Vydání 9/2016

Číslo: 9/2016 · Ročník: XIV

3432/2016

Řízení před soudem: ochrana před nezákonným zásahem před jeho uskutečněním

Řízení před soudem: ochrana před nezákonným zásahem před jeho uskutečněním
k § 82 soudního řádu správního ve znění zákona č. 303/2011 Sb.
k zákonu č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 9. 9. 2015)*)
Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením podle § 82 s. ř. s. lze podat teprve po uskutečnění tvrzeného nezákonného zásahu. Osoby, o jejichž platových poměrech mají být poskytnuty informace v režimu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, se proto nemohou domáhat zásahovou žalobou povinnosti zdržet se nezákonného zásahu do svých práv předtím, než je informace fakticky poskytnuta.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2016, čj. 8 As 93/2015-134)
Prejudikatura:
č. 1773/2009 Sb. NSS a č. 3155/2015 Sb. NSS.
Věc:
Ing. Milan Z. a další proti Krajskému úřadu Ústeckého kraje o ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobců.
Společnou žalobou na ochranu před nezákonným zásahem se žalobci u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhali, aby uložil žalovanému povinnost
"zdržet se nezákonného zásahu do práv žalobců spočívajícího v poskytnutí informací Vojtěchu B., požadovaných v jeho žádosti podané žalovanému dne 27. 10. 2014"
.
Podle krajského soudu byly splněny podmínky řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 s. ř. s. Žaloba byla podána v zákonné lhůtě a všichni žalobci byli aktivně legitimováni k jejímu podání. Požadované informace se týkaly jejich platů a odměn, které obdrželi v letech 2010-2014 jakožto zaměstnanci žalovaného na pozicích vedoucích jednotlivých odborů, poradců hejtmana, náměstků, radních a ředitele žalovaného. Jednalo se o osoby podle § 4 odst. 4 správního řádu, neboť mohly být poskytnutím informací dotčeny. Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, čj. 8 As 55/2012-62, č. 3155/2015 Sb. NSS, se dotčená osoba může proti poskytnutí informací bránit žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s.; úkon spočívající v poskytnutí informací totiž nemá povahu rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s.
Při úvaze o přípustnosti zásahové žaloby přihlédl krajský soud také k tomu, že posteriorní ochrana před nezákonným zásahem spočívajícím v poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím nemá pro osobu dotčenou poskytnutím informací žádný smysl, neboť informace již byla poskytnuta a případnou nezákonnost tohoto stavu již nelze fakticky napravit, neboť poskytnuté informace se stanou veřejně přístupnými podle § 5 odst. 3 téhož zákona. Krajský soud uzavřel, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v poskytnutí informací o žalobcích jakožto dotčených osobách podle zákona o svobodném přístupu k informacím je přípustná i tehdy, je-li podána před uskutečněním tvrzeného zásahu. Svébytná právní úprava zákona o svobodném přístupu k informacím není kompatibilní se správním řádem a se soudním řádem správním, a proto vyžaduje specifickou aplikaci, která bude ústavně konformní a zaručí poskytnutí účinné soudní ochrany.
Žalobci označili žadatele o poskytnutí informací za osobu zúčastněnou na řízení. V řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem však tento institut nemá opodstatnění, neboť podle § 34 odst. 1 s. ř. s. se osoba zúčastněná na řízení může vyskytovat v řízení, jehož předmětem je buď správní rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s., nebo nečinnost správního orgánu při jeho vydání, nikoli v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem.
Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, čj. 15 A 22/2015-91. Neshledal důvod odchýlit se od závěrů rozsudku rozšířeného senátu čj. 8 As 55/2012-62. Není sporu, že žalobci jsou zaměstnanci žalovaného placení z veřejných prostředků a že se přímo a významně podílí na podstatě vlastní činnosti žalovaného, neboť u něj zastávají řídící funkce. Ztrácí na významu, zda jsou veřejné prostředky v souvislosti s jejich odměňováním vynakládány hospodárně, či nikoliv, neboť tento aspekt je v souladu se závěry rozšířeného senátu třeba brát v potaz pouze u zaměstnanců žalovaného, kteří se na podstatě jeho vlastní činnosti podílí jen nepřímo a nevýznamným způsobem, což není tento případ. V poskytnutí informací o platech žalobců tudíž nelze spatřovat nezákonný zásah.
