Vydání 12/2013

Žalobkyně dodávala telefonní karty osobám registrovaným v jiném členském státě (Slovensko) ve zdaňovacích obdobích leden 2008, březen 2008, duben 2008 a červen 2008. Nárok na uplatnění osvobození od DPH prokazovala žalobkyně předložením prohlášení vystavených pořizovatelem zboží dle § 64 odst. 5 zákona o DPH. Finanční úřad v Praze-Modřanech (dále jen „správce daně“) následně zpochybnil věrohodnost těchto prohlášení, jelikož na základě skutečností zjištěných ve spolupráci se slovenskou daňovou správou (mezinárodní výměna informací) existovaly pochybnosti o faktické přepravě tohoto zboží. Jelikož žalobkyně nepředložila žádné další důkazní prostředky, které by tvrzení o přepravě zboží, obsažená v prohlášeních, nezpochybnitelným způsobem prokazovaly, dospěl správce daně k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran vývozu zboží na Slovensko dle § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků^*) (dále jen „daňový řád z roku 1992“), a tudíž posoudil všechna dodání zboží osobám registrovaným v jiném členském státě jako tuzemská plnění a doměřil žalobkyni daň na výstupu.

Žalobkyně podala proti dodatečným platebním výměrům odvolání, která žalovaný [zde ještě Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, které s účinností od 1. 1. 2013 bylo dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, zrušeno a jeho právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm. a) zákona č. 456/2011 Sb., ve spojení s § 69 s. ř. s. stalo Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, s nímž bylo v řízení pokračováno] zamítl rozhodnutími ze dne 31. 3. 2011, ze dne 12. 4. 2011 a ze dne 21. 4. 2011.

Proti rozhodnutím žalovaného podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 16. 10. 2012, čj. 10 Af 54/2011-161, zamítl. Městský soud v rozsudku poukázal na výklad pojmů „“ a „“. V této souvislosti zmínil rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 9. 2007, , C-409/04, Sb. rozh., s. I-7797, a konstatoval, že osvobození dodání zboží uvnitř Evropského společenství od daně lze uplatnit pouze tehdy, jestliže právo nakládat se zbožím jako vlastník bylo převedeno na pořizovatele a dodavatel prokáže, že toto zboží bylo odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu, a že v důsledku tohoto odeslání nebo přepravy věc fyzicky opustila území členského státu dodání. Městský soud uvedl, že nestačí tudíž např. prokázat, že plátce dodal zboží svému odběrateli z jiného členského státu k odebrání a že odběratel byl povinen v souladu se sjednanými podmínkami zajistit přepravu daného zboží do jiného členského státu, ale plátce musí prokázat, že zboží fyzicky opustilo území České republiky. Dále městský soud konstatoval, že z § 64 odst. 1 zákona o DPH vyplývá, že splnění všech tří podmínek, a tím i existenci nároku na odpočet daně, je povinen prokázat plátce daně. Skutečnost, že zboží fyzicky opustilo území České republiky, je možné dokládat různými způsoby ovlivněnými sjednanými dodacími podmínkami. Dále městský soud uvedl, že prohlášení odběratele dle § 64 odst. 5 zákona o DPH existenci nároku na odpočet daně bez dalšího neprokazuje. Z prohlášení musí ponejprv vyplývat, že zboží bylo přepraveno do jiného členského státu. Tato podmínka byla v projednávaném případě splněna, z prohlášení pořizovatelů vyplývalo, že zboží mělo být přepravováno do jiného členského státu, v tomto případě do Slovenské republiky.

Městský soud dále uvedl, že § 64 odst. 5 zákona o DPH koncipuje prohlášení pouze jako jednu z možností, jak nárok na osvobození prokázat, opačný výklad by popíral zásadu materiální pravdy ovládající správní i daňové řízení. Z dikce uvedeného ustanovení zákona o DPH tedy vyplývá, že dodání zboží do jiného členského státu je možné (lze) prokázat písemným prohlášením pořizovatele nebo zmocněné třetí osoby. Plátci daně není uvedeným ustanovením uložena povinnost doložit písemné prohlášení, ale naopak může přepravu zboží do jiného členského státu prokazovat i jinými důkazními prostředky. Prohlášení pořizovatelů nejsou absolutním a jediným důkazním prostředkem k doložení přepravy zboží do jiného členského státu. V projednávaném případě ale žalobkyně jejich předložením důkazní břemeno neunesla, a městský soud tak musel dát za pravdu žalovanému. Městský soud konstatoval, že primárně (dle § 31 odst. 9 daňového řádu z roku 1992 i dle § 92 odst. 3 daňového řádu z roku 2009) leží důkazní břemeno na dodavateli, tzn. žalobkyni. Městský soud konstatoval, že důkazy poskytnuté žalobkyní (písemná vyjádření osob, které byly jednateli odběratelů, obsažená v notářských zápisech a čestných prohlášeních) žalovaný v odůvodnění napadených rozhodnutí popsal podrobně jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a u každého z nich zdůvodnil, proč se jeví jako důkazy rozporuplné, tudíž nevěrohodné, a proto neprokazující nárok žalobkyně na osvobození.

