl k závěru, že žalovaným ve smyslu § 83 s. ř. s. má být v daném řízení pouze Generální ředitelství Vězeňské služby [tedy stěžovatelem označený žalovaný 3)], procesně správně odmítl výrokem I. tu část žaloby, kterou stěžovatel brojil proti orgánům, které žalovanými v dané věci podle krajského soudu nebyly (tj. Městskému soudu a Ministerstvu spravedlnosti). Tím krajský soud vyčerpal řízení ve věci těchto žalovaných a k rozhodnutí mu zbyla toliko žaloba, resp. její část, zaměřená proti zásahu žalovaného 3) (Generálního ředitelství Vězeňské služby). Pouze o této části žaloby pak mohl dalšími výroky svého rozsudku rozhodovat. To však neučinil, neboť výroky II., III. i IV. se vztahují nadále ke všem třem žalovaným. Výroky II. a IV. totiž došlo k odmítnutí částí žaloby z důvodu nepřípustnosti (§ 85 s. ř. s.), jednalo se o část, kterou se stěžovatel domáhal pouze vyslovení nezákonnosti zásahu, a část, kterou požadoval zničení protokolu se svými osobními údaji. V obou výrocích však krajský soud rozhodl o části žaloby ve vztahu ke všem třem žalovaným. Navíc výrokem III. krajský soud žalobu v části, kterou se stěžovatel domáhal vyslovení zákazu žalovaným pokračovat v porušování jeho práv, zamítl. Z výrokové části rozsudku, která jediná je vykonatelná, tak není zřejmé, jakým způsobem soud o žalobě proti žalovaným 1) a 2) rozhodl, tj. zda byla odmítnuta pro nedostatek pasivní legitimace, či jako nepřípustná nebo dokonce v části zamítnuta jako nedůvodná. Takový rozsudek je pak nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, zveřejněný pod č. 244/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, zveřejněný pod č. 133/2004 Sb. NSS, kde soud poukázal na to, že za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný). Důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak byl shledán naplněným.

Přestože popsané pochybení je dostatečným důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné, aby se s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení vyjádřil i k některým ostatním námitkám uplatněným v kasační stížnosti, pokud tomu konstatovaná nesrozumitelnost rozsudku krajského soudu nebrání.

Pro řádné posouzení ostatních námitek je rozhodné určit, kdo byl v dané věci žalovaným. Podle § 83 s. ř. s. je žalovaným Z uvedeného je zřejmé, že žalovaného v daném řízení určuje žalobce v žalobě, avšak nikoli vždy tak, že určitý správní orgán jako žalovaného výslovně označí, nýbrž i tak, že popíše zásah, který považuje za nezákonný, a uvede, který ozbrojený sbor jej provedl; u ozbrojeného sboru, který není správním orgánem, je totiž postavení žalovaného dáno zákonem. Jistě nelze spravedlivě požadovat po žalobci, proti němuž byl proveden zásah, jím považovaný za nezákonný, aby sám pátral po tom, kdo je řídícím správním orgánem ozbrojeného sboru; že se jedná o otázku právně složitou, je zřejmé i z tohoto případu, kde se dokonce řídících orgánů střetává více.

