Vydání 4/2014

Postup městského soudu má procesní oporu v § 78 odst. 2 s. ř. s., dle kterého „[r]“.

Tyto procesní podmínky lze v posuzované věci považovat za splněné, a to i přesto, že návrh na soudní moderaci pokuty vznesl stěžovatel až na nařízeném jednání, ve formě eventuálního petitu (pro případ, že by městský soud neshledal napadené rozhodnutí nezákonným). Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 11. 2005, čj. 1 As 30/2004-82, totiž vyplývá, že „[n].“ Vzhledem k tomu, že žalobce již v žalobě argumentoval nepřiměřeností uložené pokuty a jejím likvidačním charakterem (s ohledem na svůj zdravotní stav a osobní poměry), lze návrh na moderaci pokuty považovat za přímé vyústění žalobní námitky nepřiměřenosti pokuty, ve smyslu požadavku vysloveného ve zmiňovaném judikátu.

Pokud jde o samotnou věcnou stránku užité moderace, je třeba uvést, že ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního oprávnění) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, respektive volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit správní uvážení soudnímu přezkoumání lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich, nebo pokud volné uvážení zneužil; soud je oprávněn též posoudit, zda správním orgánem ustanovený rozhodný skutkový stav věci byl opatřen zákonným způsobem, případně zda není v logickém rozporu s výstupy provedené diskrece. Není však v pravomoci správního soudu, aby standardně vstupoval do role správního orgánu a pokládal na místo správní diskrece uvážení soudcovské, tedy například aby sám rozhodoval, jaká sankce (co do druhu a výše) by měla být uložena. Jedinou výjimkou je již citovaný § 78 odst. 2 s. ř. s., jehož aplikace je odůvodněna zjevně nepřiměřenou výší pokuty (byť uložené v rámci zákona). Užitím moderačního práva soud především fakticky aprobuje zákonnost napadeného správního rozhodnutí (v rámci hledisek vymezených žalobními body); v opačném případě je užití moderace vyloučeno a náprava může být zjednána pouze zrušením takového rozhodnutí (jeho části) pro jeho nezákonnost. Tím, že soud trest sníží nebo od něj upustí, a dopustil se správního deliktu, nýbrž nahrazuje jeho správní úvahu úvahou vlastní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, čj. 1 As 30/2004-82).

Uvedená hlediska pak nutně determinují i rozsah přezkumu rozsudku, jímž bylo užito , kasačním soudem. Nejvyšší správní soud v rámci řízení o kasační stížnosti nemá obdobné oprávnění jako krajský (městský) soud a sám již jeho úvahu o výši pokuty nahradit nemůže. Ve vztahu k diskreci krajského (městského) soudu může tedy hodnotit opět jen to, zda soud I. stupně nepřekročil zákonem stanovené meze tohoto uvážení, nevybočil z nich nebo volné uvážení nezneužil, či zda je jeho úvaha přezkoumatelná a logicky nerozporná.

V nyní posuzované věci lze z odůvodnění napadeného rozsudku soudu seznat, že se městský soud ztotožnil se závěry stěžovatelky o naplnění skutkové podstaty spáchaného deliktu i o závažnosti způsobu jeho spáchání, nicméně při zohlednění majetkových poměrů žalobce dospěl k závěru, že výše uložené pokuty je z tohoto pohledu zjevně nepřiměřená, a z tohoto důvodu ji snížil na jednu desetinu. Postupoval tedy v souladu s názorem zdejšího soudu, že kromě kritéria významu chráněného zájmu, který byl správním deliktem dotčen, způsobu spáchání správního deliktu, jeho následků a okolností, za nichž byl spáchán, je nutno přihlédnout i k majetkovým poměrům delikventa; posledně zmiňované hledisko musí být přitom zohledněno bez ohledu na to, zda takový pokyn vyplývá z konkrétní aplikované právní úpravy (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2006, čj. 2 As 33/2006-102).

Městský soud tedy bral v potaz kritéria, která měl hodnotit při provádění vlastního uvážení stran (ne)přiměřenosti uložené pokuty, nicméně je nutno přisvědčit stěžovatelce v tom, že kritérium majetkových poměrů žalobce nevyhodnotil komplexně a nevzal v potaz všechny skutečnosti, které vyplynuly v rámci soudního řízení.

