Vydání 10/2011

Žalovaný zahájil dne 21. 3. 2001 z vlastního podnětu s právním předchůdcem žalobce, společností Eurotel Praha, spol. s r. o., (dále jen "Eurotel") správní řízení ve věci možného zneužití dominantního postavení podle § 9 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže (dále jen "zákon o ochraně hospodářské soutěže z roku 1991"). Rozhodnutím ze dne 20. 7. 2001 žalovaný vyslovil, že Eurotel zneužil svého dominantního postavení na trhu mobilních radiotelefonních služeb ve veřejných mobilních telekomunikačních sítích GSM a svého monopolního postavení na trhu mobilních radiotelefonních služeb ve veřejných mobilních telekomunikačních sítích NMT a že porušil § 9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže z roku 1991 tím, že v období od 8. 1. 2000 do 30. 6. 2001 účtoval zákazníkům za odchozí hovory ze svých veřejných telekomunikačních mobilních sítí GSM a NMT do veřejné telekomunikační mobilní sítě společnosti Český Mobil, a.s., vyšší ceny oproti cenám za odchozí hovory do veřejné telekomunikační mobilní sítě společnosti RadioMobil, a.s. Žalovaný dále Eurotelu zakázal v uvedeném jednání pokračovat a uložil mu pokutu ve výši 48 000 000 Kč. Eurotel podal proti rozhodnutí žalovaného rozklad, na jehož základě předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 9. 5. 2002 změnil první výrok rozhodnutí I. stupně tak, že upřesnil časové období, v němž se měl Eurotel zneužití monopolního a dominantního postavení dopustit, a zrušil druhý výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo Eurotelu zakázáno v předmětném jednání pokračovat. Třetí výrok o uložení pokuty ve výši 48 000 000 Kč předseda žalovaného potvrdil.

Eurotel podal proti rozhodnutí předsedy žalovaného žalobu, jež byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2004, čj. 2 A 12/2002-503, č. 562/2005 Sb. NSS. Uvedený rozsudek napadl Eurotel ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05, č. 110/2007 Sb. ÚS. V odůvodnění nálezu konstatoval, že žalovaný, jeho předseda i Nejvyšší správní soud nesprávně vyložili ustanovení o subjektivní roční lhůtě pro uložení pokuty podle § 14 odst. 5 zákona o ochraně hospodářské soutěže z roku 1991, což ve svém důsledku znamenalo pro Eurotel ztrátu jistoty, že může být veřejnou mocí sankcionován jen v limitovaném časovém prostoru, který je stanoven právním předpisem. Ústavní soud zároveň vyslovil závěr, že se Nejvyšší správní soud nezabýval otázkou, zda by použití příslušných ustanovení zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže (dále jen "zákon o ochraně hospodářské soutěže z roku 2001"), účinného od 1. 7. 2001, jež vymezují skutkovou podstatu zneužití dominantního postavení v hospodářské soutěži jiným způsobem než zákon o ochraně hospodářské soutěže z roku 1991, nebylo pro Eurotel výhodnější než dříve účinná právní úprava. Tím podle Ústavního soudu došlo k neoprávněnému zásahu do práva Eurotelu na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 A 12/2002-503, rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 9. 5. 2002 a rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2001.

Žalovaný následně pokračoval s žalobcem jako právním nástupcem Eurotelu ve správním řízení o možném zneužití dominantního a monopolního postavení. Návrhům žalobce na zastavení řízení ze dne 10. 1. 2008 a ze dne 25. 2. 2008 žalovaný nevyhověl.

Žalobou podanou dne 25. 11. 2008 u Krajského soudu v Brně se žalobce domáhal toho, aby byla žalovanému uložena povinnost správní řízení zastavit. Krajský soud usnesením ze dne 16. 6. 2009 žalobu odmítl pro nepřípustnost podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 85 s. ř. s. Žalobce měl podle krajského soudu vyčkat na konečné rozhodnutí ve věci. Poté by měl k dispozici jiné právní prostředky ochrany nebo nápravy, neboť se v daném případě mohl bránit proti zásahům žalovaného podáním rozkladu proti konečnému rozhodnutí žalovaného, případně též žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s. podanou proti rozhodnutí o rozkladu.

Žalobce napadl uvedené usnesení krajského soudu kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2010, čj. 5 Aps 6/2009-202, zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přitom vytkl krajskému soudu, že si neučinil jasno, co je předmětem řízení o žalobě proti tvrzenému nezákonnému zásahu. Petitem žaloby se žalobce domáhal toho, aby žalovanému byla uložena povinnost zastavit správní řízení, nicméně z obsahu žaloby vyplývá, že se cítil omezen již jednotlivými úkony, jež žalovaný v rámci správního řízení činil. Pokud by předmětem řízení měla být ochrana žalobce před úkony žalovaného ve správním řízení, jež pojmově mohly být nezákonným zásahem, nebylo by možno žalobu odmítnout podle § 85 s. ř. s. pro nepřípustnost z důvodu existence jiných prostředků ochrany nebo nápravy, neboť případný rozklad proti konečnému rozhodnutí žalovaného ve věci samé ani případná žaloba proti rozhodnutí o rozkladu by nemohly žalobci poskytnout účinnou ochranu proti zásahu do jeho svobodné sféry, k níž dochází v souvislosti s donucujícími úkony žalovaného.

