3661/2018
Řízení před soudem: ochrana před nezákonným zásahem; Daňové řízení: exekuce prodejem movitých věcí
Řízení před soudem: ochrana před nezákonným zásahem
Daňové řízení: exekuce prodejem movitých věcí
k § 203 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění zákona č. 344/2013 Sb.
k § 82 soudního řádu správního ve znění zákona č. 303/2011 Sb.
I. Odpojení datového kabelu vedoucího k serveru daňového subjektu, stalo-li se tak faktickým úkonem daňového exekutora v průběhu daňové
exekuce
prodejem movitých věcí (§ 203 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), v důsledku čehož daňový subjekt ztratí trvale či dlouhodobě přístup k datům na serveru, splňuje podmínky zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s.II. Daňový exekutor musí v průběhu daňové
exekuce
prodejem movitých věcí (§ 203 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) šetřit práva daňového subjektu. Je-li předmětem exekuce
datové médium (nosič dat), měl by daňový exekutor daňovému subjektu umožnit zkopírování všech dat. Obecně není možné, aby v rámci (jakékoliv) exekuce
byl povinný připraven nejen o nosič dat (datové médium), ale i o data samotná.III. Úkony daňového exekutora v daňové exekuci musí sledovat jen jeden cíl, tj. vymožení nedoplatku na dani. Ustanovení § 207 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, poskytuje dostatečný prostor pro výkon správního uvážení, které však musí směřovat k onomu cíli. Pokud by exekutor z těchto mezí vykročil (např. exekučním úkonem směřoval nikoliv k vymožení nedoplatku na dani, ale primárně k něčemu jinému, zde k „
odříznutí
“ daňového subjektu od jeho dat), jednalo by se o zneužití mezí správního uvážení, a tedy o nezákonný zásah do práv daňového subjektu.(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2017, čj. 10 Afs 122/2017-50)
Věc:
Společnost s ručením omezeným ELEKTRA PV proti Finančnímu úřadu pro Jihočeský kraj o ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobkyně.K vymožení nedoplatků na daních v celkové výši přesahující 74 mil. Kč žalovaný (dále též „správce daně“) exekučním příkazem ze dne 22. 6. 2016 nařídil daňovou exekuci prodejem movitých věcí žalobkyně. Po nařízení
exekuce
bylo dne 3. 8. 2016 zahájeno insolvenční řízení (na návrh věřitele spojený s návrhem na prohlášení konkursu). Insolvenční soud předběžným opatřením ze dne 17. 8. 2016 omezil účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona; žalovanému umožnil provést již nařízenou exekuci. Žalovaný tak dne 5. 9. 2016 provedl soupis movitých věcí v datovém centru T-Mobile GTS Nagano, Praha 3, ve kterém se nacházela mj. skříň se servery ve vlastnictví žalobkyně. Žalovaný přerušil připojení serverů k síti tak, že manuálně odpojil datové kabely, serverovou skříň zavřel a přelepil ji páskou finanční správy. Servery byly ponechány na místě.Žalobkyně se u krajského soudu domáhala poskytnutí ochrany před nezákonným zásahem žalovaného. Navrhla, aby krajský soud rozhodl, že odpojení datového kabelu a přerušení datového spojení bylo nezákonným zásahem, a aby přikázal žalovanému přerušené spojení obnovit, eventuálně aby mu přikázal umožnit obnovit datové spojení samotné žalobkyni.
Po podání žaloby byl dne 17. 2. 2017 prohlášen na majetek žalobkyně konkurs.
