3550/2017
Řízení před soudem: ochrana před nezákonným zásahem; Policie České republiky: úkony v přípravném řízení trestním; dozor státního zástupce
Řízení před soudem: ochrana před nezákonným zásahem
Policie České republiky: úkony v přípravném řízení trestním; dozor státního zástupce
k § 174 trestního řádu ve znění zákonů č. 57/1965 Sb., č. 292/1993 Sb. a č. 265/2001 Sb.
Nezákonný zásah policisty do práv obhájce v rámci přípravného řízení trestního (založený např. výzvou, aby obhájce opustil místo konání vyšetřovacího úkonu) je vždy zásahem do práv obviněného. K ochraně vůči takovému zásahu je povolán státní zástupce v rámci své dozorové pravomoci dle § 174 trestního řádu, a nikoliv soud rozhodující ve správním soudnictví.
Naproti tomu soudní ochranu před policejními zásahy vůči obhájci zjevně přesahujícími půdorys trestního procesu (např. použití hmatů a chvatů vůči obhájci či zajištění osoby obhájce) nelze s odkazem na dozorovou pravomoc státního zástupce odmítnout právě proto, že se z přípravného řízení trestního vymykají.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2017, čj. 8 As 224/2016-49)
Prejudikatura: č. 623/2005 Sb. NSS a č. 3196/2015 Sb. NSS.
Věc: JUDr. Roman K. proti Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy o ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobce.
Žalobce se jako obhájce v trestním řízení dne 15. 7. 2014 na služebně žalované zúčastnil výslechu svědkyně, který popsal následovně. Žalobce zdvihl během výslechu telefonní hovor ze skrytého čísla, který si přál zaprotokolovat. Policista, který výslech vedl, společně se svým kolegou toto odmítli, a když žalobce trval na svém, vyzvali jej k opuštění místnosti. Žalobce odmítl a vyzval policisty, aby tak učinili násilím a sepsali o tom úřední záznam. Policista, který vedl výslech, nato chytil žalobce do tzv. „
kravaty
“, přetáhl jej přes zadní opěradlo židle, na které seděl, a strhl ho na zem. Policista držel žalobce zezadu za krk, jakmile sevření povolil, začal žalobce volat o pomoc. Policista se žalobci snažil nasadit páku na levou ruku, toto se mu nepodařilo. Zákrok ukončil teprve poté, co se okolo sešlo několik dalších policistů. Žalobce následně ještě přibližně dvě a půl hodiny čekal v režimu zajištění na podání vysvětlení.Proti tomuto jednání se žalobce bránil žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze. Žalobce se domáhal, aby městský soud žalované zakázal 1) zasahovat do práva žalobce být přítomen úkonům trestního řízení vedeného žalovanou, zejména výzvami podle § 114 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“), k opuštění místa, kde se provádí úkony tohoto trestního řízení, a v případě neuposlechnutí této výzvy užívat vůči žalobci donucovacích prostředků. Žalobce rovněž navrhl, aby městský soud určil, 2) že výzva žalované vůči žalobci k opuštění místa konání úkonu trestního řízení byla nezákonná, 3) že použití donucovacích prostředků ze strany hmatů a chvatů žalované vůči žalobci při výslechu svědka bylo nezákonné a 4) že zajištění žalobce žalovanou na policejní služebně bylo nezákonné.
Městský soud usnesením ze dne 14. 9. 2016, čj. 6 A 138/2014-61, žalobu jako nepřípustnou odmítl. Žalobce se totiž domáhal přezkoumání zákonnosti postupů provedených orgány činnými v trestním řízení, což je nepřípustné; k odůvodnění městský soud citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2016, čj. 10 As 11/2016-153.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítal, že obecný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který učinil městský soud, není odůvodněním. Stěžovatel dále namítal, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku, neboť žalovaná nejednala vůči stěžovateli jako orgán činný v trestním řízení, ale jako správní orgán. Rozsudek Nejvyššího správního soudu citovaný městským soudem se týká úkonů podle trestního řádu. Žalovaná však jednala podle zákona o policii, tedy jako správní orgán, takže tento rozsudek nelze ve stěžovatelově věci aplikovat.