Žalobci (stěžovatelé) podali proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítli, že se krajský soud nezabýval jejich žalobní argumentací a pouze odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Sporná otázka, zda lze prostřednictvím § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím získávat informace o platových poměrech, má ústavněprávní rozměr. Rozsudek rozšířeného senátu čj. 8 As 55/2012-62 vychází z předpokladu, že se při rozhodování o žádosti o informace o platových poměrech jedná o střet dvou základních práv [práva na informace podle článku 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu soukromí podle článku 10 Listiny]. Tak tomu dle stěžovatelů není, neboť primárním smyslem článku 17 Listiny je zakázat státu a dalším subjektům omezovat svobodu projevu. Jedná se o
status
negativus jednotlivce, z něhož nelze dovozovat právo na přístup k libovolným informacím. Článek 17 odst. 5 Listiny zakládá pouze právo na informace o činnosti orgánů státu a územních samosprávných celků, nikoli právo na libovolnou informaci; zejména nezakládá právo na informace vůči jinému jednotlivci. Politickým právům odpovídá pouze povinnost jednotlivců nezasahovat do výkonu těchto práv, nikoli povinnost něco konat; povinnost konat ve vztahu k politickým právům mají pouze orgány veřejné moci. Právo na informace tak, jak jej interpretuje Nejvyšší správní soud, však znamená pro osoby, k nimž se informace vztahují, v konečném důsledku povinnost informace poskytnout.
Článek 10 Listiny sice stanoví právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů, nelze jej však vykládat tak, že každé takové nakládání s osobními údaji je oprávněné, připustí-li jej zákon. Zásah do práva na ochranu osobních údajů je legitimní jen v nezbytných případech, tj. při existenci veřejného zájmu na získání takových informací. Nejedná se zde tedy o střet mezi dvěma základními právy, nýbrž o střet mezi základním právem na ochranu soukromí a veřejným zájmem na kontrole užívání veřejných prostředků. Ve střetu základního práva a veřejného zájmu musí být kladen důraz na ochranu základního práva, neboť pojem veřejného zájmu je vágnější než pojem základního práva. Ústavněprávní
deficit
zákona o svobodném přístupu k informacím spočívá v tom, že tento zákon nerozlišuje, z jakého důvodu jsou veřejné prostředky vypláceny a o jaké prostředky se jedná.
Podle stěžovatelů je veřejný zájem na kontrole nakládání s veřejnými prostředky zřetelný u veřejných prostředků nenárokových, neboť zde existuje větší prostor pro machinaci. U veřejných prostředků poskytovaných nárokově na základě zákonných kritérií je obava z jejich zneužití malá.
Nejvyšší správní soud se v rozhodnutí čj. 8 As 55/2012-62 při provádění testu proporcionality nezabýval naplněním kritéria potřebnosti, ačkoli lze zvolit mírnější prostředky, které umožní realizaci veřejného zájmu na kontrole nakládání s veřejnými financemi, aniž by zároveň došlo k zásahu do práva na ochranu osobních údajů. Nejvyšší správní soud se také nezabýval intenzitou zásahu do soukromí dotčených osob spočívajícího v tom, že jednou poskytnutá informace musí být zveřejněna způsobem umožňujícím dálkový přístup bez časového omezení. Byl také porušen princip rovnosti, neboť i nadále nejsou přístupné informace o poskytování sociálních dávek, byť se rovněž jedná o vynakládání veřejných prostředků. Nebylo naplněno ani kritérium proporcionality v užším slova smyslu. Informace o výši platu má významnou hodnotu, neboť odráží hodnotu práce konkrétního zaměstnance a míru jeho konkurenceschopnosti na trhu práce; znalost údaje o dosavadním příjmu zaměstnance ve veřejné sféře může negativně ovlivnit jeho vyjednávání o mzdě s případným zaměstnavatelem ze soukromé sféry. Nelze redukovat vypovídací schopnost údaje o výši platu pouze na otázku
"negativních konotací"
či zohledňovat pouze aspekt
"závisti"
. Rozsah, ve kterém mají být informace o platech dle názoru Nejvyššího správního soudu poskytovány, nekoresponduje s veřejným zájmem na kontrole nakládání s veřejnými prostředky, neboť je možné jej zneužít ke shromažďování informací o jednotlivcích bez jakéhokoli kontrolního mechanismu.
