Vydání 1/2007

Koncepce podmínek pro ustanovení zástupce je uvedena v ustanovení § 35 odst. 8 (dříve § 35 odst. 7) s. ř. s. věty první tak, že stěžovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát.

Z předkládací zprávy osmého senátu pak vyplývá, že tento senát považoval usnesení o zamítnutí takové žádosti za usnesení, jímž se řízení nekončí a jímž se neukládá nikomu povinnost, tedy za usnesení, které nemusí obsahovat odůvodnění (§ 55 odst. 4 s. ř. s.).

Rozšířený senát však dospěl k závěru, že tomu tak není.

Vycházel v prvé řadě ze srovnání právní úpravy rozhodnutí, která nemusejí obsahovat odůvodnění, obsažené v jiných právních odvětvích.

Podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění, nemusí odůvodnění obsahovat zjednodušený písemný rozsudek vydávaný v řízení před samosoudcem (§ 314d odst. 3 trestního řádu). Zjednodušený písemný rozsudek lze vydat tehdy, jestliže se po vyhlášení rozsudku státní zástupce a obviněný vzdali odvolání, nebo prohlášení o tom, že se vzdávají odvolání, učinili ve lhůtě, kterou jim samosoudce stanovil.

Podle § 134 odst. 3 trestního řádu ve vykonávacím řízení může soud I. stupně vyhotovit zjednodušené usnesení, jestliže se po vyhlášení ve veřejném zasedání obviněný nebo jiná oprávněná osoba a státní zástupce vzdali práva stížnosti. Zjednodušené usnesení neobsahuje odůvodnění.

Podle § 169 odst. 2 o. s. ř. písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a nemusí obsahovat odůvodnění.

Mezi usnesení, která lze podřadit posledně citovanému ustanovení, je řazeno i usnesení soudu I. stupně, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí. Dosavadní však stanoví, že vyjádří-li se povinný ještě před nařízením výkonu rozhodnutí a namítá, že předpoklady pro nařízení splněny nejsou, je povinností soudu se s těmito argumenty vypořádat a rozhodnutí odůvodnit, i když návrhu oprávněného bylo zcela vyhověno (SJ 15/1997).

Podle výkladu uvedeného v učebnici (Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní. 3. aktualizované a přepracované vydání. Linde, Praha 2004) není pojem usnesení o vedení řízení v zákoně vymezen a je třeba zkoumat v každém konkrétním případě, zda dané usnesení má povahu usnesení o vedení řízení či nikoliv, a to podle obsahu a významu usnesení, a zejména podle toho, zda dané usnesení zasahuje do práv účastníka. Jde o usnesení, jímž soud není vázán a může je kdykoliv změnit, nebo vydat usnesení, v němž rozhodne jinak. Příkladem usnesení o vedení řízení je usnesení o odročení jednání (§ 115 o. s. ř.), usnesení o ustanovení znalce (§ 127 o. s. ř.), usnesení o prominutí pořádkové pokuty (§ 53 odst. 2 o. s. ř.) atd. Naproti tomu nebude usnesením o vedení řízení usnesení o uložení pořádkové pokuty (§ 53 odst. 1 o. s. ř.), neboť takové rozhodnutí může přivodit účastníkovi vážnější újmu na jeho právech.

Z výše uvedeného plyne, že rozhodnutí, u nichž procesní úprava jiných právních odvětví nestanoví povinnost jejich odůvodnění, jsou rozhodnutími, která významně nezasahují do práv účastníků řízení, a není zde předpoklad ani dalšího jejich přezkoumání soudy vyššího stupně. Účastníci ostatně zpravidla dají i projevem vůle najevo, že jsou s výsledkem řízení srozuměni, a nebudou využívat procesních prostředků, aby rozhodnutí napadli, a dosáhli tak jeho změny či zrušení. Postup soudu předcházející vydání takových rozhodnutí a jejich důvody jsou zcela zjevné a odůvodnění takových rozhodnutí by nebylo přínosné ani pro účastníky, neboť by mělo pouze formální charakter.

Rozhodnutí (usnesení) o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce však takový charakter nemá. Jak již bylo výše naznačeno, k tomu, aby byl stěžovateli ustanoven zástupce, je třeba, aby byly současně splněny dvě podmínky, a to předpoklad, že účastník bude osvobozen od soudních poplatků, a dále vyžaduje-li to ochrana jeho práv. Posouzení těchto podmínek předpokládá určitou činnost a postup soudu vyúsťující v úvahu a závěr, který může postavení účastníka řízení významně ovlivnit. Nelze totiž přehlédnout, že ustanovení § 35 odst. 8 s. ř. s. je realizací článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Případné negativní rozhodnutí může ve svých důsledcích znamenat, že účastník řízení, a to právě řízení o kasační stížnosti, nebude moci v řízení pokračovat, resp. nebude se moci dovolávat meritorního rozhodnutí před Nejvyšším správním soudem.