Stěžovatel dále uvedl, že ruší-li obhájce úkon trestního řízení, lze postupovat podle § 66 trestního řádu, tedy uložit pořádkovou pokutu nebo předat věc příslušnému orgánu ke kárnému postihu, nelze však použít donucovací prostředky podle zákona o policii. Užila-li žalovaná výzvy k opuštění místnosti, ve které se úkon trestního řízení odehrával, a užila-li, po neuposlechnutí této výzvy vůči stěžovateli (obhájci) donucovacích prostředků podle zákona o policii, nejednalo se o úkon trestního řízení, ale o zásah a donucení podle zákona o policii, tj. podle správního předpisu. Takový úkon je přezkoumatelný ve správním soudnictví.
Stěžovatel namítal, že v žalobě vytkl i nedůvodnost zákroku, která podle něj nemá s trestním řízením nic společného a jako taková měla být přezkoumána. Městský soud se však podmínkami, za kterých byl zákrok proveden, nezaobíral.
Dále namítal opomenutí městského soudu, neboť stěžovatel se domáhal také deklarace nezákonnosti jeho zajištění podle zákona o policii. Toto zajištění nemělo nic společného s trestním řízením a žalovaná k němu přistoupila až po vyvedení stěžovatele od úkonu trestního řízení. Nejednalo se proto o úkon trestního řízení. Stěžovateli není zřejmé, proč městský soud dovodil opak.
Stěžovatel uvedl, že se domáhal přezkumu postupu žalované prostřednictvím státního zástupce. Ten však s ohledem na podanou správní žalobu deklaroval, že se nebude námitkami stěžovatele zabývat, neboť předmětné posouzení náleží soudnímu přezkumu. Jedná se tak o případný negativní kompetenční spor.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že příslušník žalované nejednal vůči stěžovateli jako správní orgán, ale šlo o úkony prováděné v rámci trestního řízení. Žalovaná s odkazem na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 10 As 11/2016-153 trvala na tom, že závěry v něm učiněné jsou beze zbytku aplikovatelné na souzený případ. Jednání policisty se odehrálo po vydání usnesení o zahájení trestního stíhání proti konkrétní osobě, kterou zastupoval stěžovatel; jednalo se proto o úkony orgánu činného v trestním řízení. Žalovaná uvedla, že se neztotožňuje s jednáním tohoto policisty, a proto s ním také vedla kázeňské řízení. Přesto je žalovaná toho názoru, že jeho jednání nelze posuzovat izolovaně.
Podle žalované stěžovatel směšuje povinnosti podle § 66 trestního řádu s povinností uposlechnout výzvy podle § 114 zákona o policii. Tyto povinnosti se vzájemně nevylučují. Žalovaná přitom stěžovatele informovala o tom, že uvědomila Českou advokátní komoru, protože se stěžovatel jakožto obhájce dopustil jednání podle § 66 odst. 1 trestního řádu. Žalovaná neobcházela § 66 trestního řádu; výklad stěžovatele, podle kterého nemusí osoba výzvě podle § 114 zákona o policii vyhovět, pokud tak stanoví jiný právní předpis, není správný, ale nemá ani vliv na posouzení věci. Žalovaná nesouhlasila se stěžovatelem také v tom, že neměl jinou možnost obrany proti řešení následujícímu po neuposlechnutí výzvy. Stěžovatel totiž mohl kromě jím zvolených prostředků využít obrany podle § 174 trestního řádu.
Podle žalované by ani jednání jejího příslušníka v rozporu se zákonem nemělo vliv na to, že v souzeném případě není dána pravomoc správního soudu k projednání žaloby. Městský soud proto žalobu zcela po právu odmítl.
Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
(...) [21] K věci samé Nejvyšší správní soud uvádí, že již v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, čj. 2 Aps 2/2004-69, č. 623/2005 Sb. NSS, uvedl: „
Ustanovení § 82 s. ř. s., jež stanoví podmínky žalobní legitimace k řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, však nelze vykládat bez souvislosti s § 4 odst. 1, a to zejména pokud jde o výklad pojmu ‚
správní orgán‘, který byl přijat ve formě legislativní zkratky. Pravomoc správních soudů je totiž určena i okruhem orgánů, jejichž aktivity soudnímu přezkoumávání podléhají (orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy). Vymezení správního orgánu v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzická nebo právnická osoba nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy), jež je vázáno na oblast veřejné správy, proto musí být vykládáno z hlediska celé pravomoci ve správním soudnictví, tedy i pokud jde o ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu (§ 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s., § 82 a násl. s. ř. s.). Z uvedeného proto Nejvyšší správní soud dovozuje, že soudní kontrola, tedy i zákonnosti zásahu správního orgánu ve smyslu ustanovení § 82 a násl. s. ř. s., se pohybuje jen v hranicích veřejné správy, a proto napadnutelnými jsou pouze takové zásahy orgánů, které patří do působnosti ve veřejné správě
.“[22] Stěžejním pro rozhodnutí městského soudu proto mělo být posouzení, zda policista, při stěžovatelem tvrzeném jednání, vystupoval jako správní orgán ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) a § 82 s. ř. s., a vykonával tak působnost ve veřejné správě, nebo zda vystupoval jako orgán činný v trestním řízení ve smyslu § 12 odst. 1 trestního řádu. V druhém z uvedených případů by výkon jednotlivých úkonů nebyl veřejnou správou. Nejvyšší správní soud k tomu dále poznamenává, že při posouzení naplnění podmínek řízení v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem konstantně judikuje, že v rámci úvahy o splnění podmínek řízení soud zkoumá pouze odpovídající tvrzení žalobce, nikoli už jeho důvodnost, neboť ta je předmětem vlastního meritorního posouzení věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2013, čj. 9 Aps 2/2013-63).
[23] Městský soud k této úvaze rozhodné pro posouzení jeho pravomoci o věci rozhodnout pouze uvedl, že souzená věc je skutkově obdobná situaci, kterou se Nejvyšší správní soud zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. 10 As 11/2016, a citoval předmětný rozsudek. Poté městský soud konstatoval, že se stěžovatel domáhá přezkoumání zákonnosti postupů provedených orgány činnými v trestním řízení, což je nepřípustné, a proto žalobu odmítl.
[24] Se závěrem, podle něhož pro odmítnutí žaloby postačuje skutková obdobnost případu souzeného Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 10 As 11/2016 a věci nyní souzené, se Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit.
[25] V řízení vedeném Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 10 As 11/2016 byli žalobci, kteří následně podali kasační stížnost, zadrženi podle § 76 odst. 1 trestního řádu pro podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru. Se všemi žalobci bylo vedeno trestní řízení (u třech žalobců byla věc odevzdána k projednání přestupku, jeden žalobce byl uznán vinným z přečinu podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku z roku 2009), zahájené provedením neodkladných či neopakovatelných úkonů.
[26] V souzeném případě však stěžovatel tvrdí, že byl obhájcem obviněného a příslušník žalované vůči němu postupoval podle zákona o policii – vyzval ho podle § 114 zákona o policii k opuštění místnosti, kde probíhal úkon trestního řízení; podle § 53 zákona o policii vůči němu použil donucovací prostředek; podle § 26 zákona o policii ho zajistil, přičemž podle stěžovatelova tvrzení v rozporu s § 11 zákona o policii vůči němu nepostupoval přiměřeně.
[27] Pro úvahu, lze-li jednání policie vůči stěžovateli hodnotit jako postup orgánu činného v přípravném řízení trestním, není přitom rozhodující, že v projednávané věci – na rozdíl od kauzy vedené Nejvyšším správním soudem v řízení sp. zn. 10 As 11/2016 – byl stěžovatel v pozici obhájce a nikoliv osoby zadržené podle § 76 odst. 1 trestního řádu. To proto, že i ve věci nyní souzené nepochybně nejméně v počátku probíhajícího skutkového děje postupoval příslušník žalované jako policejní orgán činný v trestním řízení (vyslýchal v trestní věci svědkyni za účasti obhájce); již proto ochranu proti jeho nezákonným postupům v rámci přípravného řízení poskytovaly obviněnému i obhájci dozorové prostředky státního zástupce dle § 174 trestní řádu. Není rozhodující, že dle stěžovatelova tvrzení státní zástupce na tento dozor (čili na svoji zákonnou povinnost) rezignoval s odkazem na podanou žalobu. Nelze totiž připustit, aby každý
exces
policisty představující nezákonnost přípravného řízení řešily správní soudy a nikoliv státní zástupce. Je především v zájmu obhajoby, aby jakékoliv nezákonnosti dotýkající se práv obviněného byly odstraňovány bez průtahů a okamžitě právě těmi prostředky, které státnímu zástupci dává § 174 trestního řádu, a nikoliv mnohem zdlouhavější cestou zásahových žalob projednávaných ve správním soudnictví. Exces
policisty vůči obhájci je přitom vždy zásahem do práv obviněného.[28] Řečené však platí jen potud, pokud by bylo v projednávané věci celé jednání příslušníka žalované podřaditelné pod jeho činnost policisty v přípravném řízení. Právě a jedině tehdy by byly nezákonnosti vyšetřování odstranitelné toliko uplatněním dozorové pravomoci státního zástupce.
