2768/2013
Řízení před soudem: nemožnost přezkumu vyřízení stížnosti odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody
Řízení před soudem: nemožnost přezkumu vyřízení stížnosti odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody
k § 26 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů
k § 65 odst. 1 soudního řádu správního
Vyřízení obecné stížnosti odsouzeného podané dle § 26 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, příslušným zaměstnancem Vězeňské služby ČR nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Tím není vyloučena možnost přímé správní žaloby proti úkonu či nečinnosti Vězeňské služby, které byly předmětem stížnosti odsouzeného, zasahuje-li takový úkon nebo nečinnost do práv či povinností odsouzeného.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, čj. 5 As 43/2012-40)
Prejudikatura:
č. 906/2006 Sb. NSS, č. 2206/2011 Sb. NSS a č. 2339/2011 Sb. NSS.Věc:
Giannina M. G. proti Vězeňské službě České republiky, Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence
Opava, o vyřízení stížnosti na postup vychovatele věznice, o kasační stížnosti žalobkyně.Dne 22. 10. 2010 žalobkyně podala k rukám ředitele věznice stížnost na postup vychovatele věznice, Mgr. Ivo S., kterou ředitel věznice vyhodnotil jako nedůvodnou. Stížnost nebyla dle žalobkyně řádně prošetřena a její závěry byly nesprávné. Žalobkyně konstatovala, že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle § 65 s. ř. s.
Dne 19. 11. 2010 proto Krajskému soudu v Ostravě doručila návrh označený jako "
Správní žaloba proti rozhodnutí ředitele Věznice Opava, plk. Mgr. Ivo Turoka, o zamítnutí stížnosti žalobkyně
".Krajský soud usnesením ze dne 1. 12. 2010, čj. 22 A 182/2010-6, přiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků a ustanovil jí zástupce z řad advokátů. Zároveň žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě jednoho měsíce odstranila vady své žaloby, konkrétně aby uvedla žalobní body, z nichž mělo být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a jaké důkazy k prokázání svých tvrzení navrhuje provést.
Žalobkyně předmětnou žalobu prostřednictvím svého zástupce doplnila podáním doručeným krajskému soudu dne 7. 1. 2011. V něm upřesnila, že stížnost na vychovatele podala dne 21. 10. 2010; dle názoru žalobkyně ji chování a vypracované zprávy vychovatele poškozovaly, a to zejména v řízení před Okresním soudem v Opavě, který projednával její žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Rozhodnutím ředitele věznice o podané stížnosti přitom byla žalobkyně poškozena v tom směru, že nebyly řádně přezkoumány veškeré podané námitky a stížnostní důvody. Žalobkyně dále jako důkaz krajskému soudu navrhla svůj osobní spis vedený ve věznici. Žalobkyně také uvedeným podáním opravila
petit
žaloby.Krajský soud předmětnou žalobu usnesením ze dne 26. 5. 2011, čj. 22 A 182/2010-12, odmítl. V odůvodnění usnesení s odvoláním na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2006, čj. 57 Ca 166/2006-14, č. 1144/2007 Sb. NSS, uvedl, že vyřízení stížnosti na postup vychovatele při vypracování hodnocení osoby žalobkyně jako odsouzené pro účely řízení o jejím podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody či jiných zpráv k hodnocení její osoby není výsledkem rozhodování o právu či povinnosti žalobkyně jako odsouzené v oblasti veřejné správy; nijak totiž nezasahuje do jejích hmotných veřejných práv, neukládá žalobkyni žádné povinnosti ani jí nepřiznává žádná práva. Nejde tak o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud také dodal, že ani hodnocení osoby odsouzeného, které trestnímu soudu slouží jako jeden z důkazů pro rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, není způsobilé zasáhnout do hmotných práv odsouzeného a nejde o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Z uvedených důvodů krajský soud žalobu odmítl, neboť žalobkyně se domáhala přezkoumání úkonu, který není rozhodnutím ve smyslu legislativní zkratky uvedené v § 65 odst. 1 s. ř. s. a je ze soudního přezkumu vyloučen.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností. Stěžovatelka obecně namítala, že usnesení krajského soudu, jímž odmítl její žalobu proti žalované, je nezákonné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť žalobou napadené "
