Vydání 9/2011

Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že je třeba rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení, i když z jiného důvodu než v kasační stížnosti uvedeného. (...)

V řízení o kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud ve smyslu § 109 odst. 2 s. ř. s. zásadně vázán jejím rozsahem, jakož i důvody, jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny. To však neplatí, pokud bylo řízení před krajským soudem zatíženo některým ze závažných případů porušení procesních předpisů, když v takovém případě je Nejvyššímu správnímu soudu zákonem uloženo napadené rozhodnutí krajského soudu zrušit z úřední povinnosti (). Jeden z takových případů představuje zmatečnost řízení před krajským soudem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.

Dříve než se Nejvyšší správní soud mohl zabývat samotnou hmotněprávní podstatou věci, byl v souladu s uvedenými ustanoveními povinen zkoumat dodržení základních procesních pravidel při vydání kasační stížností napadeného rozsudku, přičemž dospěl k závěru, že

Podle § 31 odst. 1 s. ř. s. "[k]". Podle odstavce 2 téhož ustanovení "[v]".

Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodoval ve věci přezkumu rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru okresní správy sociálního zabezpečení, kterým tato podle § 104c odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. rozhodla o povinnosti stěžovatele jako osoby samostatně výdělečně činné uhradit dlužné pojistné a penále v celkové výši 33 055 Kč. Jednalo se tedy o věc pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Při vydání napadeného rozsudku krajského soudu ve věci rozhodoval samosoudce. Takový postup je ovšem v rozporu se zákonem, neboť pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nejsou uvedeny ve výčtu věcí, o nichž ve smyslu § 31 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje samosoudce, a je proto nutné, aby o těchto věcech soud rozhodoval podle § 31 odst. 1 s. ř. s., tedy v tříčlenném senátě složeném z předsedy a dvou soudců. Na projednávanou věc je proto třeba aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 5/2003-32, v němž zdejší soud vyslovil, že "".

Věci pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nelze podřadit pod žádnou z kategorií vymezených v § 31 odst. 2 s. ř. s., mimo jiné je nelze kvalifikovat jako věci důchodového pojištění či nemocenského pojištění, přičemž pravomoc k rozhodování o těchto věcech samosoudcem nestanoví ani žádný zvláštní zákon. Je přitom třeba poukázat na to, že rozhodování samosoudcem představuje snížení standardu ochrany subjektivních práv účastníků řízení, a je proto nepřípustné aplikovat § 31 odst. 2 s. ř. s. na základě extenzivní (rozšiřující) na věci, které v tomto ustanovení nejsou výslovně uvedeny. V rozsudku citovaném v předchozím odstavci se k této otázce Nejvyšší správní soud vyjádřil tak, že pokud ""

Nutnost rozlišovat věci důchodového či nemocenského pojištění na straně jedné a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti na straně druhé vyplývá nejen ze skutečnosti, že každá z těchto oblastí podléhá svébytné právní regulaci samostatným zákonem, ale též z řady konkrétních zákonných ustanovení, mimo jiné z § 7 s. ř. s., v němž je vymezena místní příslušnost krajských soudů a podle jehož odstavce 3 "[v][...] ", zatímco podle odstavce 4 téhož ustanovení "[v]". Poukázat lze rovněž na právní regulaci soudních poplatků, v jejímž rámci jsou obě kategorie taktéž uváděny odděleně, když podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, "[o][...] [...] [...]" Tyto kategorie jsou rozlišovány rovněž v § 279 odst. 2 občanského soudního řádu pro účely výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy.

Nejvyšší správní soud je tedy nucen konstatovat, že řízení před Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, které vedlo k vydání stěžovatelem napadeného rozsudku, bylo zmatečné, a nezbylo tedy, než napadený rozsudek zrušit, přičemž k této vadě řízení Nejvyšší správní soud přihlédl z úřední povinnosti, tedy i přesto, že kasační stížnost byla stěžovatelem podána z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a důvod podání kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. stěžovatelem uplatňován nebyl.