Podle stěžovatelů nebylo úmyslem zákonodárce umožnit komukoliv přístup k jakémukoliv údaji o jakékoli složce platu vypláceného z veřejných peněz. Zaměstnanec povinného subjektu nepatří mezi osoby, které podle důvodové zprávy
"z vlastní vůle žádají o přidělení veřejných prostředků"
, neboť jeho mzda představuje nárokovou odměnu za práci, nikoli veřejné prostředky přidělené na žádost. Ustanovení § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím tudíž nedopadá na údaje o platech zaměstnanců povinných subjektů.
Stěžovatelé shrnuli, že se krajský soud nevypořádal s jejich argumentací uplatněnou v žalobě a rovněž s otázkou, do jaké míry je žádost žadatele o informace skutečně výkonem veřejné kontroly nad nakládáním s veřejnými prostředky a do jaké míry jde o zneužití tohoto práva. Paušalizovaný přístup znemožňuje posoudit, kdy se jedná o legitimní kontrolu nakládání s veřejnými prostředky a kdy o svévolnou snahu shromažďovat citlivé osobní informace o dotčených osobách.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názory stěžovatelů. Žalovaný je přesvědčen o právu odmítnout závěr odvolacího správního orgánu, vychází-li ze sporného výkladu § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, byť korespondujícího s názorem Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a žalobu odmítl.
Z odůvodnění:
IV.
(...) [16] Stěžovatelé podali ke krajskému soudu žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem či donucením správního orgánu. Domáhali se, aby krajský soud uložil žalovanému povinnost zdržet se nezákonného zásahu do jejich práv. Ten měl spočívat v poskytnutí informací o jejich platu a odměnách v letech 2010-2014 v souvislosti s jejich funkčním zařazením u žalovaného osobě, která tyto informace požadovala podle zákona o svobodném přístupu k informacím.
[17] Podle § 82 s. ř. s.
"[k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen ‚zásah') správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný".
[18] Je třeba postavit najisto, jakou právní skutečnost by bylo případně možné považovat za zásah, pokyn či donucení správního orgánu, a proti čemu tedy vlastně směřuje zásahová žaloba. S krajským soudem lze souhlasit, že soudní řád správní neobsahuje úplnou a vyčerpávající definici, co lze považovat za zásah, resp. nezákonný zásah. Zásahové žaloby jsou mnohdy procesním nástrojem proti faktickým, a nikoli právně regulovaným aktům správního orgánu. Správní soudy proto mají spíše tendenci k extenzivnímu než restriktivnímu výkladu podmínek přípustnosti zásahové žaloby.
[19] Žalovaný dvakrát nevyhověl žádosti o poskytnutí informací o platových poměrech a rozhodl o odmítnutí žádosti (rozhodnutí ze dne 11. 11. 2014 a ze dne 7. 1. 2015). Tato rozhodnutí byla zrušena rozhodnutími Ministerstva vnitra a věc byla vrácena žalovanému k novému projednání (rozhodnutí ze dne 10. 12. 2014 a ze dne 12. 2. 2015). Důvody pro zrušení obou rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace podstatnou měrou vyplývaly z právních názorů vyjádřených v citovaném rozsudku rozšířeného senátu čj. 8 As 55/2012-62.
[20] Důvod, pro který stěžovatelé podali zásahovou žalobu, spočívá v obavě, že by poskytnutím informací o jejich platových poměrech došlo k zásahu do jejich ústavně zaručeného práva na ochranu jejich soukromí. Stěžovatelé si jsou nepochybně vědomi, i s poukazem na jejich služební zařazení u žalovaného, že případného procesního úspěchu mohou dosáhnout pouze zpochybněním právních argumentů rozsudku rozšířeného senátu čj. 8 As 55/2012-62, proti jehož důvodům brojí. K tomu cíli stěžovatelé nesměřovali pouze zásahovou žalobou. Podali u krajského soudu též žalobu proti v pořadí třetímu rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 4. 2015, kterým bylo opět zrušeno předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2015 o odmítnutí žádosti o informace. Krajský soud nejprve jejich žalobu proti třetímu rozhodnutí Ministerstva vnitra odmítl usnesením ze dne 15. 6. 2015, čj. 15 A 51/2015-63, s poukazem na to, že rozhodnutím, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného o odmítnutí žádosti o informace, nedochází k zásahu do veřejných subjektivních práv stěžovatelů.
