Vydání 4/2009

Stěžovatel namítá nesprávnost závěru krajského soudu, že citované rozsudky okresního a krajského soudu nejsou dostatečným důkazem, že předmětná stavba nezasahuje na pozemek žalobkyně.

Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 26. 11. 2001 byla zamítnuta žaloba matky žalobkyně podaná proti manželům H., protože nebyl dán právní zájem, neboť mohla své právo uplatnit podle § 135c občanského zákoníku, a ve vztahu k žalované Kristýně H. proto, že tato nebyla pasivně legitimována. „Na okraj“ pak okresní soud dodal, že „ Dále okresní soud uvedl, že „“. K tomu okresní soud opět zdůraznil, že se jedná o poznámku „pouze na okraj“. O odvolání matky žalobkyně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 11. 2003 tak, že napadený rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že pokud se matka žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, podle kterého určitá stavba stojí částečně na určitém pozemku, není obsahem takové žaloby určení právního vztahu nebo práva, ale jde o určení právní skutečnosti. Nejde proto o žalobu podřaditelnou pod § 80 písm. c) o. s. ř. a není nutno tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dále uvedl, že výrok soudu, jímž by bylo určeno, že určitá stavba stojí na určitém místě, by nic nestanovil o právním vztahu či právu k této věci, šlo by pouze o určení právní skutečnosti. Jelikož žádné zákonné ustanovení neumožňuje žalovat na určení skutečnosti, že určitá stavba stojí na určitém pozemku, neměla předmětná žaloba oporu v žádném ustanovení platného práva a již z tohoto důvodu jí nemohlo být vyhověno.

Z výše uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že jak okresní, tak krajský soud se otázkou, zda předmětná stavba zasahuje na pozemek matky žalobkyně, vůbec nezabývaly, protože v obou případech byla žaloba zamítnuta z procesních důvodů. V důsledku toho se tedy nezabývaly, a ani zabývat nemohly, meritem věci.

To, že se okresní soud, jak sám uvedl, „na okraj“ vyjádřil i k hypotetické situaci, kdy by žaloba byla podána podle § 135c občanského zákoníku, a že se dále zabýval i otázkou vydržení, nemá žádnou právní relevanci. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001 (dostupný na www.nsoud.cz), ve kterém tento soud dospěl k závěru, že „ S ohledem na výše uvedené je proto argumentace stěžovatele rozsudkem okresního soudu zcela nepřípadná.

Odkázal-li stěžovatel v napadeném rozhodnutí při posuzování účastenství v kolaudačním řízení i na rozsudek krajského soudu s tím, že je z něj zřejmé, že stavebníci nezasáhli na pozemek matky žalobkyně, je tento jeho odkaz rovněž zcela nepřípadný, neboť krajský soud se ve svém rozsudku zabýval výhradně otázkou formulace žalobního petitu, přičemž vyslovil závěr, že v daném případě tato formulace „“ Jelikož rozhodnutí okresního soudu bylo věcně správné, krajský soud napadený rozsudek okresního soudu v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil i přesto, že žaloba měla být zamítnuta z jiného důvodu. K otázce, zda předmětná stavba zasahovala na pozemek matky účastnice řízení, se krajský soud ve svém rozsudku vůbec nevyjadřoval.

Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje se závěrem krajského soudu vysloveným v napadeném rozsudku, že sporná otázka nebyla okresním a krajským soudem řešena, a pokud stěžovatel o tyto rozsudky opírá své rozhodnutí, je nepřezkoumatelné. Proto je stížní námitka nedůvodná.

Pokud stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že v kolaudačním řízení nebylo zjištěno, že by stavba byla provedena na pozemku účastnice řízení, považuje Nejvyšší správní soud k takto obecně formulovanému tvrzení za dostačující uvést, že, byl-li ve správním řízení skutečně zjišťován faktický stav v dané lokalitě, měl stěžovatel tato zjištění uvést v odůvodnění svého rozhodnutí, což však neučinil.