Vydání 8/2017

(...) [31] Pokud se jedná o stížní námitku, že v době předmětného zákroku Policie České republiky neexistoval žádný právní předpis, který by stanovoval, co se myslí pyrotechnickými předměty třídy I. a II., a tedy nebylo možné postupovat podle vyhlášky č. 42/1999 Sb. hl. m. Prahy a vynucovat plnění povinnosti z ní vyplývající, shledal tuto námitku Nejvyšší správní soud nedůvodnou. Uvedená vyhláška v článku 1 stanoví, že "[u]". Článek 2 této vyhlášky dále upravuje, že "[u]". Oba citované články přitom obsahují odkaz na poznámku pod čarou, která uvádí § 2 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 174/1992 Sb., o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi, a čl. 1 a 2 Přílohy č. 1 téže vyhlášky.

[32] V tomto kontextu Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že žádný právní předpis pojem "" nedefinuje. Podle právnického slovníku je veřejný pořádek "" (srov. Hendrych, D. a kol., Praha: C. H. Beck, 2009). Nejvyšší správní soud pak ve své judikatuře vyslovil závěr, že veřejný pořádek je "[...] " (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007, čj. 2 As 78/2006-64, nebo ze dne 30. 7. 2009, čj. 2 As 65/2008-69). Aplikujeme-li tedy shora uvedená teoretická východiska na daný případ, resp. uvážíme-li rozsah, v jakém byla pyrotechnika odpalována, s jakými následky či projevy (zadýmení, manipulace s otevřeným ohněm, akustické působení pyrotechniky), na jakém místě a v jakém čase (v davu lidí, tj. v bezprostřední blízkosti ostatních osob, bez jakéhokoliv zajištění bezpečnostních požadavků na odpalování pyrotechniky, na Čechově mostě, tj. komunikačně významném mostu v rušném historickém centru města, pod nímž často plují výletní lodě plné turistů, v poledních hodinách), což jsou skutečnosti zcela zřejmé z videozáznamů a úředních záznamů obsažených ve spise, k porušení veřejného pořádku nepochybně došlo již z povahy věci samé, tedy v důsledku jednání osob, které pyrotechniku za těchto okolností odpalovaly. Již tato skutečnost tedy sama o sobě postačovala k provedení policejního zákroku.

[33] Nadto Nejvyšší správní soud upozorňuje, že nelze přisvědčit názoru stěžovatelů, že nebylo možné ve smyslu čl. 1 a 2 vyhlášky č. 42/1999 Sb. hl. m. Prahy postupovat a vynucovat zde obsaženou povinnost, když neexistoval právní předpis definující pyrotechnické předměty I. a II. třídy. V této souvislosti Nejvyšší správní soud nikterak nerozporuje skutečnost, že vyhlášku č. 174/1992 Sb., rozsudkem ze dne 23. 3. 2010, čj. 4 As 17/2009-62, shledal neaplikovatelnou, když se ode dne 31. 1. 2008 jednalo o neúčinný právní předpis. Právní úprava obsažená v čl. 1 a 2 vyhlášky č. 42/1999 Sb. hl. m. Prahy však byla v daném případě použitelná, a to i přes poznámku pod čarou, jež odkazovala na § 2 odst. 1 písm. a) a čl. 1 a 2 Přílohy č. 1 již neúčinné vyhlášky č. 174/1992 Sb. Zásadní je totiž v daném případě skutečnost, že podstatou této poznámky pod čarou byl odkaz na veřejně dostupnou klasifikaci pyrotechnických výrobků obsaženou v právním předpisu v rozhodné době již neplatném a neúčinném, nicméně existujícím a veřejně dostupném. Obecně platí, že "[p]" (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, č. 173/1999 Sb. ÚS, a ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99, č. 14/2000 Sb. ÚS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, čj. 7 As 58/2008-79). Samotné pravidlo chování stanovící, co je zakázáno (užívat pyrotechnické předměty třídy I. a II.), je však obsaženo v čl. 1 a 2 vyhlášky č. 42/1999 Sb. hl. m. Prahy, tj. v účinném právním předpisu. Proto bylo pro stěžovatele závazné, neboť o normativním obsahu uvedených článků nebylo možné pochybovat. Předmětná poznámka pod čarou, i přes to, že odkazovala na již neaplikovatelný právní předpis, pak byla v dané věci podstatná ve smyslu odkazu na jasnou, zcela konkrétní a veřejně dostupnou klasifikaci pyrotechnických výrobků, čímž bylo pro účely vyhlášky č. 42/1999 Sb. hl. m. Prahy v rozhodné době dostatečně zřejmé, co se rozumí pod pojmem pyrotechnické předměty třídy I. a II. Jinak řečeno, ustanovení čl. 1 a 2 vyhlášky č. 42/1999 Sb. hl. m. Prahy ve spojení s poznámkou pod čarou "" pro rozsah působnosti dané vyhlášky (a jen pro něj!) klasifikaci pyrotechnických předmětů třídy I. a II., která již sama o sobě svoji normativní povahu ztratila zrušením vyhlášky č. 174/1992 Sb. Podle této klasifikace tedy bylo možné určit, že charakteristickými pyrotechnickými předměty třídy I. jsou pyrotechnické hračky, zejména prskavky, pistolové kapsle, třaskavé bonbony a proužky, malé tyčinky s barevnými plameny, ohňopády, blikavky, malá ohnivá kola a fontány, létající motýli, bouchací kuličky a vystřelovací konfety. Charakteristickými pyrotechnickými předměty třídy II. jsou pak zejména římské svíce, fontány, gejzíry, petardy, minivýbušky, vystřelovací pouzdra, rakety s náplní barevných světlic nebo výbuškové slože, barevné dýmy a bengálské ohně.