Dále městský soud shodně s žalovaným poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2010, čj. 8 Afs 14/2010-195, č. 2172/2011 Sb. NSS, ve věci . Městský soud uvedl, že z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že pokud je nárok na osvobození prokazován písemným prohlášením a vzniknou pochybnosti o faktickém stavu, je to daňový subjekt, který nese důkazní břemeno a prokazuje splnění podmínek osvobození. Po sdělení správce daně, že existují pochybnosti o faktickém stavu, byla žalobkyně povinna prokázat, že se přeprava zboží uskutečnila. Skutečnost, že odběratelé žalobkyně neprohlásili, že přepravu neuskutečnili, ani obchodní vztah se žalobkyní nepopřeli, nedokazuje, při existenci oprávněných pochybností o tvrzeních v prohlášeních, faktické provedení dopravy do jiného členského státu. Správce daně a žalovaný dle § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu z roku 1992 i dle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu z roku 2009 prokázali existenci skutečností vyvracejících věrohodnost tvrzení žalobkyně a skutečností o osvobození předmětných transakcí zachycených v povinných evidencích vedených žalobkyní (v daném případě evidence pro daňové účely za předmětná zdaňovací období) předložených správci daně. Městský soud rovněž konstatoval, že informace, které byly poskytnuty správci daně příslušnými orgány Slovenské republiky (informace o nepřiznání daně na výstupu z intrakomunitárního pořízení zboží odběrateli a nekontaktnost odběratelů i jejich statutárních orgánů) vyvrátily věrohodnost tvrzení žalobkyně a skutečností uvedených v prohlášeních odběratelů. Městský soud proto dospěl k závěru, že správce daně postupoval správně, pokud vyzval žalobkyni k předložení dalších důkazů o přepravě zboží do jiného členského státu, a tím splnění podmínek osvobození od daně. Městský soud dodal, že ze shora uvedené věci vyplývá, že lze mít pravdivost čestných prohlášení za vyvrácenou s ohledem na zjištění učiněná správcem daně v rámci mezinárodní spolupráce daňových orgánů členských států EU, s nimiž byla žalobkyně v průběhu daňového řízení seznámena. Z uvedeného rozhodnutí ve věci rovněž vyplývá, že důkazní břemeno o osvobozeném dodání zboží do jiného členského státu leží pouze na straně daňového subjektu.

