Vydání 7/2008

Vzhledem k tomu, že žalobce MUDr. O. v průběhu řízení před krajským soudem zemřel, je třeba především posoudit správnost postupu krajského soudu, který v řízení pokračoval s dědici MUDr. O. s odkazem na ust. § 107 odst. 1, 2 o. s. ř. s použitím § 64 s. ř. s., a to z toho hlediska, zda byly splněny podmínky řízení.

Podle § 64 s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu.

Podle § 107 odst. 1 o. s. ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.

Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.

Ze shora citovaných ustanovení vyplývá potřeba vyložit slova , resp. ve vztahu k projednávané věci. Proto je nejprve žádoucí učinit úvahu o tom, kam a s jakými procesními důsledky je třeba zařadit disciplinární řízení (disciplinární trestání), které vedou příslušné orgány České lékařské komory s lékaři proto, že měli porušit povinnost vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony [§ 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře]. Tento zákon stanovil za porušení těchto povinností uložení důtky nebo pokuty od 2000 do 20 000 Kč, resp. pokuty od 3000 Kč do 30 000 Kč, nebo podmíněné vyloučení z komory anebo vyloučení z komory. Disciplinární řízení vedené proti lékařům je součástí širšího právního pojmu - správního trestání.

Správní trestání, na rozdíl od trestního práva hmotného a procesního a v podstatě i řízení o přestupcích, není kodifikováno. Přesto lze učinit závěr, že v něm jde o "trestní" řízení, protože se v něm rozhoduje o vině a sankci za správní delikt.

Trestní řízení podle trestního řádu i řízení o přestupcích vycházejí ze zásady nepřípustnosti trestního stíhání toho, kdo zemřel [srov. § 11 odst. 1 písm. e) a další navazující ustanovení trestního řádu; § 76 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích].

Podle názoru Nejvyššího správního soudu je třeba z této zásady vyjít i při správním trestání fyzických osob. Jestliže ten, kdo podal u krajského soudu žalobu proti rozhodnutí správního orgánu o vině za spáchání správního deliktu a o uložení správní sankce, v průběhu tohoto řízení zemřel, nemůže krajský soud v řízení pokračovat s procesním nástupcem (§ 107 odst. 1, 2 o. s. ř.), protože to povaha věci neumožňuje.

Krajský soud vyšel z jiného právního názoru, a proto Nejvyšší správní soud jeho rozhodnutí zrušil. V řízení před krajským soudem po smrti žalobce neexistoval žalobce jako účastník řízení; proto nebyla splněna podmínka řízení, přičemž tento nedostatek je neodstranitelný. Proto krajský soud měl po smrti žalobce žalobu odmítnout podle ust. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., což neučinil. Nejvyšší správní soud proto žalobu odmítl podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s.