rozhodnutí
" ředitele věznice, kterým byla vyřízena stížnost na nepravdivé údaje v hodnocení její osoby, ji mělo poškodit; bylo totiž jedním z hlavních podkladů pro řízení vedené před Okresním soudem v Opavě, v jehož rámci byla zamítnuta žádost stěžovatelky o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.Stěžovatelka dále uvedla, že právo na soudní přezkum správních rozhodnutí je zaručeno Listinou základních práv a svobod. Přitom dle judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS, není možné uplatnit interpretační postup, dle kterého je nutno zkoumat, zda napadené rozhodnutí založilo, změnilo, zrušilo či závazně určilo práva nebo povinnosti účastníka řízení. Jde tak o to, zda se, dle tvrzení žalobce, úkon správního orgánu negativně projevil v jeho právní sféře. Žalobou napadené rozhodnutí se v právní sféře stěžovatelky projevilo, a jednalo se tudíž o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) V návaznosti na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoli krajský soud odůvodnil své rozhodnutí poměrně stručně, vyplývá z něj, proč nepovažoval úkon žalované za rozhodnutí dle § 65 s. ř. s. Uvedl totiž, že vyřízení stížnosti na postup vychovatele při vypracování hodnocení osoby stěžovatelky pro účely řízení o jejím podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody či jiných zpráv k hodnocení její osoby není výsledkem rozhodování o právu či povinnosti stěžovatelky jako odsouzené v oblasti veřejné správy, neboť nijak nezasahuje do jejích hmotných veřejných práv, neukládá stěžovatelce žádné povinnosti ani jí nepřiznává žádná práva. Krajský soud také dodal, že ani hodnocení osoby odsouzeného, které trestnímu soudu slouží jako jeden z důkazů pro rozhodnutí o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody, není způsobilé zasáhnout do hmotných práv odsouzeného a nejde tak o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se se závěry krajského soudu ztotožňuje a dodává následující:
Dle § 65 odst. 1 s. ř. s. upravujícího žalobní legitimaci, "[k]
do tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen ,rozhodnutí'), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak
."Rozšířený senát zdejšího soudu v usnesení ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, publikovaném pod č. 906/2006 Sb. NSS, na které stěžovatelka ve své kasační stížnosti odkazovala, ohledně aktivní žalobní legitimace dle § 65 odst. 1 s. ř. s. dále dovodil: "
Žalobní legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce
[...], tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry.
"Povahou rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu podrobně zabýval též v usnesení ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/2008-98, publikovaném pod č. 2206/2011 Sb. NSS, v němž uvedl, že "[f]
ormální definiční znaky (správního) rozhodnutí definice ,rozhodnutí' ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. sice sama o sobě neobsahuje, jsou však přítomny jako znaky vymezující nezbytné vlastnosti přezkoumávaného aktu na těch místech dílu prvního části druhé s. ř. s., která se týkají např. časových podmínek podání žaloby (oznámení rozhodnutí jako zásadně písemného formalizovaného aktu) či vlastností, které nutně musí mít, aby obstál v přezkumu (přezkoumatelnost; náležitosti, mj. formální, které vylučují, že by šlo o akt nicotný)
". Rozšířený senát tedy rozhodnutí definoval jako formalizovaný a standardizovaný akt se zákonem předepsanými náležitostmi umožňujícími rychle a jednoduše rozpoznat původce i adresáta (adresáty) takového aktu, obsah práv a povinností jím upravených i důvody, pro které je do nich zasahováno. Zároveň rozšířený senát vymezil i pojem rozhodnutí dle § 65 odst. 1 s. ř. s. v materiálním slova smyslu, přičemž zdůraznil, že na neformální úkon správního orgánu by bylo možné nahlížet jako na rozhodnutí v materiálním smyslu jen tehdy, pokud by šlo o akt, který by po obsahové stránce měl povahu "rozhodnutí