Městský soud se dále vyjádřil k námitce žalobkyně, která se dovolávala zásady dobré víry, a to s ohledem na shora uvedený rozsudek , bod 68, ve kterém Soudní dvůr uvedl, že příslušné orgány členského státu dodání nemohou uložit dodavateli, který jednal v dobré víře a poskytl důkazy prokazující jeho nárok na osvobození dodání zboží uvnitř Evropského společenství, povinnost doplatit DPH za toto zboží, jestliže se tyto důkazy ukážou jako nepravdivé, aniž by nicméně byla prokázána účast tohoto dodavatele na podvodu, pokud dodavatel přijal všechna opatření, která po něm mohou být rozumně požadována, aby zajistil, že dodání uvnitř Evropského společenství, které provádí, jej nepovede k účasti na takovém podvodu. Městský soud k této námitce uvedl, že v projednávaném případě žalobkyně takové důkazy neposkytla. Městský soud dodal, že jestliže žalobkyně prokazovala přepravu zboží do jiného členského státu prohlášeními jejich odběratelů, bylo její povinností prokázat, že tvrzení v nich deklarovaná jsou podpořena skutečným stavem, faktickou realizací přepravy zboží na Slovensko. Prohlášení byla zpochybněna jako důkaz, který prokazuje žalobkyní uplatněné osvobození od daně při dodání zboží osobě registrované v jiném členském státu, a nebyla osvědčena jako důkaz vzhledem ke skutečnostem zjištěným v rámci daňového řízení. Skutečnost, že si žalobkyně při jednání s odběrateli prověřovala osoby oprávněné za ně jednat a ověřovala si registraci pořizovatelů v jiném členském státě a doložila, že podpis zástupců pořizovatelů byl úředně ověřen, není dostačující pro jednání v dobré víře. Městský soud konstatoval, že tyto prověřované skutečnosti nezakládaly dobrou víru žalobkyně, že zboží bude do jiného členského státu skutečně přepraveno, ale prokázaly dobrou víru ohledně splnění první podmínky nároku na osvobození. K žalobní námitce týkající se neprovedení výslechu svědka (zástupce společnosti pořizující zboží) městský soud uvedl, že v řízení byla správcem daně a žalovaným prokázána nemožnost provedení výslechu. Tato skutečnost nebyla brána k tíži žalobkyně, ale žalobkyně, jestliže tento důkaz nebylo možné provést, byla povinna jinými důkazními prostředky faktické uskutečnění přepravy zboží do jiného členského státu doložit. Městský soud konstatoval, že žalobkyně navrhla provedení svědecké výpovědi, avšak v té době nedisponoval správce daně žádnými doklady vztahujícími se k předmětným zdaňovacím obdobím a daňová kontrola nebyla v té době zahájena, proto neměl důvod provádět navrženou svědeckou výpověď. Správce daně umožnil provedení svědecké výpovědi v jiném termínu, konkrétně dne 20. 10. 2008. V reakci na předvolání se svědek k jednání nedostavil a namísto jeho svědecké výpovědi předložil v té době zmocněný zástupce žalobkyně správci daně písemnost ze dne 14. 10. 2008, která obsahuje omluvu svědka z jednání a další doklady. Ze strany žalobkyně její opakované provedení nebylo navrženo. Žalobkyně odmítla správci daně sdělit kontaktní adresu svědka. K tvrzení žalobkyně, že bylo možné kontaktovat svědka prostřednictvím e-mailu poskytnutého žalobkyní, městský soud uvedl, že při komunikaci e-mailem nelze prokázat, zda je komunikováno skutečně s danou osobou, navíc e-mailová adresa není prostředkem pro doručování písemností správce daně (§ 39 daňového řádu z roku 2009).

K další stěžejní námitce stran určení místa plnění u dodání telefonních karet městský soud uvedl, že z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2011, čj. 5 Afs 20/2010-353, č. 2447/2011 Sb., vyplývá, že předplacená telefonní karta je zboží a dobíjecí kupón není platebním prostředkem a není součástí poskytované veřejné telekomunikační služby. Městský soud se ztotožnil s uvedeným názorem a dodal, že samotným kupónem se neplatí za již využité služby, jeho zakoupení tyto služby teprve do budoucna zpřístupňuje. Jedná se tedy o kvalitativně jiný případ, než v situaci, kdy je po využití veřejných telekomunikačních služeb za tyto placeno; v tomto případě totiž již existují vzájemná práva a povinnosti mezi oběma stranami související s poskytováním telekomunikačních služeb. Samotnou koupí dobíjecího kupónu ještě nedochází k využití služeb veřejné telekomunikační sítě. Městský soud uvedl, že kupujícímu nadto nic nebrání, aby zakoupený dobíjecí kupón dále smluvně převáděl, neboť samotný kupón může být objektem vlastnického práva a jiných soukromoprávních vztahů. Městský soud konstatoval, že kupóny jsou samostatným zbožím, ohledně něhož se střetává nabídka s poptávkou, která prokazatelně existuje. Žalobkyně s ohledem na tuto námitku poukázala na rozsudek Soudního dvora ze dne 29. 7. 2010, , C-40/09, Sb. rozh., s. I-7505, ve kterém Soudní dvůr posuzoval otázku, zda v případě poukázek, poskytnutých zaměstnavatelem zaměstnancům jako část odměny ve formě výhod, které si zaměstnanci následně zvolí, se jedná o poskytnutí služby. Soudní dvůr dospěl k závěru, že se u poukázky jedná o službu proto, že u poukázky se dále nepřevádí přímo právo nakládat s určitým zbožím, a proto jejich poskytnutí není pro účely DPH dodáním zboží, ale poskytnutím služeb (bod 26 rozhodnutí ve věci ). Městský soud uvedl, že při dodání telefonních karet se jedná o odlišnou situaci, jelikož v důsledku jejich dodání převádí dodavatel na odběratele právo nakládat s těmito kartami, tedy právo nakládat s konkrétním zbožím, což odpovídá § 13 odst. 1 zákona o DPH. V případě telefonních karet, které žalobkyně dodávala svým odběratelům, se nejednalo o poskytnutí služby, ale o dodání zboží. Při dodání telefonních karet mezi žalobkyní a jejími odběrateli, tak došlo k převodu práva nakládat dále s telefonními kartami jako s určitým konkrétním zbožím. Městský soud doplnil, že žalobkyně v daňových přiznáních deklarovala prodej telefonních karet jako zboží na řádku 410 daňového přiznání – „“ a opravné ani dodatečné daňové přiznání, v němž by své tvrzení ohledně zboží zaměnila za službu, nepodala.

