Vydání 5/2009

(...) Nejvyšší správní soud proto dále zkoumal, zda předmětné usnesení nebylo stěžovateli doručeno nastoupením účinků tzv. doručení.

Podle § 42 odst. 5 s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování obdobně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení.

Podle § 46 odst. 3 o. s. ř., nebyla-li fyzická osoba zastižena na adrese uvedené v odstavci 1 a písemnost jí nebyla doručena ani na jiném místě, doručující orgán písemnost, která jí má být doručena do vlastních rukou, uloží.

Podle § 46 odst. 1 o. s. ř. písemnost určenou fyzické osobě soud předá doručujícímu orgánu k doručení na adresu jejího bytu, jejího místa podnikání, jejího pracoviště nebo místa, kde se zdržuje. Jestliže o to fyzická osoba požádá, soud předá písemnost k doručení na adresu jiného místa v České republice, kterou mu sdělila; to neplatí, nemůže-li jí být písemnost v označeném místě doručena způsobem předepsaným tímto zákonem.

Podle § 50c odst. 4 o. s. ř. nebude-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl; to neplatí, je-li náhradní doručení písemnosti vyloučeno (§ 50d odst. 1) nebo bylo-li uložení písemnosti neúčinné.

Zásilka obsahující předmětné usnesení byla stěžovateli adresována do vlastních rukou, proto mohla doručení podle citovaných ustanovení nastat pouze za předpokladu, že by tato zásilka byla na poště uložena alespoň 10 dnů a stěžovatel si ji mohl alespoň v jeden z těchto dnů vyzvednout. Zásilka byla uložena dne 27. 6. 2006 a stěžovatel si ji před svou hospitalizací, ke které došlo až dne 29. 6. 2006, mohl vyzvednout. doručení však nastat nemohla, neboť z výše uvedeného vyplývá, že syn stěžovatele zásilku převzal 7. den od jejího uložení. Náhradní doručení podle citovaného § 50c odst. 4 o. s. ř. totiž nenastane, pokud v poslední den třídenní lhůty, popř. desetidenní lhůty, jedná-li se o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, již zásilka nebyla na poště uložena.

Nejvyšší správní soud proto přisvědčil námitce stěžovatele, že mu usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2006, čj. 42 Cad 161/2006-4, kterým byl vyzván k odstranění vad žaloby, nebylo doručeno. Stěžovatel tedy nebyl řádně vyzván k odstranění vad žaloby, ani poučen o možnosti odmítnutí žaloby, pokud vady v soudem stanovené lhůtě neodstraní. Tato lhůta navíc ani nezačala běžet, neboť pro její počátek byl určující okamžik doručení předmětného usnesení.

Krajský soud, který za této procesní situace odmítl návrh stěžovatele, svým postupem jednoznačně porušil právo stěžovatele na přístup k soudu vyjádřené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud rovněž porušil § 37 odst. 5 s. ř. s., který upravuje postup soudu při odstraňování vad podání a podmínky, při jejichž splnění může být vadné podání odmítnuto.