Vydání 10/2008

(...) Nejvyšší správní soud tudíž nejprve zvažoval, zda je v dané věci vázán důvody kasační stížnosti, či zda se od této zásady může odchýlit pro některou z vad řízení před soudem, na niž pamatuje citované zákonné ustanovení. Dospěl k závěru, že musí napadené usnesení zrušit, neboť bylo vydáno nesprávně obsazeným soudem. Z uvedeného důvodu bylo pak již bezpředmětné zabývat se důvody kasační stížnosti uplatněnými stěžovatelkou ve smyslu ustanovení § 103 s. ř. s.

Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že ve věci Krajského soudu v Plzni rozhodla a napadené usnesení podepsala Mgr. Markéta Šloufová, asistentka samosoudkyně JUDr. Olgy Charvátové.

V předmětné věci bylo rozhodováno o žádosti o osvobození od soudních poplatků ve věci správního soudnictví. Řízení o takové žádosti upravuje soudní řád správní, přičemž podle jeho § 36 odst. 3 platí, že o osvobození od soudních poplatků přísluší rozhodovat předsedovi senátu.

V dané věci zřejmě se podle názoru Nejvyššího správního soudu vycházelo z § 9 odst. 2 písm. e) zákona o vyšších soudních úřednících, ve spojení s § 36a odst. 4, 5 zákona o soudech a soudcích, a dále ve spojení s § 64 s. ř. s. Podle § 9 odst. 2 písm. e) zákona o vyšších soudních úřednících platí, že pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, může vyšší soudní úředník provádět v občanském soudním řízení mj. , přičemž podle § 36a odst. 4 zákona o soudech a soudcích . Ustanovení § 64 s. ř. s. potom stanoví, že Z toho patrně krajský soud dovodil, že v předmětné věci může o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku rozhodovat asistentka soudkyně. Tento názor však Nejvyšší správní soud nesdílí.

Rozhodování ve věci soudních poplatků nelze z povahy věci vyhodnotit jen jako jednotlivý úkon soudního řízení (ad § 36a odst. 4 zákona o soudech a soudcích), k němuž by mohl soudce svého asistenta pověřit. Pokud tak učiní podle rozvrhu práce, pak je tato část rozvrhu práce v rozporu s platnou právní úpravou a nelze z něho vycházet.

Rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků ve správním soudnictví a jeho vydání v příslušném řízení, jak bylo výše uvedeno, upravuje přímo (a sám) soudní řád správní a podpůrné využití pravidel pro rozhodování v občanském soudním řízení tak v tomto případě nepřichází v úvahu.

Mezi procesními předpisy, které upravují správní soudnictví a občanské soudní řízení, tedy mezi soudním řádem správním a občanským soudním řádem, existuje sice vztah zvláštního a obecného ( a), což je výslovně vyjádřeno v § 64 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně použijí ustanovení části prvé a části třetí občanského soudního řádu, a to za předpokladu, že soudní řád správní nestanoví jinak. Pokud tedy soudní řád správní obsahuje komplexní a zvláštní (speciální) právní úpravu a právní instituty, nepřichází v úvahu subsidiární použití vymezených částí občanského soudního řádu; tak tomu je i v případě osvobození od soudního poplatku (v občanském soudním řádu upraveného v části třetí, § 138). Právní úprava institutu osvobození od soudního poplatku ve správním soudnictví obsažená v soudním řádu správním je svébytnou, v úvahu tak nepřipadá subsidiární – podpůrné – využití občanského soudního řádu. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že všechny soudy v České republice jsou státními orgány soudního typu, a jako takové jsou vázány ústavněprávními omezeními danými čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které zákon stanoví. Podle této zásady zákonnosti mohou soudy jako státní orgány, nositelé a vykonavatelé státní moci uplatňovat jen způsoby, které jsou zákonem pro jejich rozhodování stanoveny. Pokud tedy zákon – soudní řád správní – výslovně svěřuje rozhodování o žádosti o osvobození od soudního poplatku ve správním soudnictví předsedovi senátu a zvláštní předpis nestanoví jinak, nelze pro toto řízení a rozhodování použít úpravu, mířící na řízení ve věcech občanskoprávních. Oba zmíněné předpisy však zcela ve shodě (o. s. ř. v § 138 odst. 1 a s. ř. s. v § 36 odst. 3) rozhodování o osvobození od soudních poplatků svěřují předsedovi senátu. Pokud pak pro daný případ využitelné ustanovení § 9 odst. 2 písm. e) zákona o vyšších soudních úřednících výslovně dává oprávnění vyšším soudním úředníkům jen pro vydání rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku a o zrušení uvedeného rozhodnutí (s výjimkou případů, kdy uložení zaplatit soudní poplatek souvisí s rozhodnutím o věci samé), pak rozvrh práce Krajského soudu v Plzni, který mezi úkoly svěřené asistentům soudce zahrnuje i rozhodování o osvobození od soudních poplatků, je v této části neplatný a nelze z něj vycházet. Na podporu tohoto závěru lze navíc uvést, že v občanském soudním řízení o odvolání proti rozhodnutí vyššího soudního úředníka (asistenta soudce) rozhoduje předseda senátu uvedeného soudu, zde by však o opravném prostředku rozhodoval tříčlenný senát Nejvyššího správního soudu, což se koncepci řízení o kasační stížnosti zcela vymyká. Nutno poznamenat, že poněkud jinak tomu bude s účinností od 1. 7. 2008, kdy nový zákon o vyšších soudních úřednících č. 121/2008 Sb. pamatuje již i na jejich postavení v soudním řízení správním. Podle § 10 odst. 3 uvedeného zákona je vyšší soudní úředník oprávněn provádět též rozhodování ve věcech soudních poplatků včetně rozhodování o osvobození platit soudní poplatek, o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku a o zrušení uvedeného rozhodnutí, s výjimkou případů, kdy uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek souvisí s rozhodnutím o věci samé. Ve smyslu § 36a odst. 5 zákona o soudech a soudcích platí totéž i o asistentech soudců.