Městský soud dále k návrhu žalobkyně na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru, zda na dodání telefonních karet v nyní projednávané věci lze použít rozhodnutí Soudního dvora ve věci , uvedl, že daná otázka je irelevantní, neboť správce daně byl limitován skutečnostmi uvedenými v daňovém přiznání žalobkyně, která v daňových přiznáních deklarovala danou transakci jako zboží. Jelikož správce daně v řízení mohl prověřovat pouze skutečnosti tvrzené žalobkyní, byl tím rovněž dán i rámec dokazování v daňovém řízení. Jelikož žalobkyně nepodala opravné přiznání ani dodatečné přiznání, v němž by předmětnou obchodní transakci vykázala jako službu, pak správce daně nemohl v daňovém řízení prověřovat, zdali se o službu jednalo. Odkaz žalobkyně v průběhu ústního jednání na rozhodnutí Soudního dvora ze dne 3. 5. 2012, , C-520/10, byl proto irelevantní. Návrh na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru byl dle městského soudu nedůvodný také proto, že otázka, která byla žalobkyní navrhována k předložení, byla Soudním dvorem v rozhodnutí ve věci vyřešena.

Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž namítla, že věc byla jak žalovaným, tak poté i městským soudem posuzována pouze dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci , a to přesto, že stěžovatelka poukázala na mnoho odlišných skutkových okolností. Městský soud námitky stěžovatelky v tomto ohledu nijak nevypořádal. Stěžovatelka dále vytkla městskému soudu, že povinnost splnění všech podmínek pro osvobození přisoudil pouze výlučně stěžovatelce. Poukázala v této souvislosti na rozsáhlou judikaturu Soudního dvora, z níž vyplývá, že k osvobození u dodavatele dochází i v situacích, kdy dodavatel nemůže sám prokázat, že zboží bylo vyvezeno do jiného členského státu. V průběhu dokazování poukázala stěžovatelka na rozsudek Soudního dvora ve věci a při ústním jednání rovněž na rozhodnutí Soudního dvora ze dne 6. 9. 2012, , C-273/11, a ze dne 21. 6. 2012, , C-80/11 a další.

Stěžovatelka dále tvrdila, že v daňovém řízení je povinnost správce daně zkoumat nejen tvrzení daňového subjektu (stěžovatelka si je přitom vědoma své povinnosti tato tvrzení prokázat), ale i případná vyjádření jiných osob. Stěžovatelka dodala, že příjemci zboží byli plátci registrovaní v jiném členském státě a že předkládaná prohlášení byla jimi vydaná; tato tvrzení stěžovatelky nebyla zpochybněna. Obsah prohlášení jiných osob (příjemců zboží) není tvrzením stěžovatelky, a tato je nemohla nijak prokazovat. Žalovaný uvedl, že v předložených prohlášeních příjemců zboží existovaly rozpory, tyto nařídil odstranit, přestože odstraněny nebyly, žalovaný i městský soud je přičetly k tíži stěžovatelky; došlo k porušení pravidel stran důkazního břemene (stěžovatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2012, čj. 1 Afs 75/2011-62). Skutečnost, že správce daně ověřoval plnění daňových povinností příjemců zboží na Slovensku, byla zcela irelevantní, neboť tímto nezpochybnil tvrzení stěžovatelky; bylo tedy na žalovaném, aby prokázal, zda jsou důkazy, které stěžovatelka předložila, pravdivé; to však žalovaný neučinil.

