Vydání 9/2020

(...)

[5] Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (což je ostatně doslovný text § 102 soudního řádu správního). Z toho plyne, že aby vůbec byla kasační stížnost způsobilá k projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu, proti němuž byla podána, a nikoli nějaký jiný akt (byť třeba i věcně souvisící nebo předcházející napadenému rozhodnutí krajského soudu).

[6] Zákonné okruhy kasačních důvodů, vyjmenované v § 103 odst. 1 s. ř. s., se navzájem liší v tom, zda napadají výlučně argumentaci či procesní postup krajského soudu, nebo zda zprostředkovaně míří i do rozhodování správního orgánu. Ryze „soudní“ důvody jsou obsaženy v písmenech c), d) a e) citovaného ustanovení (zmatečnost; nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu nebo jiná vada řízení; nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo zastavení řízení). Naproti tomu naopak důvody podle písmen a) a b) (nesprávné posouzení právní otázky; nedostatečná, nesprávná či procesně vadná skutková zjištění správního orgánu, případně nepřezkoumatelné správní rozhodnutí) mohou dopadat jak přímo na rozhodnutí správního orgánu, tak zprostředkovaně i na soudní rozhodnutí, pokud soud tvrzené vady neodhalil nebo zaujal stejný hmotněprávní názor jako žalovaný ().

[7] Pokud soud postupoval procesně bezvadně a zamítl žalobu řádně zdůvodněným rozsudkem [tím se vylučují důvody podle § 103 odst. 1 písm. c), d), e) s. ř. s.], může se žalobce pokusit prosadit své argumenty ještě jednou za pomoci kasačních důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) nebo b) s. ř. s. Je logické, že zde obsažená argumentace nebude z povahy věci nijak novátorská – ostatně v kasačním řízení nelze v zásadě řešit jiné otázky, než které byly předmětem řízení už u krajského soudu (srov. § 104 odst. 4 a § 109 odst. 5 s. ř. s.). I když však žalovaný a krajský soud dospěli ke stejnému závěru, nepředpokládá se, že žalobce jen vezme text žaloby, v níž případně zamění slovo za slovo , a zašle jej Nejvyššímu správnímu soudu pod novým názvem . V kasačním řízení je stanoveno povinné zastoupení advokátem především proto, aby kasační stížnosti byly sepsány právním profesionálem a byly argumentačně na úrovni. Pokud by se povinné zastoupení v kasačním řízení mělo vyčerpat tím, že advokát provede v textu žaloby výše popsané kosmetické změny a označí ji za kasační stížnost, stalo by se pouhou formalitou.

[8] O formalitu ale zákonodárci nešlo: naopak smyslem bylo umožnit v kasačním řízení pokud možno kvalifikovanou polemiku s argumentací krajského soudu. Tato polemika může být méně nebo více zdařilá; vždy však musí být z textu kasační stížnosti patrná alespoň nějaká snaha o to, reagovat na konkrétní závěry krajského soudu, zdůraznit přiléhavou judikaturu a přesvědčivě prezentovat ty žalobní argumenty, které žalobce pokládá za nejpádnější. V každém případě musí být z kasační stížnosti patrné alespoň to, že advokát napadený rozsudek četl. Z nynější kasační stížnosti to ale poznat nelze.

[9] Krajský soud se v této věci neomezil na pouhé převzetí argumentace žalovaného, naopak se žalobní argumentací pečlivě zabýval. Nejprve se věnoval námitce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí obou stupňů. Ta už – ve vztahu k rozhodnutí prvního stupně – zazněla v odvolání; krajský soud však jen neodkázal na rozhodnutí žalovaného, ale znovu se snažil žalobce přesvědčit o přezkoumatelnosti napadených rozhodnutí jak za pomoci judikatury, tak i citací ze správního spisu. Hlavní hmotněprávní námitce vyhradil krajský soud body 31–40 svého rozsudku. Citoval zde zákon, vytkl žalobcům selektivní čtení rozhodných ustanovení a konkrétně hodnotil obsah certifikátu autorizovaného inspektora. Poukázal též na neobvyklé okolnosti vydání certifikátu (až po zahájení řízení o odstranění stavby), označil postup žalobců za účelový a vysvětlil, proč jej nelze pokládat za jednání v dobré víře. Dále objasnil, proč se nemůže zabývat souvisejícím řízením ve věci odstranění a dodatečného povolení stavby a proč je nepodstatná chystaná změna územního plánu.