V dané věci není pochyb o tom, že stěžovatel nezákonný zásah spatřoval v jednání příslušníků justiční stráže, kteří mu dne 9. 1. 2007 zabránili ve vstupu do budovy Městského soudu v Praze s digitální videokamerou. Vstup mu umožnili až poté, co videokameru odevzdal. O tom byl sepsán protokol o uschování (odebrání) zakázané věci, pro jehož vyplnění byla příslušníky justiční stráže zjišťována stěžovatelova totožnost, ačkoli se nejednalo o zbraň nebo o předmět způsobilý ohrozit život nebo zdraví anebo pořádek uvedený v § 7 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Stěžovatel se v žalobě domáhal jak vyslovení nezákonnosti tohoto zásahu a zákazu v něm pokračovat, tak toho, aby soud nařídil zničit protokol o uschování (odebrání) a vrácení zakázané věci obsahující osobní údaje stěžovatele. V dané věci není pochyb ani o tom, že justiční stráž takto jednala na základě opatření předsedy městského soudu č. 1 ze dne 10. 5. 2005, v němž byl v bodě 43. uložen zákaz soukromým osobám vnášet fotografické a filmovací přístroje do budovy soudu, s výjimkou osob, které se prokáží novinářským průkazem nebo zaměstnaneckým průkazem hromadného sdělovacího prostředku, s tím, že o použití těchto přístrojů v budově soudu mimo jednací síně rozhoduje předseda soudu. Soukromým osobám pak uvedené opatření v objektech městského soudu zakazovalo filmovat či fotografovat zcela, vyjma uplatňování institutu nahlížení do soudních spisů.

Podle žalobního tvrzení tedy provedla zásah justiční stráž v budově městského soudu. Justiční stráž je součástí Vězeňské služby České republiky (§ 3 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů), která je podle § 1 odst. 2 citovaného zákona ozbrojeným bezpečnostním sborem. Jedná se tak o zásah příslušníků ozbrojeného bezpečnostního sboru. V takovém případě je podle § 83 s. ř. s. žalovaným správní orgán, který takový sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen. V daném případě však při určení žalovaného nelze pominout, že se nezákonný zásah stal v budově soudu. Ustanovení § 22 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, které upravuje, v odst. 3 stanoví, že. Z uvedeného je zřejmé, že příslušníci justiční stráže jsou sice podřízeni řediteli příslušné vazební věznice, avšak v daném případě se řídili pokyny předsedy městského soudu, který k jejich vydání byl oprávněn. Vzhledem k tomu, že stěžovatelem napadený zásah byl učiněn v budově soudu a právě na základě pokynu předsedy soudu a v jeho mezích, je třeba za žalovaného ve smyslu § 83 s. ř. s. považovat právě předsedu soudu, který justiční stráž předmětným pokynem řídil. I další podmínka zmíněného ustanovení je pak splněna, neboť předseda Městského soudu v Praze je správním orgánem. Podle § 30 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, vykonává předseda soudu vedle rozhodovací činnosti také státní správu soudu v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Podle § 118 odst. 1 citovaného zákona je úkolem státní správy soudů vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví. Podle § 126 odst. 1 písm. n) a o) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, předseda krajského soudu (Městského soudu v Praze, § 9 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) vykonává státní správu krajského soudu tím, že zajišťuje bezpečnost krajského soudu a úkoly krizového řízení a plní další úkoly, stanoví-li tak tento zákon nebo zvláštní právní předpisy. Řízení justiční stráže pak bezpochyby spadá pod zajišťování bezpečnosti soudu.

Přestože podle ryze gramatického výkladu § 83 s. ř. s. a § 22 odst. 3 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, by bylo možné za žalovaného označit vedle předsedy soudu také Vězeňskou službu, nelze takovýto výklad připustit. Je totiž třeba vyjít z toho, že justiční stráž striktně realizovala pokyn předsedy soudu, a v důsledku něho byl učiněn zásah, který stěžovatel napadl jako nezákonný. Vězeňská služba se na tomto pokynu nijak nepodílela, nemohla tak jeho realizaci zabránit a nelze ji činit – na rozdíl od předsedy soudu – odpovědnou za zásah, který byl na základě tohoto pokynu učiněn. Ostatně ochrana před nezákonným zásahem spočívá v jeho zákazu a v obnově porušených práv (§ 87 odst. 2 s. ř. s.) a lze si stěží představit, že by Vězeňská služba takové povinnosti mohla v daném případě dostát. Žalovaným tak v daném řízení byl předseda Městského soudu v Praze, a to bez ohledu na to, koho stěžovatel v žalobě jako žalovaného označil, neboť jen předseda městského soudu zcela naplňuje podmínky stanovené § 83 s. ř. s. K tomu je vhodné poukázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003-56, zveřejněné pod č. 534/2005 Sb. NSS, které se sice nevztahuje k řízení o ochraně před nezákonným zásahem, nýbrž k řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, avšak při posuzování této otázky uvedená odlišnost nehraje žádnou roli. V citovaném usnesení rozšířený senát uvedl, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon. Je tedy věcí soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně označil v žalobě žalobce; zvláštní usnesení o tom soud nevydává (§ 53 odst. 2 s. ř. s.). Z tohoto usnesení je třeba přiměřeně vycházet i v této věci, v níž rovněž plyne postavení žalovaného ze zákona. Krajský soud tedy pochybil, pokud za žalovaného považoval Generální ředitelství Vězeňské služby, a nikoli předsedu Městského soudu v Praze, který jim ve skutečnosti byl. Důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak byl i zde zjištěn.