Stěžovatelka dále namítla, že závěry, které městský soud při hodnocení předkládané judikatury Soudního dvora stran zásady ochrany dobré víry přijal, jsou zcela alibistické. Stěžovatelka jako plátce daně ve své podstatě DPH jako nepřímou daň pro stát vybrala a pro tuto činnost jí byla garantována určitá práva. V situacích, které stěžovatelka nemohla ovlivnit, byla však její práva nepřiměřeným výkladem potlačována, svědčící pro stěžovatelku byla odmítnuta, nebo z ní byly vybrány pouze odstavce, které pokrývají odlišnou situaci. Stěžovatelka tvrdila, že žalovanému s ohledem na zásadu ochrany dobré víry dostatečně prokázala, že její situace byla zcela odlišná od případu a poukázala na jednotlivé rozdíly ve skutkovém stavu. Stěžovatelka poukázala na rozpornost rozsudku městského soudu, který naplnění zásady ochrany dobré víry u stěžovatelky odmítl, na druhou stranu však konstatoval, že ačkoliv její postup odpovídal postupu řádného hospodáře (stěžovatelka požadovala notářské ověření předávaných prohlášení), tímto nelze prokázat, že zboží bylo skutečně přepraveno. Tento závěr považovala stěžovatelka za nelogický a uvedla, že městský soud zaměnil obsah pojmů tvrzení a prokazování svých tvrzení s pojmy prohlášení jiných osob a prokazování, zda obsah prohlášení může prokázat tvrzení stěžovatelky, či zda za případnou nepravdivost v tvrzení nese odpovědnost ten, kdo prohlášení vydal.

Stěžovatelka dále poukázala na to, že zákonodárce (český i evropský) si byl vědom, že fungující DPH v rámci Evropské unie nesmí ohrozit jednu z unijních svobod, tj. volný pohyb zboží; zákonodárci bylo tedy jasné, že plátce DPH při aplikaci svobody volného pohybu zboží a odstranění vnitřních hraničních kontrol nikdy nemůže prokázat přemístění zboží do jiného členského státu, pokud dopravu zajišťuje kupující. Proto stanovil, že prodávající předloží prohlášení kupujícího. Stěžovatelka tuto podmínku splnila. Naopak žalovaný neprokázal, že předložené prohlášení nebylo vystaveno kupujícím. Městský soud nesprávným právním posouzením chybně vyhodnotil pravidla dokazování. Soudní dvůr ve své judikatuře dovodil, že je na státu, aby dlužnou daň vymáhal na kupujícím, pokud tento nesplnil svoji povinnost, kterou deklaroval v prohlášení.

Stěžovatelka rovněž namítla, že městský soud překroutil tvrzení o chování stěžovatelky, která měla odmítnout poskytnout kontakt na svědka. Stěžovatelka uvedla, že k plnění, které bylo předmětem dokazování, došlo v první polovině roku 2008, následné dokazování probíhalo v roce 2011; mezi dobou, kdy došlo k plnění a kdy probíhalo dokazování, se změnily okolnosti; v době obchodování byli příjemci zboží vůči slovenským úřadům i vůči stěžovatelce kontaktní. Žalovaný tak přičetl stěžovatelce skutečnosti, které nastaly , kdy již stěžovatelka s dotčenými osobami neobchodovala. Městský soud převzal závěry žalovaného stran zjištěného skutkového stavu, které však byly značně zkreslené; zejména v případě snahy o provedení důkazu výslechem svědka. Byl to správce daně, kdo odmítl výslech svědka v daňovém řízení v srpnu 2008, tj. v době, kdy sice nebyla zahájena daňová kontrola, ale za předmětná zdaňovací období probíhalo vytýkací řízení. Stěžovatelka dodala, že výslech svědka bylo možno snadno provést, jelikož z veřejně dostupných rejstříků bylo možné zjistit, že svědek měl obchodní aktivity v České republice a od 2. 4. 2009 byl společníkem a jednatelem české právnické osoby. Pokud městský soud zdůraznil marnou snahu žalovaného o kontaktování svědka, bylo toto tvrzení irelevantní; nebylo podstatné, zda žalovaný mohl či nemohl využít informace o e-mailové adrese svědka pro zákonné doručování výzvy, naopak bylo rozhodující, zda s pomocí e-mailové adresy bylo možné následně získat identifikátor o adrese, kam má být předvolání svědkovi doručeno. Ostatně o tom, že svědek na e-mailovou adresu reagoval, svědčila i kopie z této e-mailové komunikace, která byla přílohou k žalobě. Stěžovatelka na závěr konstatovala, že svědek nebyl svědkem stěžovatelky, neboť ta svá tvrzení prokázala, ale šlo o svědka požadovaného žalovaným pro odstranění rozporů.