Krajský soud žalobu zamítl rozhodnutím ze dne 28. 3. 2017, čj. 50 A 35/2016-68. Odpojení serverů žalobkyně byl faktický úkon žalovaného, který byl proveden za účelem zpeněžení serverů v rámci daňové
exekuce
. Ustanovení § 207 daňového řádu umožňuje správci daně stanovení režimu sepsaného majetku do jeho zpeněžení. Správce daně má tři možnosti, a to 1) odebrání věcí a jejich vhodné zajištění, 2) uložení sepsaných věcí se souhlasem dlužníka do dlužníkem vyhrazených prostor, a 3) ponechání věcí na místě a jejich označení. Který režim zvolí, závisí na jeho uvážení a na okolnostech konkrétního případu. Žalovaný měl v úmyslu servery převézt na místo jím určené. Je tedy logické, že před přesunem serverů na jiné místo muselo dojít k jejich odpojení od datového kabelu. Důvod, proč nakonec servery odvezeny nebyly, není krajskému soudu znám, avšak tato skutečnost nemá vliv na zákonnost faktického úkonu – odpojení datového kabelu. Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítala nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem a nesprávně zjištěný skutkový stav. V doplnění kasační stížnosti namítala, že žalovaný nebyl vůbec oprávněn servery v rámci
exekuce
sepsat. Krajský soud ve svém rozhodnutí nevzal v potaz § 206 odst. 1 daňového řádu, podle něhož mají být sepsány především ty věci, které dlužník může nejspíše postrádat a které se nejsnáze prodají. Servery jsou přitom kvůli své specifické povaze prakticky neprodejné; obsahují osobní údaje zaměstnanců stěžovatelky a ochranu těchto údajů nelze zajistit prostým smazáním. Bylo by proto nutné datové nosiče zničit a prodat pouze schránky serverů („železo
“), jejichž hodnota se pohybuje v jednotkách tisíc korun. Předpokládaný výtěžek z prodeje schránek je neproporcionální k exekvované částce (přesahující 74 milionů korun). Proto neměly být servery vůbec sepsány. Dále krajský soud nevzal v potaz, že servery jsou vyloučeny z exekuce
podle § 322 odst. 3 o. s. ř., neboť jsou nezbytně nutné k výkonu podnikatelské činnosti stěžovatelky.Podle názoru stěžovatelky vycházel krajský soud nesprávně ze skutkového zjištění, že žalovaný odpojil datový kabel za účelem odvozu věci na jiné jím určené místo. Tento závěr si učinil z protokolu o soupisu ze dne 5. 9. 2016, avšak nevypořádal se s obsahem důležité listiny „
sdělení věřitele
“ ze dne 7. 9. 2016, které žalovaný zaslal insolvenčnímu soudu. Z tohoto listinného důkazu vyplývá, že žalovaný neodpojil servery za účelem jejich přemístění, nýbrž z obavy, aby stěžovatelka nemanipulovala s daty uloženými na serverech nebo aby je neodstranila. Správce daně ale není oprávněn v rámci daňové exekuce
provádět úkony „za účelem (jakési) ochrany dat
“. Tento důvod má ostatně jen účel zastřít důvody skutečné, tj. snahu správce daně ztížit stěžovatelce její obranu v probíhajících soudních sporech. Jelikož žalovaný určil v soupisu věcí servery, které nezamýšlel prodat, jednal v rozporu s § 204 odst. 1 daňového řádu. I proto žalovaný sepsal servery neoprávněně. I pokud by stěžovatelka připustila, že servery byly oprávněně zařazeny na soupis věcí k exekuci, krajský soud nesprávně aplikoval § 207 daňového řádu. Žalovaný měl postupovat podle § 207 odst. 1 a 3 daňového řádu a § 327 o. s. ř., tj. servery ponechat na místě, kde byly sepsány. Odebrat servery mohl jen v případě, že by v protokolu o soupisu uvedl přezkoumatelným způsobem svou správní úvahu o tom, že serverům, tedy nikoliv datům na nich uloženým, hrozí nebezpečí ztráty nebo poškození, jak vyžaduje dikce § 207 odst. 1 daňového řádu. Krajský soud však nezkoumal, zda byly splněny zákonné podmínky pro odebrání a zajištění sepsaných serverů. Spokojil se toliko s konstatováním, že režim sepsaných věcí závisí na uvážení správce daně (a ten v protokolu o soupisu vyjádřil úmysl sepsané věci převézt na místo jím určené; je tedy logické, že muselo dojít k jejich odpojení).