[21] Účel dvojice žalob stěžovatelů je prakticky obdobný - zabránit, aby byly poskytnuty informace. Krajský soud nepřipustil k meritornímu přezkumu žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí podanou podle § 65 a násl. s. ř. s. a odmítl ji s poukazem na charakter přezkoumávaného rozhodnutí. Naproti tomu shledal přípustnou a projednatelnou zásahovou žalobu, avšak nevyhověl jí z věcných důvodů, s poukazem na argumenty uvedené v rozsudku rozšířeného senátu čj. 8 As 55/2012-62.
[22] Následný judikaturní vývoj však nasvědčuje spíše opačnému trendu. Rozšířený senát konstatoval v bodu [109] výše specifikovaného rozsudku, že
"[p]oskytnutí informace by mohlo být podle okolností nezákonným zásahem povinného subjektu do práva toho, o němž se informace poskytuje, na informační sebeurčení (k tomuto pojmu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 512/02 [č. 143/2002 Sb. ÚS]). Povinný subjekt jedná při poskytování informace jako správní orgán (v materiálním smyslu), neboť na základě
kogentní
normy veřejného práva vykonává svoji pravomoc tím, že žadateli poskytne informaci, kterou mu zákon ukládá poskytnout. Poskytne-li informaci, kterou mu zákon poskytnout neumožňuje, a zároveň takovéto poskytnutí bude představovat zásah do práv konkrétní osoby (viz zejm. poskytnutí informací v rozporu s § 8a, v rozsahu vybočujícím z rámce § 8b či v rozporu s § 9 nebo § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím), může se dotčená osoba bránit zásahovou žalobou, neboť úkon povinného subjektu spočívající v poskytnutí informací nemá povahu ‚rozhodnutí' ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., nýbrž ‚zásahu' ve smyslu § 82 s. ř. s."
[23] Zásahová žaloba má tedy dle názoru rozšířeného senátu místo tehdy, pokud se povinný subjekt domnívá, že je třeba požadované informace poskytnout, a učiní tak. V takovém případě osoby, jichž se tyto informace týkají, skutečně nemají procesní možnost zasáhnout proti postupu povinného subjektu a zabránit mu v tom. V úvahu pak připadá (alespoň) následná zásahová žaloba. Vyhradit zásahovou žalobu až k případné reakci na faktický stav, na skutečnost, že požadované informace byly poskytnuty, není v rozporu, ale naopak v souladu s povahou zásahových žalob jako žalob subsidiárních, jako prostředku, prostřednictvím kterého lze teprve následně deklarovat nezákonnost zásahu. Nemožnost dřívější procesní obrany stěžovatelů cestou zásahové žaloby již výslovně zmínil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 10. 2015, čj. 9 As 154/2015-49. Konstatoval, že zásahová žaloba nebyla v této věci možná,
"jelikož v době, kdy stěžovatelky v nynější věci podávaly žalobu ke krajskému soudu, žadatelem požadovaná informace o jejich platu nebyla ze strany povinného subjektu poskytnuta".
Naposledy zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž soud rozhodl o kasační stížnosti stěžovatelů proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby proti v pořadí třetímu rozhodnutí Ministerstva vnitra o zrušení rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace, tedy obsahuje zřetelný právní názor stran přípustnosti zásahové žaloby v procesní situaci stěžovatelů. Nejvyšší správní soud však rozhodoval až poté, co v nyní projednávané věci rozhodl krajský soud a co stěžovatelé podali kasační stížnost. Nelze jim tedy vytýkat, že nerespektovali vyslovený právní názor.
[24] Vyhradit přípustnost eventuální zásahové žaloby pouze případům, kdy již byla požadovaná informace fakticky poskytnuta, však s sebou nese potřebu stanovit pravidla účasti v řízení při potřebě zachovat procesní práva žadateli o informaci a těm, jichž se požadované informace týkají, pokud povinný subjekt nehodlá informace poskytnout. Postoj povinného subjektu k tomu, zda požadované informace poskytnout, či nikoli, je vhodným kritériem určujícím způsob jejich účasti. Pokud se povinný subjekt rozhodne informace poskytnout, dotčené osoby skutečně nemají jinou procesní možnost, než se následně domáhat deklarace nezákonnosti poskytnutí informace cestou zásahové žaloby. Rozšířený senát v bodu [110] rozsudku čj. 8 As 55/2012-62 výslovně uvedl, že
"pokud povinný subjekt žádosti o informaci zcela nebo zčásti nevyhoví, vydává o tom rozhodnutí o odmítnutí žádosti (§ 15 zákona o svobodném přístupu k informacím), proti kterému lze podat odvolání (§ 16 téhož zákona). Ze subsidiární použitelnosti správního řádu, jak je zakotvena v § 20 odst. 4 písm. a) a b) zákona o svobodném přístupu k informacím, plyne účastenství dalších osob, které by mohly být účastníky řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu kvůli svému dotčení poskytnutím informace, v řízení o vydání rozhodnutí o neposkytnutí informace či v odvolacím řízení. Soudní ochrana je pak zajištěna zásadně řízením o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., v němž může být dotčená osoba podle okolností žalobcem, anebo osobou zúčastněnou na řízení (§ 34 odst. 1 s. ř. s.)."