Další stěžejní námitkou směřovala stěžovatelka k právnímu posouzení stran místa plnění a dodání telefonních karet. Žalovaný a poté i městský soud, který jeho argumentaci převzal, odkázal na shora uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 20/2010-353; současně městský soud označil odkaz stěžovatelky na rozhodnutí Soudního dvora ve věci za irelevantní; toto rozhodnutí stěžovatelka předložila při ústním jednání. Stěžovatelka považovala postup městského soudu za nezákonný tím spíše, že městský soud byl na judikaturu Soudního dvora upozorněn stěžovatelkou s tím, že dané rozhodnutí řeší právě otázku telefonních karet, přitom jejich prodej považuje Soudní dvůr za službu, nikoli za dodání zboží. Městský soud však citoval ve svém rozsudku z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na které odkázal žalovaný, bez ohledu na to, že uvedený se zabýval řízením ve věci ochrany hospodářské soutěže a posuzoval telefonní karty z hlediska pravidel hospodářské soutěže. Nesprávné právní posouzení městského soudu bylo argumentačně podpořeno chybným vyjádřením žalovaného při ústním jednání; závěr městského soudu, že pro posouzení, zda se jedná o službu nebo dodání zboží bylo rozhodující, jak bylo plnění deklarováno v daňovém přiznání, neměl oporu v zákoně. Podle § 1 odst. 2 daňového řádu z roku 2009 je správa daní postupem, „“. Ze správního spisu vyplynulo, že žalovaný ověřoval, jak bylo plnění spočívající v prodeji telefonních karet vykázáno v daňovém přiznání, a zda bylo následně opraveno. Tuto skutečnost zdůraznil žalovaný i při jednání před městským soudem. Stěžovatelka naopak upozornila, že tento postup je zcela irelevantní, jelikož pro správné stanovení daně nebylo rozhodující, jak byla plnění vykázána v daňových přiznáních; v opačném případě by byla bezpředmětná jakákoli následná kontrola. Stěžovatelka nadto uvedla, že ani u ní nenastala povinnost podat dodatečné daňové přiznání dle § 141 daňového řádu z roku 2009, neboť tato změna by neměla vliv na tvrzenou daňovou povinnost, nadto toto přiznání by nemohla podat ani v době probíhajícího odvolacího řízení (§ 141 odst. 6 daňového řádu z roku 2009).

Stěžovatelka dále v kasační stížnosti zopakovala, že podáním ze dne 11. 6. 2012 a následně při ústním jednání dne 11. 10. 2012 upozornila městský soud na rozhodnutí Soudního dvora, které městský soud označil za irelevantní; nerespektování závěrů Soudního dvora ve zcela skutkové situaci lze ve své podstatě dle stěžovatelky označit za nerespektování práva na zákonného soudce dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jelikož rozhodnutí zákonného soudce stran výkladu evropského práva bylo odmítnuto.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že se zcela ztotožnil s rozsudkem městského soudu včetně jeho odůvodnění. Poukázal stručně na vymezení právního rámce ve věci a podotkl, že tento je vymezen šestou směrnicí Rady 77/388/EHS o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (dále jen „šestá směrnice o DPH“). Žalovaný dále konstatoval nepřípadnost rozsudku Soudního dvora , neboť předmětem daňového sporu zde nebylo prokazování otázky, zda osoba povinná k dani věděla nebo vědět měla, že plnění uplatňované k odůvodnění nároku na odpočet bylo součástí podvodu, ale prokázání naplnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet; ve shora uvedeném rozhodnutí Soudního dvora a další byl dle názoru žalovaného rovněž skutkový stav odlišný.

Co se týče místa plnění u dodání telefonních karet, žalovaný uvedl, že předplacená telefonní karta je zboží, a to shodně se shora uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 20/2010-353. K rozhodnutí Soudního dvora upozornil žalovaný na skutečnost, že v tomto případě se jednalo o obchodní vztah mezi třemi subjekty a poukázal na skutkově jiný stav v případě stěžovatelky. Stran údajů uvedených stěžovatelkou v daňovém přiznání žalovaný konstatoval, že pro správné zjištění daně nebylo rozhodující, jak byla plnění vykázána v daňovém přiznání. Žalovaný nicméně dodal, že argumentace v napadených rozhodnutích nebyla založena na této skutečnosti, ale naopak bylo odkázáno na definici uvedenou v § 10 odst. 8 písm. b) zákona o DPH, který stanoví, co se rozumí telekomunikační službou.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.