" ve smyslu definice obsažené v § 65 odst. 1 s. ř. s. a měl mít podle zákona též formu správního rozhodnutí, avšak který by pro procesní pochybení správního orgánu nebyl v takto předepsané formě vydán.Stěžovatelka v rámci své stížnosti adresované řediteli věznice nesouhlasila mj. s hodnocením vypracovaným vychovatelem Mgr. Ivem S. pro účely řízení o podmíněném propuštění stěžovatelky z výkonu trestu odnětí svobody. Toto hodnocení samo o sobě přitom představuje jeden z důkazních prostředků, který je spolu s ostatními součástí dokazování v daném trestním řízení. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody nestanoví specifický opravný prostředek, který by odsouzený proti takovému hodnocení mohl podat; v úvahu tak připadá pouze "
obecná
" stížnost dle § 26 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a tuto možnost stěžovatelka také využila. Toto ustanovení přitom mj. stanoví, že "[o]dsouzený smí k uplatnění svých práv a oprávněných zájmů podávat stížnosti a žádosti orgánům příslušným k jejich vyřízení
".Nejvyšší správní soud konstatuje, že institut stížnosti podle § 26 zákona o výkonu trestu odnětí svobody vykazuje některé společné rysy se stížností dle § 175 správního řádu. Zároveň lze nalézt i paralely s různými stížnostmi a podněty dle zvláštních zákonů - viz např. § 97 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. V rozsudku ze dne 17. 12. 2010, čj. 4 Aps 2/2010-44, č. 2339/2011 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud ke stížnosti dle § 175 správního řádu uvedl, že je "
pouhým podnětem pro správní orgán např. k provedení úkonů v rámci služebního dohledu [...] a stěžovatel nemá právní nárok, aby na základě jeho stížnosti byly provedeny určité dozorčí nebo jiné úkony (srov. Hendrych, D. a kol.
Správní právo. Obecná část. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 688). [...] Na vyřízení stížnosti [...] není právní nárok a samotné její vyřízení ještě samo o sobě neznamená odstranění závadného stavu. Navíc o výsledku šetření a přijatých opatřeních se stěžovatel vyrozumívá, jen pokud o to požádal. Takový postup proto neskýtá dostatečný prostor k poskytnutí ochrany či nápravy před nezákonným zásahem. Jednalo by se totiž spíše o formální, než faktický prostředek nápravy a ochrany
".Rovněž stížnost dle § 26 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody se svou povahou blíží spíše podnětu k možnému uplatnění dozorčích úkonů než opravnému prostředku, neboť zákon stěžovateli v souvislosti s vyřizováním jeho stížnosti nesvěřuje žádná konkrétní procesní oprávnění. S tím koresponduje i názor odborné literatury, která ke stížnosti dle citovaného ustanovení uvádí, že "
výslovná úprava postupu při podávání a vyřizování stížnosti na individuální pokyny, příkazy apod. však chybí, bylo by proto nutno konstatovat, že - pokud jde o postup uvnitř Vězeňské služby - zákon odsouzeným žádné procesní prostředky k ochraně jejich práv neposkytuje
" (Novotný, O. Mikule, V. Vězeňství a právo. Právní rozhledy
, 1998, č. 6).V již citovaném rozsudku čj. 4 Aps 2/2010-44 Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že využití stížnosti dle § 175 správního řádu nelze považovat za nezbytnou podmínku přípustnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. s. ř. s. Rovněž lze mít za to, že stížnost nelze pokládat za řádný opravný prostředek v řízení před správním orgánem ve smyslu § 68 písm. a) s. ř. s., jehož vyčerpání by bylo nezbytnou podmínkou přípustnosti případné žaloby proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. Na okraj lze poznamenat, že obdobné stanovisko odborná literatura zastává i v případě posuzování přípustnosti ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem: stížnost podle § 175 správního řádu není považována za prostředek ochrany základních práv dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (viz Filip. J. in Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.