[34] Nejvyšší správní soud tak korigoval závěry vyslovené městským soudem v napadeném rozsudku, když se stěžovateli souhlasil v tom, že městským soudem odkazované nařízení vlády č. 208/2010 Sb. obsahovalo v zásadě odlišnou klasifikaci zábavní pyrotechniky, než jaká byla dříve stanovena vyhláškou č. 174/1992 Sb. S poukazem na shora uvedené však Nejvyšší správní soud v tomto nesprávném právním názoru městského soudu neshledal vadu mající vliv na zákonnost jeho rozsudku.

[35] Pokud jde o stížní námitku, že městský soud namísto komplexního posouzení zásahu Policie České republiky věnoval většinu své pozornosti hodnocení dílčích aspektů zásahu ve vztahu k jednotlivým stěžovatelům, Nejvyšší správní soud k tomu upozorňuje na znění § 82 s. ř. s., které stanoví, že "[k]". Základem žalobní legitimace je tak v případě zásahové žaloby žalobcovo tvrzení o nezákonném zásahu a jeho důsledcích v žalobcově právní sféře. V průběhu soudního řízení je tedy nutné zkoumat, zda žalobce tvrzenou aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby skutečně měl, resp. zda se žalovaný státní orgán tvrzeného zásahu do veřejných subjektivních práv skutečně dopustil. V tomto smyslu je aktivně legitimován ten z účastníků, komu svědčí subjektivní právo nebo povinnost, o něž se v řízení jedná. Městský soud tudíž postupoval v souladu se zákonem, pokud v rámci svého rozhodování o věci zkoumal, zda a jak bylo proti jednotlivým stěžovatelům, jako konkrétním subjektům, zakročeno. Zároveň však nebylo možné konstatovat, že by městský soud předmětný zákrok Policie České republiky nehodnotil i jako celek, když z odůvodnění napadeného rozsudku (viz strana 15 a 16) jasně vyplývá komplexní hodnocení situace na Čechově mostě, tak jak byla zachycena zejména na obsáhlých videozáznamech založených ve spisu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na závěr městského soudu, že "[z] " S tímto hodnocením věci Nejvyšší správní soud souhlasí, neboť je z videozáznamů založených ve spisu zřejmé, že právě na Čechově mostě došlo k opravdu masivnímu užití pyrotechniky, a to v rozsahu, jenž mohl nepochybně ohrozit zdraví osob nacházejících se v bezprostřední blízkosti jejího odpalování (popř. odhazování), jakož i poškodit majetek zasažený pyrotechnikou, přičemž užitím pyrotechniky v daném místě a čase došlo také k porušení veřejného pořádku, jak již bylo shora uvedeno.