Je třeba dále vycházet i z toho, že je-li ustanovení zástupce vázáno na splnění více než jedné zákonné podmínky, pak by měl mít účastník právo vědět, kterou z podmínek stanovených zákonem podle názoru soudu nesplnil a z jakých důvodů. Tento požadavek má ostatně své opodstatnění i ve vztahu k rozhodovací činnosti přezkumného soudu, neboť i ten by měl seznat, jakými úvahami byl veden krajský soud v případě negativního rozhodnutí o žádosti účastníka řízení.

Byť tedy rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce je rozhodnutím, jímž se řízení nekončí, a jakkoliv by ho bylo možno formálně posoudit jako rozhodnutí, jímž se nikomu neukládá povinnost, nelze takové rozhodnutí se zřetelem k jeho významu a možnému výraznému zásahu do práv účastníka řadit mezi rozhodnutí, která nemusí obsahovat odůvodnění. Bylo-li by totiž rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce podřazeno pod rozhodnutí, která nemusí obsahovat odůvodnění, nastala by situace, kdy v různých řízeních před soudy téhož státu by s účastníky v obdobné procesní situaci bylo zacházeno různě, aniž by byly zřejmé důvody pro takový postup, neboť usnesení podle § 30 o. s. ř., podle něhož se rozhoduje o ustanovení zástupce v občanském soudním řízení, nemá charakter rozhodnutí vymezených v ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř., a musí být tedy odůvodněno.

Na podporu tohoto názoru rozšířený senát poukazuje na zásady vyplývající z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, kdy např. v rozsudku ze dne 21. 1. 1999 ve věci je uvedeno, že "". Dále je možno připomenout rozsudek , 1994, , 1998, podle nichž se rozsah této povinnosti může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Je nutné rovněž připomenout závěr, že ačkoliv článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz , 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz , 1997).

Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 492/03 ze dne 23. 6. 2006, jímž bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, které neobsahovalo odůvodnění s poukazem na § 243c odst. 2 o. s. ř., ve znění před vyhlášením zrušujícího nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 153/2004 Sb., "". Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném a procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z článku 36 a následujících Listiny, jakož i z článku 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, jakož i s článkem 1 Ústavy (nález č. 85/1997 Sb. ÚS).

Pro posuzovanou věc by mohl být do jisté míry významný i nález č. 80/1998 Sb. ÚS, ve kterém Ústavní soud uvedl, že součástí ústavního rámce nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát rovnosti právě plynoucí z článku 1 Listiny. Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá tudíž, kromě jiného, právo na stejné rozhodování ve stejných věcech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva.

Při akceptaci výše uvedených zásad je možné dojít pouze k jedinému závěru, a to k tomu, že rozhodnutí (usnesení) o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce musí obsahovat odůvodnění. Především je právem účastníka vědět, proč nesplňuje podmínky, které zákon předpokládá pro to, aby jeho žádosti bylo vyhověno, a z jakých důvodů si musí zvolit zástupce sám. Uvedený závěr má své opodstatnění mj. i pro případ, kdy bude žádost např. zamítnuta z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 3 věty druhé s. ř. s., tedy proto, že návrh zjevně nemůže být úspěšný. Povinnost krajských soudů odůvodňovat takové rozhodnutí není v rozporu ani s cílem rychlosti a hospodárnosti řízení, neboť zcela postačuje třeba jen stručná, ale zřetelná úvaha, která vedla soud k závěru, že žadatel podmínky uvedené v zákoně nesplňuje. Odůvodnění takového rozhodnutí pak bude mít zcela nepochybně význam i pro přezkumný soud, neboť z neodůvodněného rozhodnutí nelze seznat postup úvah krajského soudu. Tento postup se dá pouze dovozovat, což v případě takového rozhodnutí, které výrazně zasahuje do právní sféry účastníka řízení z hlediska možnosti přístupu k soudu, není na místě.

Nutno tedy uzavřít, že rozhodnutí soudu o zamítnutí žádosti navrhovatele o ustanovení zástupce nelze podřadit pod rozhodnutí uvedená v § 55 odst. 4 s. ř. s., neboť byť jde o rozhodnutí, jímž se řízení nekončí, nelze tvrdit, že pojmově je zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce postaveno naroveň usnesením, jimiž se nikomu neukládá povinnost. Spíše naopak: i když se tímto usnesením výslovně povinnost neukládá, je navrhovatel postaven do situace, kdy hodlá-li v řízení pokračovat, musí si zvolit zástupce sám, jinými slovy nepřímo se mu tato povinnost stanoví, a to v případě řízení o kasační stížnosti pod sankcí ztráty procesu.

Názor, že usnesení o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce je rozhodnutím, které lze subsumovat pod ustanovení § 55 odst. 4 s. ř. s., a nemusí proto obsahovat odůvodnění, nemůže z výše uvedených důvodů obstát.