[10] Na toto argumentační úsilí krajského soudu reagoval advokát žalobců tak, že – jak už výše naznačeno – zkopíroval text žaloby, v němž pouze změnil procesní pojmenování účastníků a z nějž vypustil závěrečné pasáže vztahující se k namítané podjatosti pracovníků správního orgánu. Textu žaloby doslovně odpovídá jak na dvou stranách, tak vlastní (tj. ve skutečnosti žalobní důvody) na dalších šesti stranách. Konkrétně body 23–54 kasační stížnosti doslova přebírají body 21–50 žaloby. Z úplné shody ve struktuře obou dokumentů je tu několik výjimek. Zaprvé, jako nový text vypadá úvodní bod 22 kasační stížnosti; to je ale spíše nedopatření vzniklé při kopírování, protože text tohoto bodu je totožný s textem bodu 45 o tři strany dále. Zadruhé, body 36 a 37 kasační stížnosti odpovídají bodům 31 a 33 (nikoli 31 a 32) žaloby: původní bod 32 žaloby byl totiž při kopírování vypuštěn. Zatřetí, skutečně nové jsou body 30–32 kasační stížnosti, které vstupují mezi text původních bodů 27 a 28 žaloby. Text těchto nových bodů však popisuje skutečnost (zveřejnění návrhu územního plánu), kterou stěžovatelé neuplatnili v řízení před krajským soudem, a ke které proto Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§ 109 odst. 5 s. ř. s.).

[11] Shoda textu kasační stížnosti s textem žaloby je v této věci extrémní. Není zde prostor ani pro to, aby Nejvyšší správní soud „stručně a obecně“ přezkoumal závěry krajského soudu – jako to někdy dělají krajské soudy ve vztahu ke správním rozhodnutím, když dostanou k projednání neumělou laickou žalobu. K tomuto postupu vede krajské soudy snaha vyjít vstříc právně nevzdělaným žalobcům a nepřipravit je o přístup k soudu jen proto, že si nemohli nebo neuměli najít odborníka, který by jim žalobu sepsal lépe. V nynější situaci není ale pro takový vstřícný přístup důvod, a dokonce by to bylo i v rozporu se smyslem soudní ochrany obecně a kasačního řízení zvlášť. Soud by neměl klást nepřiměřeně přísné formální požadavky na právní laiky, měl by však vyžadovat odpovídající úroveň právní argumentace v případě, že účastníci jsou zastoupeni advokátem (zde dokonce počínaje odvolacím řízením u žalovaného) a řízení se vede na nejvyšším stupni soudní soustavy.

[12] Nejvyšší správní soud shrnuje, že v této věci nebyly uplatněny žádné skutečné kasační důvody. Podání nazvané totiž na svých celkem devíti stranách nijak nereaguje na rozsudek krajského soudu, který napadá. Z toho, že jsou celé strany textu doslova převzaty ze žaloby (a nic dalšího v kasační stížnosti není), je zjevné, že kasační stížnost ani částečně nezpochybňuje rozhodovací důvody krajského soudu, ale výlučně míří proti rozhodovacím důvodům žalovaného správního orgánu. Taková kasační stížnost je nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s.), neboť se opírá (srov. k tomu usnesení NSS ze dne 10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS, nebo ze dne 28. 5. 2020, čj. 9 Azs 101/2020-17, body 11 a 12).

[13] Současně tu nebyl ani důvod k tomu, aby Nejvyšší správní soud hleděl na takovou kasační stížnost jako na podání trpící vadami, které by byl povinen odstraňovat podle § 109 odst. 1 s. ř. s. Toto ustanovení slouží soudu k tomu, aby zajistil doplnění kasačních důvodů u těch kasačních stížností, které jsou podány jako blanketní, tj. neobsahují vůbec žádnou argumentaci (ani pokus o ni). Takové blanketní kasační stížnosti ve skutečnosti jen ohlašují úmysl uplatnit k výzvě soudu konkrétní kasační důvody a kromě označení účastníků, napadeného rozsudku a citace některých písmen § 103 odst. 1 s. ř. s. v nich nebývá žádný další text. Postup podle § 109 odst. 1 s. ř. s. ale není určen k tomu, aby soud, který obdrží dlouhý a strukturovaný text tvářící se jako zdůvodněná kasační stížnost, pedagogicky vedl právního profesionála zastupujícího v kasačním řízení, upozorňoval ho na smysl kasační stížnosti (který je zřejmý ze zákona) a nabádal ho k vylepšení jeho argumentačních dovedností.

[14] Nejvyšší správní soud proto odmítl kasační stížnost jako nepřípustnou [§ 46 odst. 1 písm. d) a § 120 s. ř. s.].