[36] V tomto ohledu Nejvyšší správní soud dále odkazuje na § 2 zákona o Policii České republiky, který stanoví, že policie slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen ""). Stanovení působnosti policie tak vychází z vymezení základních zájmů a hodnot chráněných policií v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, k jejichž ochraně policie vykonává svěřené pravomoci. Ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o Policii České republiky v případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož odstranění spadá do úkolů policie, je policista ve službě v pracovní době povinen provést úkon v rámci své pravomoci nebo přijmout jiné opatření, aby ohrožení nebo porušení odstranil. Policisté jsou přitom povinni dbát, aby žádné osobě v důsledku jejich postupu nevznikla bezdůvodná újma, dbát, aby jejich rozhodnutím neprovést úkon nevznikla osobám, jejichž bezpečnost je ohrožena, bezdůvodná újma, a postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob nezúčastněných, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem (viz § 11 zákona o Policii České republiky).

[37] Z výše uvedených skutečností je v daném případě zjevné, že předmětný zákrok Policie České republiky vůči osobám odpalujícím pyrotechniku byl s ohledem na hodnoty bezprostředně ohrožené tímto jednáním (tj. bezpečnost osob, majetku a veřejného pořádku) v obecné rovině (tj. jako celek spočívající v koordinovaném a jednotnému velení podléhajícím jednání policie vůči skupině osob, které narušovaly veřejný pořádek) zákonný a přiměřený. Co se týče užití donucovacích prostředků policisty při provádění zákroku, lze odkázat na § 53 odst. 1 zákona o Policii České republiky, v němž je uvedeno, že policista je oprávněn použít donucovací prostředek k ochraně bezpečnosti své osoby, jiné osoby nebo majetku anebo k ochraně veřejného pořádku. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení před použitím donucovacího prostředku je policista povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání, s výstrahou, že bude použito donucovacích prostředků. To neplatí v případě použití prostředku k zabránění odjezdu vozidla. Od výzvy s výstrahou lze upustit v případě, že je ohrožen život nebo zdraví osoby a zákrok nesnese odkladu. Poukázat je možné též na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 25. 5. 2014, čj. 6 As 255/2014-42, dospěl k závěru, že " Z videozáznamů, které zachycují situaci na Čechově mostě, jednoznačně vyplývá nejen vážné ohrožení hodnot, které byla Policie České republiky ze zákona povinna chránit, jak již bylo shora vyloženo, ale i splnění povinnosti Policie České republiky vyzvat osobu před použitím donucovacího prostředku k upuštění od protiprávního jednání. Policisté účastníky pochodu v místě Čechova mostu opakovaně (s časovými prodlevami v řádu několika sekund) a naprosto slyšitelně vyzývali, aby během průvodu "", jinak "". Zákrok policistů proti osobám, které nedbaly předem učiněné a opakované zákonné výzvy Policie České republiky, a přesto odpalovaly v daném místě a čase pyrotechniku, tak nelze hodnotit jako nezákonný, přičemž byly rovněž naplněny podmínky pro použití donucovacích prostředků. Policisté přitom užili k zajištění osob hmatů, chvatů a pout pro eskortu, tedy donucovacích prostředků nejmírnější povahy, což lze vzhledem k dané situaci hodnotit jako postup plně odpovídající požadavku přiměřenosti. Z videozáznamů, na nichž byly zákroky policistů zachyceny, nevyplývá žádná skutečnost nasvědčující nepřiměřenosti postupu Policie České republiky. V otázce přiměřenosti zákroku Policie České republiky pak nelze tvrdit, že by se touto městský soud nezabýval (popřípadě zabýval nedostatečně), když z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá obsáhlé hodnocení svědčící pro závěr o přiměřenosti předmětného zákroku. Městský soud konkrétně popsal a vyhodnotil i okolnosti týkající se ohrožení osob, majetku a veřejného pořádku.