Jelikož exekučním titulem jsou zajišťovací příkazy, žalovaný měl při exekuci postupovat zdrženlivě, tj. tak, aby stěžovatelka měla do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o rozsahu daňové povinnosti, rozumnou naději na zachování své ekonomické existence. Odpojení serverů nebylo v tomto ohledu nezbytně nutné. Účelu daňové
exekuce
mohlo být dosaženo i při prozatímním ponechání připojení serverů k síti.Žalovaný ve svém vyjádření namítal, že servery určil v soupisu věcí k prodeji oprávněně, protože jsou to věci movité a byly předmětem nařízené mobiliární
exekuce
. Stěžovatelka mu v exekučním řízení neposkytovala součinnost, a proto si sám zjistil umístění serverů. Jejich odpojení od datového spojení provedl především proto, že předpokládal, že tyto věci neponechá na místě, ale nakonec je vzhledem k jejich specifickému charakteru na místě ponechal a viditelně označil. Žalovaný nečinil sporným, že jím zvolený postup při zajištění serverů byl částečně odůvodněn i ochranou dat umístěných na serverech tak, jak stěžovatelka namítá (čl. V. odst. 7 vyjádření žalovaného). Tato obava byla nicméně oprávněná a opodstatněná. Stěžovatelka mu účelově odmítla sdělit místo umístění serverů, což „musí mít zcela logicky jediné zdůvodnění, a to aby žalobkyně s daty uloženými na serverech mohla nakládat v neprospěch žalovaného, popř. dalších věřitelů, kteří podali přihlášky do insolvenčního řízení
“. Názor stěžovatelky, že v protokole o soupisu musí být podle § 207 odst. 3 daňového řádu přezkoumatelným způsobem uvedena správní úvaha odůvodňující zvolený způsob naložení se sepsanými věcmi, žalovaný nesdílel. Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
(…) [18] Stěžovatelka se domáhá ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v odpojení datového kabelu od serverů v jejím vlastnictví, ke kterému došlo při soupisu věcí v daňové exekuci. V řízení není sporu o tom, že žalovaný v rámci daňové
exekuce
(tedy v působnosti správního orgánu) učinil při provádění mobiliární exekuce
na majetek stěžovatelky faktický úkon spočívající v odpojení datového kabelu od serverů ve vlastnictví žalobkyně, čímž jí zabránil v přístupu k datům uloženým na serverech. Klíčovou otázkou této kauzy je tedy zákonnost postupu žalovaného. [19] Výtku, že žalovaný nebyl oprávněn servery sepsat k prodeji v exekuci, uplatnila stěžovatelka poprvé až v kasační stížnosti, proto k ní Nejvyšší správní soud přísně vzato nemůže ani přihlížet (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Je pravda, že v žalobě stěžovatelka namítá, že „
žádné ustanovení daňového řádu ani jiného předpisu mu
[žalovanému - pozn. NSS] nedává pravomoc k tomu, aby
sepisoval
věci ve vlastnictví daňového subjektu, tj. prováděl úkony v daňové exekuci, za účelem jakési domnělé ‚
ochrany‘ dat daňového subjektu
“ (citováno ze s. 3 žaloby poslední odstavec; zdůrazněno dodatečně Nejvyšším správním soudem). Avšak z kontextu celého podání je zřejmé, že veškerá žalobní argumentace věcně směřuje k tomu, že žalovaný s již sepsanými servery naložil v rozporu se zákonem (nikoliv, že je nezákonně sepsal). Argumenty svědčící pro nezákonnost samotného soupisu se poprvé objevují až v kasační stížnosti. Přesto nad rámec nezbytně nutného Nejvyšší správní soud uvádí následující. Tvrdí-li stěžovatelka, že servery nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti, a proto jsou servery z exekuce
vyloučeny, pak měla zvolit právní prostředek tomuto tvrzení odpovídající (návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce
podle § 179 daňového řádu). Žaloba proti nezákonnému zásahu je nástrojem uplatnitelným pouze tam, kde nejsou dostupné jiné prostředky ochrany (viz § 85 s. ř. s.).[20] Další námitky směřují k tomu, že krajský soud nesprávně zjistil skutkový stav.