Zákon o Ústavním soudu. Komentář.
2. vydání. Praha, 2007, s. 561). Zákon o výkonu trestu odnětí svobody navíc, na rozdíl od správního řádu, nestanoví ani žádnou konkrétní lhůtu pro vyřízení stížnosti (překročitelná lhůta 30 dní je nyní stanovena pouze vnitřním předpisem Vězeňské služby, nařízením generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 70/2009, o vyřizování stížností a oznámení ve Vězeňské službě České republiky). Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že závěry citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 4 Aps 2/2010-44 lze vztáhnout i na stížnosti dle § 26 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.Nejvyšší správní soud je tudíž toho názoru, že k zásahu do subjektivních práv stěžovatelky samotným vyřízením její stížnosti dojít nemohlo, neboť se nejedná o rozhodnutí o řádném opravném prostředku či prostředku nápravy proti úkonům žalované, jež byly předmětem její stížnosti. Pokud by do práv stěžovatelky zasáhl přímo některý z těchto úkonů žalované, které byly předmětem stížnosti, musela by stěžovatelka, domáhala-li by se soudní ochrany, brojit proti takovému úkonu přímou žalobou, ať již by se jednalo, podle povahy daného úkonu, o žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu nebo o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu.
V daném případě ovšem navíc ani samotné úkony spočívající v hodnocení osoby stěžovatelky pro účely řízení o návrhu na podmíněné propuštění stěžovatelky z výkonu trestu odnětí svobody, příp. pro účely řízení o přeřazení stěžovatelky do věznice s mírnějším režimem, proti nimž směřovala stížnost stěžovatelky především, do práv či povinností stěžovatelky nezasáhly. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu odkazuje na závěry svého rozsudku ze dne 5. 10. 2012, čj. 5 As 42/2012-29, týkajícího se jiné věci stěžovatelky: "
Zákonné předpoklady podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vymezuje obecně § 88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, dle kterého soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu po výkonu poloviny uloženého nebo na základě rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu, svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného. Povinností soudu v předmětném řízení je získat pro své rozhodnutí o podmíněném propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody dostatek skutkových podkladů, z nichž lze spolehlivě usoudit, zda byly předpoklady pro podmíněné propuštění splněny. Jedním z podkladů, jež se vypracovává na dožádání soudu konajícího řízení o podmíněném propuštění, je i hodnocení osoby odsouzeného. Hodnocení odsouzeného je tedy jedním z důkazních prostředků, který je spolu s ostatními podroben dokazování při soudním jednání. Při dokazování je odsouzený oprávněn se ke každému prováděnému důkazu vyjádřit. Pokud odsouzený považuje hodnocení za nepravdivé, neúplné, či zpracované podjatou osobou, může uplatnit příslušné námitky při jednání soudu, případně tyto vtělit do opravného prostředku směřujícího proti rozhodnutí soudu, není-li spokojen s hodnocením tohoto důkazního prostředku provedeného soudem. Pokud je hodnocení odsouzeného toliko podkladem pro rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění z výkonu trestu, nemohou být odsouzenému již jeho vypracováním přiznána jakákoliv veřejná subjektivní práva či povinnosti. Do právní sféry odsouzeného by mohlo být zasaženo až úkonem následným, a to zamítnutím žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, který je možno napadnout opravným prostředkem
."Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že krajský soud ve svém postupu nepochybil, když předmětnou žalobu stěžovatelky odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s. jako nepřípustnou, jelikož dospěl k závěru, že nesměřovala proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., ale proti jinému úkonu žalované, který je ze soudního přezkoumání podle § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučen. Zdejší soud rovněž neshledal usnesení krajského soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť závěr krajského soudu, podle něhož předmět žaloby není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1. s. ř. s., je v daném případě sice stručně, nicméně dostatečně odůvodněn.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.