[38] Pokud se stěžovatelé dovolávali dobré víry a legitimního očekávání v to, že proti nim nebude zakročeno, neboť Policie České republiky užívání pyrotechniky v dřívějších letech tolerovala, pak Nejvyšší správní soud upozorňuje na skutečnost, že chránit bezpečnost osob, majetku a veřejný pořádek je zákonnou povinností Policie České republiky. Jestliže tedy byly v daném případě uvedené hodnoty ohroženy, byla Policie České republiky také povinna zakročit, resp. provést úkony směřující k odstranění tohoto nebezpečí. Žádné "" o tolerování protiprávního jednání zákon o Policii České republiky nepřipouští. Právě tvrzení stěžovatelů týkající se "" mezi Policií České republiky a pořadateli pochodu je třeba důrazně odmítnout, neboť z videozáznamu jednoznačně vyplývá, že pořadatel pochodu byl několikrát výslovně poučen o tom, že Policie České republiky užívání pyrotechniky nemůže a nebude tolerovat (konkrétně v časech 4:05, 8:25 a 8:55 min. uvedeného videozáznamu). Pokud tedy snad v minulosti bylo užívání pyrotechniky fotbalovými fanoušky v podobných situacích Policií České republiky tolerováno, v nyní projednávané věci je zřejmé, že tak Policie České republiky - zcela správně - nepostupovala a naopak s dostatečným předstihem a zřetelně dala najevo, že podobné jednání tolerovat nebude.

[39] Namítli-li stěžovatelé, že na Čechově mostu byly soustředěny značné síly Policie České republiky, a tudíž se jednalo o předem plánovaný zákrok, Nejvyšší správní soud toto tvrzení považuje za ničím nepodloženou fabulaci. Naopak žalovaný 3) již ve vyjádření k žalobě poskytl k situaci na Čechově mostu zcela logické vysvětlení, že vozidla Policie České republiky byla umístěna tak, aby směřovala průvod stejným průchozím profilem, zajistila průjezdnost jednoho jízdního pruhu na mostě pro vozidla složek integrovaného záchranného systému a pohyb osob neúčastnících se tohoto průvodu. Vozidla Policie České republiky zde byla rovněž připravena z důvodu možného operativního odklonění trasy pochodu a ochrany před napadením jeho účastníků, neboť byl v blízkém okolí průvodu registrován pohyb osob "".

[40] Co se týče tvrzení stěžovatelů, že jediným jejich pochybením bylo nerespektování protiprávních pokynů Policie České republiky, Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/97, č. 1/1998 Sb. ÚS, v němž byl vysloven názor, že "[o]" Výjimkou by byl případ, kdyby orgán veřejné moci jednal zřetelně (viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08, č. 30/2010 Sb. ÚS). Nutno doplnit, že s ohledem na výše uvedené právní hodnocení dané věci shledal Nejvyšší správní soud výzvy činěné Policií České republiky zcela oprávněnými a ve všech ohledech v souladu se zákonem.

[41] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou též konkrétní námitku stěžovatele b), že proti jeho osobě policisté zasáhli nepřiměřeně (údery a kopy), když mu bylo způsobeno krvácení v obličeji. K tomuto zranění stěžovatel b) doložil 4 lékařská vyjádření, přičemž ta byla městským soudem označena za spekulace. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že lékaři, kteří vyhotovili předmětná vyjádření, stěžovatele b) osobně nevyšetřili a ve svých nálezech vyslovili toliko úvahu nad možným rozsahem zranění, když vycházeli pouze z předložené fotografie stěžovatele b) se zakrvácenou tváří (případně i z jeho popisu události). Jednalo se tedy o odborný odhad lékařů ohledně možné diagnózy na základě velmi omezeného souboru vstupních informací. Stěžovatel b) přitom předmětnou námitkou zcela rozporuje své dřívější vyjádření, když do úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 12. 4. 2014 výslovně uvedl, že "[...]" Na této skutečnosti nic nemění ani písařská chyba, když byla policistou provádějícím citovaný zápis v předmětném úředním záznamu namísto Čechova mostu, nesprávně uvedena ulice Pařížská. Ostatně tato chyba nebyla nikým rozporována, když účastníci řízení shodně uváděli jako místo zákroku Čechův most. Při jednání městského soudu pak stěžovatel b) opětovně uvedl, že pyrotechniku odpaloval, přičemž po zákroku Policie České republiky ošetření na místě nežádal a ani následně ošetření nevyhledal. Pokud se jedná o výslechy svědků - zasahujících policistů, jejich výpovědi jsou zcela nerozporné, přičemž odpovídají původnímu tvrzení samotného stěžovatele b), tak jak je učinil dne 12. 4. 2014 v úředním záznamu o podání vysvětlení. Svědek Jiří Š. vypověděl, že stěžovatele b) zajistil na Čechově mostě, když tento nedbal opakovaných výzev, aby k odpalování pyrotechniky nedocházelo a pyrotechniku odpálil přímo před ním. Stěžovatele b) tedy svedl na zem pomocí páky, protože se stěžovatel b) pokusil utéct do davu. Po nasazení pout byl odveden do bezpečného prostoru. Co se týče krvácení stěžovatele b) v obličeji, k tomu svědek Jiří Š. uvedl, že bylo zřejmě způsobeno při svádění stěžovatele b) na zem. Svědek Jiří Š. i jeho kolega svědek Karel S., který byl se stěžovatelem b) ve styku bezprostředně po jeho zajištění, shodně vypověděli, že si stěžovatel b) vyžádal kapesníky na utření nosu. Po setření krve z obličeje již stěžovatel b) podle jejich vyjádření nekrvácel. Svědci též shodně uvedli, že stěžovatel b) nepožadoval lékařské ošetření a netvrdil, že je zraněn. Nejvyšší správní soud tak s odkazem na konstatované skutečnosti a ve vazbě na již shora učiněné hodnocení předmětného zákroku Policie České republiky shledal, že nezákonnost zásahu vůči stěžovateli b) nebyla prokázána.