[25] Zbývalo posoudit, jak lze závěry rozšířeného senátu aplikovat na případy, kdy postup povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím dosud nebyl ukončen a zda lze žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat i za situace, kdy rozhodnutí o zrušení rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí informace samo o sobě nezakládá, nemění, neruší a závazně neurčuje veřejná subjektivní práva (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud připustil možnost brojit proti takovému rozhodnutí žalobou proti rozhodnutí správního orgánu v rozsudku ze dne 11. 10. 2013, čj. 7 As 4/2013-81. Základním argumentem pro přípustnost takových žalob je to, že zatímco v podmínkách správního řízení má zrušení rozhodnutí orgánu I. stupně za následek pokračování správního řízení v I. stupni a následné nové rozhodnutí ve věci, proti němuž jsou zachovány procesní prostředky obrany, v případě postupu podle zákona o svobodném přístupu k informacím tomu tak není. Pokud odvolací orgán vyjádří právní názor, že je třeba informace poskytnout, povinný subjekt již nemá procesní možnost tento důsledek zvrátit předtím, než informace fakticky poskytne. Případná následná zásahová žaloba již nemůže nic změnit na tom, že informace již byly poskytnuty a povinnému subjektu vznikla povinnost poskytnuté informace zveřejnit (§ 5 zákona o svobodném přístupu k informacím). Nejvyšší správní soud proto zrušil usnesení krajského soudu, jímž byla odmítnuta žaloba povinného subjektu proti rozhodnutí, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace.
[26] Domáhat se před správními soudy na jedné straně uložení povinnosti informace poskytnout a na druhé straně závazného názoru, že podmínky pro poskytnutí informací nebyly splněny, se tedy lze v prvé řadě žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. Takovému procesnímu řešení koresponduje, byť v jiných souvislostech, rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2013, čj. 3 Aps 5/2013-27, v němž soud dospěl k závěru, že
"[p]okud by soud přistoupil na výklad prezentovaný stěžovatelem, byla by zásahová žaloba prakticky jedinou možností, jak se požadované informace domoci v případě, kdy by ji povinný subjekt odmítl poskytnout. Takový přístup by zcela jistě neznamenal zefektivnění celého procesu, jak se stěžovatel domnívá."
[27] Zatímco ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 As 4/2013 byl žalobcem povinný subjekt a žadatel o informaci v soudním řízení vystupoval jako osoba zúčastněná na řízení, právní závěry tam uvedené aproboval Nejvyšší správní soud rovněž v již zmíněné věci čj. 9 As 154/2015-49, která se týká stěžovatelů a ve které obdobně jako v této věci stojí osoby dotčené poskytnutím informace v procesním postavení žalobců. Nejvyšší správní soud aproboval dříve vyslovený právní názor o nepřípustnosti odmítnutí žaloby podané subjektem dotčeným poskytnutím informace proti rozhodnutí o odvolání, jímž bylo zrušeno rozhodnutí o odmítnutí poskytnout informace.
[28] Lze tedy uzavřít, že aktuální
judikatura
správních soudů vycházející především z rozsudku rozšířeného senátu čj. 8 As 55/2012-62 již dává bezpečný návod, jaké procesní prostředky zvolit, pokud se dotčený subjekt brání žádosti o poskytnutí informace.
[29] Ochrana stěžovatelů prostřednictvím zásahové žaloby tedy nebyla možná. Zbývalo posoudit, jaké má tento závěr procesní důsledky pro rozhodnutí o podané žalobě. Stěžovatelé si byli vědomi obtíží využitelnosti zásahové žaloby v jejich procesní situaci vzhledem k tomu, jak je vymezena zásahová žaloba v soudním řádu správním. Její přípustností argumentovali především proto, že jim chyběl procesní prostředek, jehož by mohli využít. Skutečnost, že je adekvátní prostředek ochrany k dispozici, je uvedeno výše.
