Vydání 7/2007

(...) Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. zabýval otázkou přijatelnosti kasační stížnosti.

Podle § 104a s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení právního systému.

Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán také tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

Z obsahu správního spisu plyne, že stěžovatel poukazoval na kácení lesů na Ukrajině, následně mu bylo vyhrožováno, byl fyzicky napaden neznámými lidmi, od kterých se dozvěděl, že lesy jsou káceny na příkaz činovníků vlády. Stěžovatel v průběhu řízení vyjádřil obavu o svůj život, a to v souvislosti s výhrůžkami a fyzickým násilím, které na něm bylo spácháno.

V projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je přijatelná, neboť rozhodnutí krajského soudu stěžovatel napadá pro zásadní procesní pochybení, které mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. V daném případě má (při respektování podstaty a smyslu práva na soudní a jinou ochranu) přednost zájem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě před zájmem na rychlosti a hospodárnosti fungování právního systému. K tomuto závěru soud dospívá s ohledem na skutečnost, že v souzené věci stěžovateli nebyla poskytnuta soudní ochrana individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu; přitom základním posláním soudů ve správním soudnictví je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob (§ 2 s. ř. s.).

Dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele ve smyslu shora zmíněného usnesení Nejvyššího správního soudu je v případě procesních pochybení krajského soudu, která se sama o sobě přímo netýkají hmotně-právního postavení stěžovatele, nýbrž „pouze“ porušují jeho procesní práva v rámci řízení týkajícího se jeho práv hmotných, dán. V důsledku vadných procesních postupů soudu je totiž stěžovateli – oproti stavu zákonem vyžadovanému odepřeno či omezeno jeho právo na věcné projednání jeho žaloby, a tedy omezena či vyloučena možnost domoci se soudní cestou ochrany svých hmotných práv. Hmotněprávní postavení stěžovatele je tak dotčeno jakoby „potenciálně“ a „podmíněně“, tím, že k posouzení jeho hmotněprávní pozice v důsledku procesního pochybení soudu vůbec nedojde, resp. dojde v menší než zákonem předepsané míře, takže pro případ, že by skutečně do jeho práv bylo správním orgánem nepřípustně zasaženo, zhatila by se cesta, jak takovouto nezákonnost správního orgánu prostřednictvím soudu napravit.

se vzhledem k obsahu soudního a správního spisu v případě stěžovatele jeví, že jeho hmotněprávní pozice nebyla s největší pravděpodobností v konečném důsledku rozhodnutím správního orgánu dotčena. Vše totiž nasvědčuje tomu, že stěžovateli zřejmě není důvodu azyl v České republice poskytnout již jen proto, že (podle svého vlastního vyjádření v protokolu ze dne 19. 7. 2004) poté, co měl být fyzicky napaden v souvislosti s tím, že bránil těžbě dřeva v oblasti, kde žil, před příchodem do ČR pobýval nějakou dobu u svého bratra v Estonsku, tedy v bezpečné třetí zemi ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o azylu, v níž mu principiálně nic nebránilo požádat o azyl (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. 2 Azs 5/2003-46, publikovaný pod č. 18/2003 Sb. NSS, a rozsudek téhož soudu ze dne 23. 10. 2003, čj. 5 Azs 17/2003-45; oba publikovány též na www.nssoud.cz). To je však z hlediska posouzení dopadu do hmotněprávního postavení stěžovatele nerozhodné.

Pokud by totiž institut nepřijatelnosti ve smyslu § 104a s. ř. s. byl vykládán tak, že není důvodu považovat za přijatelnou kasační stížnost opřenou o – důvodné – námitky proti procesnímu pochybení krajského soudu, jestliže podle obsahu spisu lze s vysokou mírou pravděpodobnosti mít za to, že i kdyby k tomuto procesnímu pochybení nedošlo, rozhodnutí ve stěžovatelově věci by nebylo pro něho příznivější, popřelo by to preventivní, usměrňující a sjednocující funkci institutu kasační stížnosti ve vztahu ke krajským soudům a zprostředkovaně i správním orgánům. V konečném důsledku by to oslabilo systém ochrany subjektivních veřejných práv zajišťovaný správním soudnictvím, neboť závěry o hmotněprávní pozici stěžovatele by Nejvyšší správní soud činil způsobem, jenž odporuje požadavkům na řádné zjištění skutkového stavu a jenž stěžovateli odpírá přístup k soudu a možnost vyjádřit se ke všem aspektům jeho věci, které považuje za významné; v podstatě by hmotněprávní pozici stěžovatele soud posuzoval mimoprocesními metodami. Takový výklad § 104a s. ř. s. by proto nebylo lze považovat za konformní s čl. 90 věta první Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jejich smyslem a účelem je totiž vytvořit a zajistit fungování systému efektivní (tedy dostatečně účinné a spravedlivé) ochrany těchto práv. Tím bude takový systém, který všechny orgány veřejné moci, jež o subjektivních veřejných právech rozhodují, důsledně a bezvýjimečně nutí k zákonnému postupu (zde, ve věci stěžovatele, zrušením nezákonného rozhodnutí krajského soudu kasační instancí) bezprostředně a v každém jednotlivém případě, a nikoli selektivně (jen v případech, v nichž se to na základě předběžného posouzení, učiněného kasační instancí zpravidla toliko podle obsahu spisu, jeví účelné s ohledem na pravděpodobný výsledek soudního řízení v meritu věci). Právě v zájmu na patřičné ochraně procesních práv účastníků řízení jako nástroje k ochraně jejich práv hmotných je nutno v takovýchto případech vidět „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ ve smyslu § 104a s. ř. s.