[42] Jestliže stěžovatel c) nad rámec společných kasačních námitek konkrétně tvrdil, že jeho zajištění bylo nezákonné, Nejvyšší správní soud nevyhodnotil ani tuto námitku jako důvodnou. Sám stěžovatel c) při jednání u městského soudu uvedl, že byl policistou sražen v okamžiku, kdy měl světlici v ruce. Odpalování pyrotechniky stěžovatelem c) potvrdil ve svědecké výpovědi i jeho bratr (Zbyšek S.). Ve světle shora uvedeného je tak třeba konstatovat, že pokud stěžovatel c) neuposlechl opakovanou zákonnou výzvu Policie České republiky, přičemž pyrotechniku nepochybně užil, bylo za dané situace (ohrožení osob, majetku a porušení veřejného pořádku) třeba proti němu zakročit, a to i za použití donucovacích prostředků. Ve smyslu § 26 odst. 1 písm. f) zákona o Policii České republiky jsou pak policisté oprávněni zajistit osobu, která byla přistižena při jednání, které má znaky správního deliktu, je-li důvodná obava, že bude v protiprávním jednání pokračovat anebo mařit řádné objasnění věci. V daném případě tak Nejvyšší správní soud vyhodnotil, že podmínky pro zajištění stěžovatele c) podle § 26 odst. 1 písm. f) zákona o Policii České republiky byly naplněny, neboť ten byl přistižen při jednání porušujícím veřejný pořádek, když zjevně nedbal opakované výzvy Policie České republiky a odpaloval pyrotechniku na Čechově mostě, tedy v místě a čase, kdy takové jednání nebylo přípustné. Souhlasit lze též se závěrem městského soudu, kterému se vzhledem k situaci na Čechově mostě jevila jako důvodná i obava, že pokud by nedošlo k zajištění stěžovatele c), tak by "". Nadto Nejvyšší správní soud ve vazbě na právní posouzení aplikace institutu zajištění v dané věci uvádí, že tyto závěry bylo možné plně vztáhnout i na osobu stěžovatele b).