Krajský soud po vrácení věci k dalšímu řízení vyzval žalobce přípisem ze dne 8. 3. 2010, aby odstranil rozpor mezi petitem a obsahem žaloby a upřesnil ve vztahu ke konkrétním úkonům žalovaného zmíněným v žalobě.

Žalobce ve svém podání ze dne 24. 3. 2010 změnil žaloby tak, že navrhl, aby krajský soud rozsudkem uložil žalovanému povinnost zdržet se v rámci řízení vedeného žalovaným se žalobcem jakýchkoliv úkonů donucující povahy, na základě kterých by byl žalobce povinen něco konat, něco strpět či se něčeho zdržet.

Krajský soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2010 žalobu zamítl. Ve svých úvahách vyšel z toho, že žalobce spatřoval nezákonný zásah jednak ve vedení správního řízení a dále též v jednotlivých úkonech, které jsou v řízení vůči němu uskutečňovány. Jednalo se konkrétně o výzvy ze dne 11. 12. 2007 a ze dne 14. 2. 2008, v nichž byla žalobci uložena povinnost poskytnout žalovanému blíže specifikované podklady a informace, a přípis ze dne 7. 11. 2008, kterým byl vyrozuměn o možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům. Pokud jde o možnost domáhat se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu ukončení správního řízení, poukázal krajský soud na předchozí zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu v této věci a rozsudek ze dne 17. 4. 2009, čj. 8 Aps 6/2007-256, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že samotné vedení správního řízení pojmově nemůže být nezákonným zásahem, a nelze se proto domáhat přezkoumání zákonnosti vedení správního řízení v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s.

Pokud jde o jednotlivé úkony, které byly ve správním řízení vůči žalobci uskutečňovány, krajský soud konstatoval, že mohou být nezákonným zásahem, pokud se jedná o úkony, které mají donucující povahu. Za takový úkon nelze považovat vyrozumění o možnosti vyjádřit se k podkladům řízení, o němž žalobce tvrdil, že jej také zasáhlo v jeho právech, neboť se jedná o úkon, kterým se žalobci pouze umožňuje výkon jeho procesních práv.

Pokud jde o přípisy ze dne 11. 12. 2007 a ze dne 14. 2. 2008, v nichž byla žalobci uložena povinnost poskytnout žalovanému určité podklady a informace, krajský soud konstatoval, že uložením těchto povinností mohlo dojít k nezákonnému zásahu vůči žalobci. Žaloba však byla podána až po uplynutí subjektivní dvouměsíční lhůty podle § 84 odst. 1 věty první s. ř. s. Podle krajského soudu k úkonům označeným žalobcem jako nezákonné zásahy došlo dnem doručení předmětných výzev, neboť právě tímto dnem se žalobce dozvěděl o tom, že po něm žalovaný požaduje poskytnutí určitých podkladů a informací. Počátek subjektivní lhůty je tak třeba počítat ode dne doručení těchto výzev. Rozsudek Nejvyššího správního soudu, který právně kvalifikoval, že nikoliv vedení správního řízení, ale donucující úkony v rámci něj činěné mohou být nezákonnými zásahy, nemohl mít na vědomost žalobce o existenci nezákonného zásahu žádný vliv. Krajský soud konstatoval, že v daném případě uplynula dvouměsíční subjektivní lhůta k podání žaloby nejpozději dne 13. 2. 2008, pokud jde o výzvu ze dne 11. 12. 2007, a dne 25. 4. 2008, pokud jde o výzvu ze dne 14. 2. 2008. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žalobu až dne 25. 11. 2008, dospěl krajský soud k závěru, že žaloba byla podána opožděně.

Žalobce (stěžovatel) podal proti uvedenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost. V prvé řadě namítal, že krajský soud nesprávně posoudil otázku včasnosti podání žaloby. Podle jeho názoru je třeba § 84 odst. 1 s. ř. s. vykládat tak, že dvouměsíční subjektivní lhůta k podání žaloby počíná běžet okamžikem, kdy se žalobce dozví o naplnění všech prvků, kterými je definován nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Každý žalobce si musí být vědom kumulativního naplnění všech těchto prvků, aby mohlo být konstatováno, že se o nezákonném zásahu dozvěděl. V daném případě se stěžovatel až z rozsudku Nejvyššího správního soudu dozvěděl, že nezákonným zásahem nemůže být vedení správního řízení, ale pouze ty úkony žalovaného, které mají donucující povahu. Lhůta pro podání žaloby tak podle jeho názoru začala běžet až dne 22. 2. 2010, kdy mu byl uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu doručen.

Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a žalobu odmítl.