[21] Podle § 207 odst. 1 daňového řádu „[d]
aňový exekutor odebere sepsané věci, zejména je-li obava, že sepsané věci budou poškozeny, zničeny, pozměněny, ukryty nebo odcizeny, a postará se o jejich vhodné zajištění. Tento úkon může provést i dodatečně
.“ Podle § 207 odst. 3 daňového řádu „[s]epsané věci může daňový exekutor také ponechat na místě, kde byly sepsány. V tomto případě sepsané věci viditelně označí. Z označení musí být patrno, kterým správcem daně a kdy byly věci sepsány.
“[22] Krajský soud předně dospěl k závěru, že odpojení datového kabelu vedoucího k serveru splňuje podmínky zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s. Nejvyšší správní soud s tímto hodnocením krajského soudu souhlasí a pro pořádek ho v celém rozsahu cituje (Nejvyšší správní soud podotýká, že je nesporné, že v důsledku odpojení nemá dlouhodobě stěžovatelka přístup k datům na serveru):
„
[O]dpojení datového kabelu představovalo faktický úkon, resp. faktický pokyn správce daně, neboť aniž by bylo vydáno formální rozhodnutí, žalobce musel tento zásah respektovat. Faktické pokyny úřední osoby (představitele orgánu veřejné správy) v konkrétních případech zasahují do práv a povinností jednotlivců. Faktický pokyn je charakteristický tím, že zde chybí formalizovaný postup, k takovému úkonu ale musí existovat zákonné zmocnění. Dá se tedy shrnout, že pojmovými znaky faktického pokynu je jeho neformálnost, soulad se zákonem, pokyn je vydán úřední osobou, typicky proběhne v terénu mimo oficiální místo výkonu orgánu veřejné správy a je právně závazný, neboť adresát faktického pokynu je povinen jej respektovat, zpravidla podle jeho obsahu je povinen něco konat, něčeho se zdržet nebo něco strpět. Faktický pokyn může mít podobu zajišťovacího úkonu, kdy se jedná o prostředek k zajištění určitého formálního procesu, a osoba, vůči které zajišťovací úkon směřuje, je povinná jej strpět, případně poskytnout potřebnou součinnost k jeho provedení. V tomto konkrétním případě představuje formální proces soupis movitého majetku za účelem jeho zpeněžení v daňové exekuci a odpojení datového kabelu je zajišťovacím úkonem směřujícím k naplnění účelu daňové
“exekuce
, tedy k prodeji zajištěných serverů a ostatního příslušenství.[23] Krajský soud se však při hodnocení zákonnosti zásahu vůbec nevyjádřil k žalobou tvrzenému důvodu nezákonnosti zásahu, totiž k tomu, že odpojením datového kabelu žalovaný (údajně) znemožnil stěžovatelce přístup k datům uloženým na serverech, neboť stěžovatelka má dle svého tvrzení veškerá svá podnikatelská data (včetně účetnictví) zálohována opět jen na odpojených serverech. Žalovaný naopak během soudního řízení dovozoval, že stěžovatelka má zcela jistě data zálohována i jinde. Krajský soud se k této otázce vůbec nevyjádřil, byť je pro věc samu velmi důležitá. V tomto ohledu je rozsudek nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud jen podotýká, že pokud stěžovatelka skutečně neměla veškerá data zálohována mimo servery (např. v
cloudu
), měl žalovaný stěžovatelce umožnit, aby před odpojením serveru data zkopírovala. Obecně není možné, aby v rámci (jakékoliv) exekuce