[43] V souvislosti se zákrokem Policie České republiky na Čechově mostě stěžovatel a) namítl, že byl traumatizován tím, že viděl zkrvavené účastníky pochodu, přičemž se policisté měli zaměřovat na fanoušky v dresech fotbalového klubu Slavia, resp. nikdo takto oblečený přes kordon policistů neprošel. Z videozáznamů založených ve spisu však naprosto zřetelně vyplývá, že účastníci pochodu, a to i ti, kteří měli oblečený dres fotbalového klubu Slavia, mohli naprosto volně opustit průvod, když jim v tomto jednání nebylo policisty nijak bráněno. Na videozáznamech je také jasně vidět, že tuto možnost využilo značné množství účastníků pochodu. Nutno připomenout, že z videozáznamů rovněž vyplývá, že zákrok Policie České republiky byl veden pouze proti konkrétním osobám odpalujícím přes opakované výzvy Policie České republiky pyrotechniku, nikoliv tedy proti průvodu jako celku. Ostatně sám stěžovatel a) ve svém tvrzení nikterak neuváděl, že by proti jeho osobě byl veden jakýkoliv zákrok policistů. Nejvyšší správní soud tedy vyhodnotil, že setrval-li stěžovatel a) o své vlastní vůli v místě probíhajícího zákroku Policie České republiky a stal se tak pozorovatelem jejího postupu v rámci zajištění osob porušujících veřejný pořádek, jistě se mohlo jednat o zážitek stresující, avšak v této skutečnosti nelze spatřovat nezákonný zásah vůči stěžovateli a), popřípadě porušení jeho osobní svobody či svobody shromažďovací.

[44] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelů, že měl městský soud provést výslech dalších navrhovaných svědků, tj. Richarda S. (reportéra České televize) a Kateřiny K. (účastnice pochodu). V tomto kontextu je možné poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelé nemají právní nárok na to, aby soud provedl veškeré důkazy, které v řízení navrhnou, v případě jejich neprovedení je však soud povinen odůvodnit, proč k jejich provedení nepřistoupil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2015, čj. 2 As 31/2015-53). V nyní řešeném případu městský soud konstatoval, že "[p]" Toto odůvodnění neprovedení navrhovaných důkazů shledal Nejvyšší správní soud dostatečným a správným, neboť sami stěžovatelé neuvedli rozhodné skutkové okolnosti ve vztahu k tvrzeným zásahům vůči jejich osobám, které by měly výpovědi navržených svědků prokázat. Stav věci přitom byl podle názoru Nejvyššího správního soudu zjištěn bez důvodných pochybností jinými provedenými důkazy, když celkový obraz zákroku, jakož i dílčí zákroky vůči jednotlivým osobám jednoznačně vyplývají z obsáhlých videozáznamů, provedených svědeckých výpovědí [např. bratra stěžovatele c) a zasahujících policistů], úředních záznamů i z výpovědí a tvrzení stěžovatelů samotných. Za těchto okolností by tedy byl výslech dalších navrhovaných svědků, navíc pouze k jejich celkovému vnímání zákroku, zcela nadbytečný.

[45] Co se týče tvrzení stěžovatelů, že městský soud upřednostnil výpovědi zasahujících policistů před skutečnostmi uváděnými právě stěžovateli, a tedy důkladně neposoudil proti sobě stojící tvrzení, Nejvyšší správní soud neshledal ani tuto námitku důvodnou. Nad rámec shora již řečeného je třeba uvést, že z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že městský soud tvrzení jednotlivých osob pečlivě a komplexně hodnotil, přičemž je porovnával zejména s dostupnými (a z hlediska vypovídací hodnoty zřetelnými a dostatečně přehlednými) záběry provedeného zákroku Policie České republiky, s úředními záznamy zajištěných osob a dalšími zjištěními ve věci. Stěžovatelé tak obecně uplatněnou námitkou ničím nepodložili svá tvrzení, že jim bylo postupem soudu ve věci upřeno právo prokázat skutkový stav věci a že bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Takovéto pochybení v postupu městského soudu Nejvyšší správní soud neshledal, přičemž hodnocení jednotlivých důkazů tak, jak je provedl městský soud, považuje za zákonné.

