Vydání 4/2014

Krajský soud s ohledem na provedené zpětvzetí žaloby podle § 47 písm. a) s. ř. s. řízení zastavil.

O náhradě nákladů řízení žalovaného bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s., neboť žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného nastalé až po podání žaloby; žalovanému tedy právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo.

Žalovaný ve vyjádření ke zpětvzetí žaloby žádá, aby žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Ve vyjádření zdůrazňuje, že žalobce (bez advokátního zastoupení) se na žalovaného obrátil dne 27. 5. 2013 podáním, které je obsahově s žalobou totožné, na které žalovaný odpověděl dne 30. 5. 2013 tak, že žalovanému je z úřední činnosti známo, že nadřízený správní orgán rozhodne o žalobcově stížnosti v několika dnech, proto žalovaný již vyčká rozhodnutí nadřízeného orgánu. Žalobce je jako častý žadatel o informace v problematice upravené zákonem o svobodném přístupu k informacím dobře orientován, advokátní zastoupení vyhledává až pro podání žalob proti nečinnosti (obsahově značně obdobných) braných následně vesměs zpět, což vede k tomu, že i přesto, že jeho žaloby nejsou věcně projednávány, je žalobci přiznávána náhrada nákladů řízení (zde žalovaný odkazuje na věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 10 A 168/2012, sp. zn. 10 A 80/2013, sp. zn. 10 A 81/2013, sp. zn. 10 A 85/2013, sp. zn. 11 A 182/2012, sp. zn. 9 A 178/2012, sp. zn. 8 A 134/2012, sp. zn. 6 A 59/2013, sp. zn. 6 A 60/2013 aj.).

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení proto soud zhodnotil obsah správního spisu, ze kterého zjistil, že žalobce toliko v tomto roce podal u žalovaného (zatím) 16 žádostí o poskytnutí informací. V této konkrétní odpovídá skutkový stav situaci popisované žalobcem, kdy se žalobce dne 27. 5. 2013 obrátil na žalovaného s přípisem obsahujícím mj. tento text: „“ Nato žalovaný dne 31. 5. 2013 žalobci sdělil, že žalovanému je z úřední činnosti známo, že nadřízený správní orgán rozhodne o žalobcově stížnosti v několika dnech, proto žalovaný již vyčká rozhodnutí nadřízeného orgánu. Dne 28. 6. 2013 bylo žalobci doručeno rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 27. 6. 2013, jímž byla snížena stanovená výše úhrady na 2 100 Kč, kterou žalobce neuhradil, pročež žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 9. 2013 žalobcovu žádost odložil.

Žalovaný dále soudu předložil rozhodnutí Městského soudu v Praze, z nichž soud zjistil, že:

– ve věci sp. zn. 10 A 168/2012 žalobce podal dne 22. 10. 2012 žalobu proti nečinnosti Ministerstva spravedlnosti, kterou vzal dne 20. 11. 2012 zpět; načež byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech advokátního zastoupení ve výši 9 640 Kč, žalobce byl v uvedeném řízení zastoupen týmž advokátem jako v nyní posuzované věci;

– ve věci sp. zn. 11 A 182/2012 žalobce podal žalobu proti nečinnosti Ministerstva spravedlnosti, kterou vzal dne 8. 1. 2013 zpět; načež byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech advokátního zastoupení ve výši 10 922 Kč, žalobce byl v uvedeném řízení zastoupen týmž advokátem jako v nyní posuzované věci;

– ve věci sp. zn. 10 A 80/2013 žalobce podal dne 29. 4. 2013 žalobu proti nečinnosti Ministerstva spravedlnosti, kterou vzal dne 3. 6. 2013 zpět; načež byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech advokátního zastoupení ve výši 13 342 Kč, žalobce byl v uvedeném řízení zastoupen týmž advokátem jako v nyní posuzované věci;

– ve věci sp. zn. 6 A 60/2013 žalobce podal dne 6. 4. 2013 žalobu proti nečinnosti Ministerstva spravedlnosti, kterou vzal dne 15. 4. 2013 zpět; načež byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech advokátního zastoupení ve výši 13 342 Kč, žalobce byl v uvedeném řízení zastoupen týmž advokátem jako v nyní posuzované věci;

– ve věci sp. zn. 10 A 81/2013 žalobce podal dne 29. 4. 2013 žalobu proti nečinnosti Ministerstva spravedlnosti, kterou vzal dne 14. 5. 2013 zpět; načež byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech advokátního zastoupení ve výši 12 342 Kč, žalobce byl v uvedeném řízení zastoupen týmž advokátem jako v nyní posuzované věci;

– ve věci sp. zn. 8 A 134/2012 žalobce podal žalobu proti nečinnosti Ministerstva spravedlnosti, kterou vzal dne 6. 5. 2013 zpět; načež byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech advokátního zastoupení ve výši dne 10 922 Kč, žalobce byl v uvedeném řízení zastoupen týmž advokátem jako v nyní posuzované věci;