Při hodnocení majetkových poměrů žalobce městský soud zohlednil skutečnosti, které tvrdil žalobce a které vyplynuly i z jeho žádosti o ustanovení advokáta a z potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalobce ze dne 1. 9. 2010. Ze zmiňovaného potvrzení vyplývá, že žalobce je invalidní důchodce a pobírá důchod ve výši 6 190 Kč měsíčně a jeho dalším příjmem je nájemné ve výši 3 000 Kč měsíčně za pronájem nemovitosti v obci Rviště; další nemovitost – rodinný dům v obci Pacov – je neobyvatelná. Žalobce má dluhy v celkové výši 350 000 Kč. K potvrzení žalobce připojil i výpis ze svého běžného účtu za měsíc srpen 2010, který potvrzuje jeho tvrzení o výši jeho příjmů z pronájmu nemovitosti a z invalidního důchodu. Na nařízeném jednání městský soud provedl důkaz přípisem Úřadu práce ČR, ze kterého vyplývá, že žalobce je od 5. 9. 2007 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, a důkaz oznámením České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 12. 2010, podle kterého žalobce pobírá invalidní důchod I. stupně ve výši 6 407 Kč měsíčně.

Na druhou stranu je zjevné, že městský soud do své úvahy o majetkových poměrech žalobce vůbec nezahrnul tvrzení uplatněná stěžovatelkou na soudním jednání. Vzhledem k tomu, že návrh na moderaci pokuty uplatnil žalobce poprvé až na jednání, je pochopitelné, že reakce stěžovatelky nemohla být k této otázce komplexní, dokonale připravená a podložená veškerými podklady, Nejvyšší správní soud má nicméně za to, že i tak stěžovatelka svým vystoupením na jednání relevantním způsobem zpochybnila shora naznačenou majetkovou situaci žalobce. Z protokolu o jednání vyplývá, že stěžovatelka poukázala na skutečnost, že žalobce byl v době vydání napadeného rozhodnutí společníkem obchodní společnosti a osobou podnikající podle živnostenského zákona, a dále uvedla, že podle katastru nemovitostí je žalobce vlastníkem několika nemovitostí (jedna je zatížena zástavním právem – pozn. NSS), přičemž dvě z nich aktuálně prodává. Přímo na jednání pak předložila i výpis z obchodního rejstříku společnosti BAZAR HABAKUK, v likvidaci (kde byl žalobce společníkem), výstup z internetu ze dne 3. 8. 2012 dokládající, že žalobce inzeruje prodej nemovitostí; předložila též výpisy z katastru nemovitostí (spolu s navazující fotodokumentací), ze kterých vyplývá, že žalobce je vlastníkem či spoluvlastníkem konkrétních nemovitostí ve Skuhrově u České Třebové, Cetorazu, v Pacově, v Hradci nad Svitavou a ve Rvišti. Tyto skutečnosti stěžovatelka tvrdí a dokládá i v řízení o kasační stížnosti.

S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud shledal, že městský soud při užití svého diskrečního oprávnění nezohlednil veškeré skutečnosti, které vyšly v řízení před ním najevo. Nikterak si neověřil a nevypořádal tvrzení stěžovatelky, jakkoli si měl (stejně jako před ním stěžovatelka, potažmo správní orgán I. stupně) při hodnocení majetkových poměrů žalobce učinit úplný obraz o celkové aktuální majetkové situaci stěžovatele, nikoliv jen o jeho příjmové složce. Ostatně ani zjištění příjmových poměrů neprovedl bezvadným způsobem, neboť z předloženého výpisu z běžného účtu za měsíc srpen 2010 vyplývá, že na účet žalobce byla poukázána ještě částka 7 000 Kč. Městský soud vůbec nezjišťoval, jaký je původ této částky, zda ji žalobce dostává pravidelně, či zda šlo o jednorázovou úhradu (a za co) atd. V situaci, kdy stěžovatelka v reakci na návrh na moderaci pokuty dokonce předložila městskému soudu doklady minimálně indikující vlastnictví nemovitostí žalobcem (o nichž se v prohlášení ze dne 1. 9. 2010 vůbec nezmiňoval), jejich prodej a účastenství žalobce v obchodní společnosti, nemohl městský soud tyto skutečnosti bez dalšího přejít a nevypořádat je. Stěžovatelka v řízení před městským soudem relevantním způsobem žalobcem tvrzenou majetkovou situaci minimálně zpochybnila; ze strany městského soudu však tato procesní aktivita zůstala bez odezvy. Jelikož tedy městský soud prokazatelně nevyhodnotil všechny skutečnosti týkající se příjmových a majetkových poměrů žalobce, nemůže obstát ani jeho následná úvaha o (ne)přiměřenosti uložené sankce. Městský soud listiny předložené stěžovatelkou na jednání neprovedl, ani svůj postup nikterak nezdůvodnil. Jeho závěry, jimiž odůvodnil aktivaci svého moderačního oprávnění, tak nemohou obstát pro nedostatek skutkových důvodů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č.133/2004 Sb. NSS). Tento nedostatek v úvaze městského soudu o moderaci pokuty zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů a je tak bezpochyby naplněn kasační důvod ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (...)