V souladu s právě uvedeným je třeba hodnotit i stěžovatelovu další námitku, že krajský soud nepostupoval správně, jestliže mu nedoručil stejnopis vyjádření žalovaného 2) (Ministerstva spravedlnosti) k žalobě, z něhož je citováno na str. 3 rozsudku. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že pokud by Ministerstvo spravedlnosti bylo žalovaným v materiálním smyslu v dané věci, není pochyb o tom, že krajský soud nepostupoval správně a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Jak totiž uvedl Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí ze dne 21. 6. 2005, ve věci (a již dříve např. v rozhodnutích ve věci ze dne 18. února 1997, nebo ve věci ze dne 18. března 1997):. V této věci stěžovatelům nebylo v řízení před Ústavním soudem České republiky umožněno vyslovit se k písemným vyjádřením krajského soudu a žalovaného k jejich ústavní stížnosti. ESLP k tomu uvedl, že. Dále zdůraznil, že je na stěžovatelích, aby posoudili, zda je nutné se k dokumentu vyjádřit. ESLP tedy shledal, že pokud Ústavní soud neumožnil stěžovatelům zaujmout stanovisko k písemným vyjádřením ještě předtím, než ve věci rozhodl,

Přestože v daném případě byl jediným žalovaným v materiálním smyslu předseda Městského soudu v Praze, a právě jeho vyjádření k žalobě mohlo být v dané věci , je třeba poukázat na to, že v souladu s citovaným rozhodnutím ESLP měl stěžovatel právo seznámit se i s vyjádřením Ministerstva spravedlnosti, neboť i to mělo ovlivnit rozhodování krajského soudu. Zejména pak za situace, kdy krajský soud s ministerstvem jako s účastníkem řízení jednal (tj. zasílal mu žalobu a další listiny k vyjádření) a jeho vyjádření k žalobě, které citoval v rozsudku, obsahovalo informace týkající se zásahu a jeho dalšího trvání. Pokud krajský soud vyjádření stěžovateli nedoručil vůbec, pochybil. Shodný závěr již ostatně zaujal i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 6. 12. 2007, čj. 2 Afs 91/2007-90, www.nssoud.cz, kde zdůraznil, že nedoručení vyjádření druhému účastníku řízení za situace, kdy je soudem o žalobě rozhodováno bez jednání, a za situace, kdy soud z tohoto vyjádření ve svém rozsudku vycházel, je vadou řízení. V daném případě však toto pochybení soudu nemohlo mít vliv na zákonnost rozsudku krajského soudu s ohledem na to, že stěžovateli nebylo doručeno vyjádření jím označeného žalovaného, který však ve skutečnosti žalovaným nebyl.