– ve věci sp. zn. 6 A 59/2013 žalobce podal žalobu proti nečinnosti Ministerstva spravedlnosti, kterou vzal dne 13. 6. 2013 zpět; načež byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech advokátního zastoupení ve výši 13 342 Kč, žalobce byl v uvedeném řízení zastoupen týmž advokátem jako v nyní posuzované věci;

– ve věci sp. zn. 10 A 85/2013 žalobce podal dne 7. 5. 2013 žalobu proti nečinnosti Ministerstva spravedlnosti, kterou vzal dne 17. 6. 2013 zpět; načež byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech advokátního zastoupení ve výši 13 342 Kč, žalobce byl v uvedeném řízení zastoupen týmž advokátem jako v nyní posuzované věci;

– ve věci sp. zn. 9 A 178/2012 žalobce podal dne 10. 10. 2012 žalobu proti nečinnosti Ministerstva spravedlnosti, kterou vzal dne 22. 10. 2012 zpět; načež byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech advokátního zastoupení ve výši 9 712 Kč, žalobce byl v uvedeném řízení zastoupen týmž advokátem jako v nyní posuzované věci.

Soud pak přihlédl i k obsahu nyní projednávané žaloby, která krom popsání dosavadního běhu událostí představuje co do argumentace toliko odkaz na výše citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 2 Ans 13/2012-14.

Krajský soud při posouzení věci vycházel z ustálené dlouhodobé rozhodovací praxe Ústavního soudu v otázkách nákladů advokátního zastoupení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 3698/10, č. 160/2011 Sb. ÚS, či ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, č. 132/2012 Sb. ÚS). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi akcentuje účel a smysl soudního řízení, jímž je ochrana porušených nebo ohrožených skutečných práv a právem chráněných zájmů. V souladu s tímto účelem a smyslem soudního řízení nejsou situace, kdy jsou žaloby podávány nikoli kvůli věci samé, ale kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení. Ústavní soud akcentuje, že nelze připustit, aby soudní řízení bylo odtrženo od jeho skutečného společenského poslání a aby se místo poskytování ochrany stalo výlučně nástrojem sloužícím k vytváření snadného a nijak neodůvodněného zisku na úkor protistrany. Z tohoto hlediska lze za účelně vynaložené náklady považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. Takovou situací, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem nebude možno přiznat, je krom jiného zneužití práva na zastupování advokátem. Článek 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod přiznává každému právo na právní pomoc mj. v řízení před soudy, což je garantováno především možností nechat se zastupovat v řízení advokátem. Pokud se však účastník řízení nenechá zastoupit proto, aby mu byla poskytována kvalifikovaná právní pomoc osobou práva znalou, ale jedině za účelem dosažení bezdůvodného zisku, neodpovídá to účelu, který procesní právo v tomto institutu sleduje, a takový účastník se jím snaží získat výhodu, kterou procesní právo nepředpokládá. Takové počínání lze podřadit pod kategorii zneužití procesního práva. Jestliže pak tímto způsobem usiluje o dosažení bezdůvodného zisku prostřednictvím náhrady nákladů spojených se zastoupením advokátem, je možno takové jednání charakterizovat dokonce jako šikanózní, neboť je vedeno přímým úmyslem způsobit protistraně újmu v podobě částky, kterou by musela zaplatit na náhradě nákladů spojených se zastoupením advokátem.

Krajský soud po zhodnocení všech shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že žalobce svým typizovaným jednáním – opakovaným podáváním ztypizované žaloby na ochranu proti nečinnosti ve spolupráci stále s týmž advokátem v situaci, kdy se očekává učinění procesního úkonu nečinného orgánu – nesleduje cíl, k němuž je soudní řízení určeno (vydání požadovaného rozhodnutí), ale naopak tímto způsobem toliko generuje náklady soudního řízení. V této souvislosti nelze odhlížet od toho, že obsahově stejná podání jako jsou podávané žaloby proti nečinnosti (odkaz na výše citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 2 Ans 13/2012-14) produkuje žalobce sám i bez advokátní pomoci, čehož je v nyní posuzovaném případě zjevným příkladem žalobcovo podání ze dne 27. 5. 2013.

Z uvedených důvodů krajský soud dospěl k závěru, že žalobcem vynaložené náklady advokátního zastoupení nebyly k podání žaloby vynaloženy účelně. Proto podle § 60 odst. 7 s. ř. s. rozhodl tak, že ačkoli by právo na náhradu nákladů řízení jinak žalobci svědčilo (§ 60 odst. 3 s. ř. s.), náhradu nákladů spočívajících v nákladech advokátního zastoupení v této věci žalobci nepřiznal.

Pro úplnost soud dodává, že podle obsahu spisu žalobci v tomto řízení jiné náklady řízení než náklady advokátního zastoupení v tomto řízení žalobci nevznikly (o čemž svědčí i to, že náhradu jiných nákladů žalobce ani nepožaduje).