[46] Nejvyšší správní soud poté nepřisvědčil ani námitce stěžovatelů, že městský soud neodůvodnil závěr týkající se hrozícího nebezpečí škody na zdraví a majetku, když předmětem dokazování nebylo určení druhu použitých pyrotechnických výrobků, resp. k této otázce nebyl pořízen znalecký posudek. V tomto kontextu je však nutné konstatovat, že pyrotechnickým výrobkem se obecně rozumí výrobek obsahující výbušné látky nebo směs výbušných látek určený k produkci tepla, světla, zvuku, plynu, kouře nebo kombinace těchto efektů pomocí samoudržujících se exotermických chemických reakcí. Z povahy samotného pyrotechnického výrobku, jehož základem je v každém případě výbušná látka (popřípadě směs takovýchto látek), je tedy zřejmé, že se při nedodržení přísných bezpečnostních podmínek jedná o předmět vysoce ohrožující jak zdraví osob, tak i majetek. Toto jsou skutečnosti obecně známé, které nemusely být podloženy znaleckým posudkem. Nutné je v tomto kontextu též připomenout shora uvedenou argumentaci týkající se porušení veřejného pořádku, které v daném případě spočívalo právě v neřízeném a masivním odpalování pyrotechniky v davu lidí (na Čechově mostu), přičemž předmětná pyrotechnika byla následně nekontrolovaně odhazována (např. mezi ostatní účastníky průvodu, pod policejní vozidla a na lodě, jak dokládají videozáznamy a fotografie založené ve spisu). Jestliže se tedy v případě užití pyrotechnického výrobku jednalo o exotermickou chemickou reakci (tj. reakci doprovázenou vydáváním tepla), resp. hoření výbušné látky, bylo možné konstatovat zvýšené nebezpečí a ohrožení bezpečnosti osob a majetku v jejím okolí. Nejvyšší správní soud proto vyhodnotil danou námitku jako nedůvodnou.

[47] Namítli-li dále stěžovatelé, že jim předsedkyně senátu městského soudu bez zákonného důvodu odepřela právo pořídit si kopie videozáznamů zákroku Policie České republiky, jež byly součástí spisové dokumentace, a kterými stěžovatelé chtěli dokládat nezákonnost zásahu Policie České republiky, mohlo by se obecně vzato jednat o námitku a závažnou. Pokud by opravdu ze strany městského soudu došlo k zamezení možnosti účastníka řízení pořídit si kopie videozáznámů, jež by byly součástí spisové dokumentace, šlo by o postup v rozporu s § 45 odst. 1 s. ř. s., který upravuje právo nahlížet do spisu. Právě toto právo má totiž široký význam, když účastníku řízení umožňuje seznámit se s relevantními důkazy detailně, důkladně je prostudovat, třeba i za pomoci dalších osob disponujících odbornými znalostmi, a podle výsledků takovéto analýzy důkazů zvolit podle toho odpovídající procesní postup. Zvláště u videozáznamů trvajících dlouhé desítky minut, či dokonce hodiny je iluzorní mít za to, že postačí jejich studium přímo ve spisu na soudě. Právě proto je ostatně součástí práva nahlížet do spisu i právo pořizovat si z něj výpisy a opisy nebo žádat, aby byl takový výpis nebo opis vydán. Ostatně sazebník poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, počítá s poplatkem za poskytnutí kopie elektronických dat na trvalém nosiči dat tvořícím součást spisu (50 Kč za nosič - položka 31). V případě, že by tedy soud svým postupem upřel účastníku řízení právo nahlížet do spisu, resp. si z něj pořizovat kopie, včetně kopie videozáznamu, jednalo by se o jinou vadu řízení před soudem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V daném případě není jasné, zda městský soud vskutku takto pořízení kopií videozáznamů stěžovatelům odepřel. Ze spisů není zřejmé, že by k něčemu takovému došlo, přičemž lze spíše předpokládat, že pokud by se tak opravdu stalo, stěžovatelé by si od soudu vyžádali potvrzení, že videozáznamy nezkopíruje, anebo by se alespoň bezprostředně po odmítnutí pořídit si kopie na postup soudu stěžovali či mu to vytkli v nějakém písemném sdělení. Jak to ve skutečnosti bylo, však Nejvyšší správní soud v dané věci nezjišťoval, neboť i kdyby se tak vskutku stalo, v daném konkrétním případě by taková eventuální vada řízení před městským soudem nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Jak již bylo shora vyloženo, z videozáznamů a i z dalších důkazů ve správním spise bezpečně a bez jakýchkoli pochybností plyne, že zákrok obecně jako celek i konkrétně vůči jednotlivým stěžovatelům byl plně v mezích zákona, a pokud v rámci něho došlo k určitým újmám stěžovatelů na zdraví či psychice, šlo o újmy plynoucí z jejich vlastního chování či jejich vlastním chováním vyvolané. Policie České republiky v daném případě postupovala přiměřeně a vyvarovala se agresivity a nadměrné tvrdosti. Detailní analýza videozáznamů by na tomto závěru nic nezměnila. (...)