[29] Policejní nepřístojnosti tvrzené stěžovatelem (a koneckonců nepopírané ani žalovanou) však – jak stěžovatel tvrdí a jak navrženými důkazy navrhoval prokázat již v řízení před městským soudem – pokračovaly i poté, kdy policista, aniž by ukončil výslech svědkyně, použil vůči stěžovateli hmaty a chvaty a kdy byl nakonec stěžovatel žalovanou i zajištěn. Podřadit všechny tyto stěžovatelem popsané postupy policie pod nezákonnost přípravného řízení přezkoumatelnou toliko dozorem státního zástupce je zjevně nemožné, neboť nejméně tato část policejního konání vůči stěžovateli neměla již s přípravným řízením (vyšetřováním obviněného) nic společného.
[30] Paušální odmítnutí žaloby odůvodněné v podstatě jen citací rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 11/2016, aniž by městský soud jakkoliv uvážil o tom, bylo-li celé jednání policisty vůči stěžovateli nezákonností přípravného řízení, či ocitlo-li se (posléze) již mimo půdorys trestního procesu, v němž stěžovatel působil v roli obhájce, činí napadené usnesení natolik vadným, že musilo být zrušeno.
[31] Z dosavadního průběhu řízení se proto jeví požadavky obsažené v částech I. a II. žalobního petitu jako návrhy v soudním řízení správním neprojednatelné, a tudíž správně městským soudem odmítnuté (k odůvodnění srov. shora zejména bod [27]), zatímco návrhy dle částí III. a IV. žaloby za odmítnuté nezákonně. Pro zachování přehlednosti řízení a vzhledem i k dále uvedenému upozornění přitom nepřistoupil Nejvyšší správní soud k štěpení osudů jednotlivých částí petitu žaloby.
[32] Z uvedeného je zřejmé, že skutkové okolnosti souzeného případu a případu souzeného pod sp. zn. 10 As 11/2016 nebyly obdobné. Minimálně nelze bez jakýchkoliv bližších důvodů a jen s odkazem na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu uzavřít, že celý postup příslušníka žalované byl jednáním v přípravném řízení. Pokud městský soud zásahovou žalobu stěžovatele odmítl v celém rozsahu, postupoval nezákonně.
[33] Nejvyšší správní soud rovněž považuje za vhodné upozornit na usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 12. 2014, čj. Nad 224/2014-53, č. 3196/2015 Sb. NSS. V něm Nejvyšší správní soud mimo jiné dospěl k závěru, že „[v]
řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (§ 82 a násl. s. ř. s.) je třeba vykládat § 83 s. ř. s. tak, že soud na základě tvrzení žalobce, eventuálně doplněného na výzvu soudu, a s přihlédnutím k dalším informacím, které má soud případně k dispozici, po právní stránce posoudí, kterému správnímu orgánu je s ohledem na tato tvrzení přičitatelné jednání, jež má být podle žalobce nezákonným zásahem
“. Městský soud by proto měl v dalším řízení posoudit, zda příslušník žalované jednal jako správní orgán, nebo jako příslušník ozbrojeného bezpečnostního sboru. Ve druhém případě by byl podle § 83 s. ř. s. pasivně legitimován správní orgán, který Policii České republiky řídí. Podle § 1 zákona o policii je totiž Policie České republiky jednotný ozbrojený bezpečnostní sbor.[34] K nastíněným otázkám se musí prvotně vyjádřit městský soud; Nejvyššímu správnímu soudu, v postavení soudu kasačního, nepřísluší argumentačně dotvářet právní závěry absentující v přezkoumávaném usnesení.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.