[30] Je však potřebné připomenout, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu není koncipována jako žaloba preventivní, jejímž účelem by bylo předem deklarovat nezákonnost takového zásahu bez ohledu na to, zda již k zásahu skutečně došlo. Již § 82 s. ř. s. zřetelně předpokládá tvrzení žalobce, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem či donucením. Žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah (§ 83 s. ř. s.).
"Soud rozsudkem určí, že provedený zásah byl nezákonný, a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem" (§ 87 odst. 2 s. ř. s.).
[31] Soudní řád správní tedy zřetelně předpokládá
deklaratorní
výrok o nezákonnosti zásahu, který se již v minulosti uskutečnil. Má-li takový zásah trvat či mají-li trvat jeho důsledky či hrozba jeho opakování, nepochybně musí být zásah v době podání žaloby uskutečněn alespoň do té míry, že po podání zásahové žaloby již "pouze" trvá, trvají jeho důsledky či hrozba jeho opakování. Soudní řád správní nedává žádný prostor pro přípustnost preventivních zásahových žalob. Procesní prostředky obrany mohou z povahy věci vyplývat pouze ze skutečností, ke kterým objektivně v minulosti došlo. Nelze žalobou brojit za situace, kdy žalobce pouze předpokládá, že k určitým skutečnostem dojde a již v předstihu hledá u soudu ochranu proti nim. Očekávané skutečnosti totiž v reálné situaci nakonec nemusí vůbec nastat a procesní předpis rovněž nedává vodítko, jak by měl výrok takového soudního rozhodnutí vypadat (nehledě např. k právní moci a vykonatelnosti takového rozhodnutí). O jinou situaci nepochybně jde v případě potřeby zatímně upravit poměry účastníků či možnosti přiznat žalobě odkladný účinek [instituty předběžného opatření (§ 38 s. ř. s.) či odkladného účinku žaloby (§ 73 s. ř. s.)]. Jejich využitím nedochází k trvalé hypotetické úpravě poměrů
pro futuro
, účelem je pouze nastolit (zachovat) určitý skutkový či právní stav po dobu trvání soudního řízení. Právní poměry budou následně ustaveny rozhodnutím ve věci samé, popř. účinky využití těchto institutů zaniknou spolu s ukončením soudního řízení.
[32] Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil názoru krajského soudu o přípustnosti apriorní soudní ochrany prostřednictvím zásahové žaloby. Zbývalo posoudit, jak měl správní soud o žalobě rozhodnout. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu konstatoval v usnesení ze dne 16. 12. 2008, čj. 8 Aps 6/2007-247, č. 1773/2009 Sb. NSS, že
"posouzení, zda úkon správního orgánu může být pojmově nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením ve smyslu § 82 s. ř. s., je otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé), nikoli otázkou existence podmínek řízení dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s."
Zda ve skutečnosti došlo k zásahu a zda byl tento zásah nezákonný, je tedy vyhrazeno úvahám o důvodnosti zásahové žaloby a může se promítnout v případném zamítnutí žaloby. V této věci však nastala jiná situace. Stěžovatelé netvrdili, naopak výslovně připouštěli, že k žádnému nezákonnému zásahu, pokynu či donucení dosud nedošlo. Nebyl zde tedy žádný úkon, který by bylo možné posoudit a podřadit jej pod zásah, resp. nezákonný zásah. Tímto úkonem nemohlo být ani to, že Ministerstvo potřetí zrušilo rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace. Stěžovatelé to ani netvrdí. I kdyby tak činili, nepochybně by nebyl splněn požadavek, že tvrzený zásah nesmí být rozhodnutím (§ 82 s. ř. s.). Stěžovatelé se (nesprávně) domnívali, že přípustná je i apriorní zásahová žaloba. Nebylo zde tedy nic, co by mohl krajský soud posoudit a o čem by mohl uvážit, zda může, či nemůže být zásahem. Jde tedy v jistém smyslu o obdobu toho, když se žalobce domáhá přezkumu rozhodnutí, které ve skutečnosti neexistuje. Nebyla proto splněna v souladu s § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. podmínka řízení, spočívající v existenci předmětu řízení.
*)
S účinností od 10. 9. 2015 změněn zákonem č. 222/2015 Sb.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.