Ze soudního spisu pak vyplynulo, že obdobného pochybení se krajský soud dopustil i ve vztahu k vyjádření podanému Městským soudem v Praze (resp. jeho předsedou), které sice bylo stěžovateli zasláno, avšak nebyla mu dána objektivní možnost na toto vyjádření reagovat. Jak vyplynulo z doručenky, toto vyjádření bylo stěžovateli zřejmě doručováno dne 20. 9. 2007, přičemž stěžovatel si je na poště vyzvedl až 4. 10. 2007. Z doručenky však není zřejmé, z jakého důvodu k uvedené časové prodlevě v doručování došlo. I kdyby však měla jít na vrub stěžovateli, který si zásilku nevyzvedl, přestože se na doručovací adrese zdržoval, a vyjádření by mu tak bylo doručeno fikcí třetí den po marném pokusu o doručení (§ 50b odst. 1, § 50c odst. 1, 4 o. s. ř., § 42 odst. 5 s. ř. s.), tj. 24. 9. 2007, nelze 7 kalendářních dní, resp. 4 dny pracovní, které jsou mezi dnem doručení a dnem rozhodnutí soudu o stěžovatelově žalobě (2. 10. 2007), považovat za dostatečnou dobu k vyjádření ke stanovisku žalovaného (městského soudu) a k doručení tohoto stanoviska soudu krajskému. Uvedený postup krajského soudu nebyl v souladu s požadavkem ESLP na spravedlivé kontradiktorní řízení, které dává účastníkům právo nejen se s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, seznámit, ale také se k nim vyjádřit.

V daném případě navíc stěžovatel ve svém sdělení k dotazu soudu, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., odpověděl, že se k této výzvě prozatím vyjádřit nemůže, Postup krajského soudu, který rozhodl bez nařízení jednání s tím, že stěžovatel v zákonem stanovené lhůtě nevyjádřil svůj nesouhlas, je sice v souladu s výslovnou dikcí § 51 odst. 1 s. ř. s. (), neboť stěžovatel svůj nesouhlas v soudem stanovené lhůtě explicitně nevyjádřil, avšak nikoli s jeho smyslem. V souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny mají účastníci právo, aby jejich věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti a aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům. V rozporu s uvedenou zásadou jistě není, pokud se tohoto práva všichni účastníci vzdají. Soudní řád správní v § 51 odst. 1 s. ř. s. konstruuje zákonnou fikci tohoto vzdání se v případě, že účastník ve stanovené lhůtě na výzvu soudu nereaguje. V daném případě však účastník na výzvu v zákonné lhůtě zareagoval a sdělil, proč nemůže uvést, zda s rozhodnutím bez jednání souhlasí, či nikoli. Takový postup, kterým stěžovatel zjevně naplňoval zásadu hospodárnosti a ekonomie řízení, neboť nechtěl vyžadovat ústní jednání, pokud to nebude nezbytně nutné, mu nemůže být k tíži. Je nepochybné, že stěžovatel mohl trvat na nařízení ústního jednání bez ohledu na stanoviska žalovaných k jeho žalobě. Na druhou stranu je zcela zřejmé, že žalobce, který nehodlá zatěžovat soudní řízení o ústní jednání, které v dané věci není nutné, a zbytečně tak soudní řízení prodlužovat a zvyšovat jeho náklady, požaduje, aby mu před tím, než je mu doručena výzva podle § 51 odst. 1 s. ř. s., byla známa stanoviska žalovaných k jeho žalobě. Teprve na základě toho může zodpovědně uvážit, zda je pro ochranu jeho práv nezbytné ústní jednání konat, či nikoli. Pokud takový legitimní požadavek žalobce vysloví ve vztahu k soudu, byť jako reakci na dotaz, zda souhlasí s rozhodnutím bez jednání, nemůže mít soud za to, že s rozhodnutím bez jednání souhlasí. Naopak v souladu s výše citovanými rozhodnutími ESLP je povinen zaslat žalobci vyjádření žalovaných a spolu s nimi i novou výzvu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. I tento vadný postup soudu naplnil kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (...)