byl povinný připraven nejen o nosič dat (datové médium), ale i o data samotná. [24] Krajský soud vyšel ze skutkového zjištění, že k odpojení serverů došlo v rámci správní úvahy žalovaného v souladu s § 207 daňového řádu. Přitom vyšel mj. z důkazu, protokolu o soupisu ze dne 5. 9. 2016. Z něj vyvodil, že žalovaný měl v úmyslu servery převézt na jiné místo, a proto (jako nevyhnutelnou součást postupu přemístění) musel servery odpojit. Proč nakonec k převozu serverů nedošlo, není dle krajského soudu jasné, pro věc samu je to však prý bez významu. Krajský soud však opomenul tvrzení žalobkyně, která v žalobě namítá, že k odpojení serverů nedošlo za účelem jejich odebrání, ale že skutečným důvodem odpojení serverů byla snaha žalovaného zabránit jí manipulovat s daty nebo data smazat (event. prý dokonce s cílem znemožnit právní obranu v této věci). Na podporu tohoto tvrzení stěžovatelka v žalobě odkázala na „
sdělení věřitele
“ ze dne 7. 9. 2016 adresované insolvenčnímu soudu (viz bod [6]). Tento důležitý důkaz však krajský soud vůbec nehodnotil, čímž zatížil rozsudek nepřezkoumatelností.[25] Pokud krajský soud při hodnocení důkazů vyvozuje závěr o skutkové okolnosti mezi stranami sporné, měl by zvláště dbát, aby jeho závěry byly pečlivě a logicky odůvodněné a aby z nich jasně vyplývalo, proč opačná skutková tvrzení neobstojí. Soud zcela jistě nemůže ignorovat tvrzení a důkazy směřující k opačnému závěru.
[26] Nejvyšší správní soud není oprávněn nahrazovat činnost krajského soudu vlastním hodnocením dosud neprovedených důkazů a doplňovat další argumenty nad rámec těch, pro něž byla žaloba (Nejvyšší správní soud nevylučuje, že správně) zamítnuta. V novém řízení krajský soud řádně zjistí okolnosti, za kterých došlo k odpojení datového kabelu od serverů stěžovatelky. Následně posoudí, zda žalovaný nepřipravil stěžovatelku o přístup k datům uloženým na exekvovaných serverech, aniž by přístup k datům měla stěžovatelka zajištěn jinak (ze zálohy). Současně se vyjádří k žalobnímu tvrzení a k souvisejícímu důkazu („
sdělení věřitele
“ ze dne 7. 9. 2016), podle nichž skutečným důvodem sepsání serverů nebylo jejich zpeněžení, ale „odříznutí
“ stěžovatelky od dat. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že veškeré úkony daňového exekutora v daňové exekuci musí sledovat jen jeden cíl, tj. vymožení nedoplatku na dani
. Ustanovení § 207 daňového řádu poskytuje exekutorovi dostatečný prostor pro výkon jeho správního uvážení, které však musí směřovat k onomu cíli. Pokud by daňový exekutor z těchto mezí vykročil (např. exekučním úkonem směřoval nikoliv k vymožení nedoplatku na dani, ale primárně k něčemu jinému, zde k „odříznutí
“ stěžovatelky od jejích dat), jednalo by se o zneužití mezí jeho uvážení a tedy o nezákonný zásah do práv stěžovatelky. [27] Nejvyšší správní soud neupírá správci daně, aby chránil daňové řízení proti úkonům zkracujícím majetek dlužníka nebo dokonce proti falšování či pozměňování daňové evidence daňovým subjektem. Protiprávnost či dokonce trestnost takovýchto jednání je zjevná. Správce daně však k řešení těchto problémů nesmí využívat takové své pravomoci, které primárně směřují k jinému cíli.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.