Vydání 10/2012

(...) Ani stížní námitku směřující proti neprovedení moderace udělené sankce neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Úkolem soudu je přezkum napadených rozhodnutí co do zákonnosti ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s., ale v případě, kdy správní orgán při udělení pokuty nevybočil ze zákonných mezí a své rozhodnutí řádně odůvodnil, může soud výši pokuty moderovat. Toto oprávnění vyplývá z odstavce 2 citovaného ustanovení, podle něhož, „[r]“. V rozsudku ze dne 30. 9. 2010, čj. 7 As 71/2010-97, č. 2209/2011 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, „“ V rozsudku ze dne 30. 6. 2008, čj. 4 As 37/2007-119, pak Nejvyšší správní soud vyslovil, že „“.

V § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je uveden demonstrativní výčet skutkových okolností, které má správní orgán zohlednit při určení druhu sankce a její výměry. Podle citovaného ustanovení „“. K tomu Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku čj. 7 As 71/2010-97 uvedl, že „[m].“ Uvedená zákonná kritéria stanovená příslušným zvláštním zákonem jsou pak spolu se zákonným rozpětím sankce a případnými dalšími podmínkami jejího uložení i vodítkem pro soud při úvaze o moderaci sankce, tj. při úvaze zda vůbec moderovat a případně v jaké míře, neboť právní úprava v § 78 odst. 2 s. ř. s. konkrétní kritéria pro moderaci nemá. Obsahuje jen obecné pravidlo, že moderovat lze tehdy, byl-li trest uložen „“. Co je zjevnou nepřiměřeností je pak třeba v konkrétním případě posoudit právě s přihlédnutím ke kritériím pro uložení sankce stanoveným v příslušném zvláštním zákoně, jímž se řídil správní orgán, který sankci uložil.

V předmětné věci se jednalo o zastřešenou dřevěnou konstrukci, tedy o technologicky jednoduchou stavbu umístěnou na soukromém pozemku. Stěžovatelka spáchala uvedený přestupek z nevědomé nedbalosti, kterou, ač postačí ke vzniku odpovědnosti za přestupek, je nutno považovat za nejnižší, a tedy zpravidla za nejméně zavrženíhodný, stupeň zavinění. Pokud jde o způsob spáchání přestupku, okolnosti, za nichž byl spáchán a následky, stěžovatelka poskytla správnímu orgánu součinnost při šetření věci a rovněž bezodkladně požádala o dodatečné povolení stavby podle § 129 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006, které jí bylo dne 19. 2. 2010 uděleno. Realizací stavby stěžovatelka nezpůsobila žádné škodlivé následky, pouze porušila stavební kázeň. Správní orgány rovněž konstatovaly, že spáchala tento přestupek poprvé. Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na shora uvedené shledal velmi nízkou intenzitu společenské nebezpečnosti a několik polehčujících okolností, a proto dospěl k závěru, že za přiměřenou výši pokuty se dá považovat pouze taková pokuta, která bude uložena na samé spodní hranici zákonného rozmezí. Přiměřená tedy bude jen pokuta v takové výši, která bude odpovídat výše uvedeným skutkovým okolnostem a jen u takové sankce nebude důvodu k moderaci. Naopak pokud by pokuta zjevně vybočila z uvedených mezí, bylo by namístě moderovat její výši, ledaže by v konkrétním případě existovaly zvláštní důvody, proč tak výjimečně neučinit. Slovo „“ použité v § 78 odst. 2 s. ř. s. je totiž ve spojení s obecným skutkovým důvodem moderace, považujícím za nežádoucí trest uložený ve zjevně nepřiměřené výši, avšak jinak plně odpovídající zákonným kritériím pro ukládání sankcí stanoveným v příslušném zvláštním zákoně, zmocněním pro soud, aby v souladu s rozhodovací praxí, která se případně ohledně moderace v určitých oblastech správního trestání v rozhodovací praxi správních soudů vytvořila, moderoval sankci, je-li zjevně nepřiměřená. Zároveň je ale zmocněním k moderaci nepřistoupit, i když sankce je zjevně nepřiměřená, jsou-li k tomu v konkrétním případě zvláštní důvody, a tedy se v konkrétním případě odchýlit od stálé rozhodovací praxe soudů, vytvořila-li se.

V nálezu ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 14/09, č. 22/2012 Sb., Ústavní soud konstatoval, že „[ú]nulovou‘ .“ Zákonodárce tedy tím, že nestanovil spodní hranici výše pokuty u předmětné skutkové podstaty, projevil vůli, aby v individuálních případech se zanedbatelnou společenskou nebezpečností a polehčujícími okolnostmi sankce ukládána nebyla (§ 11 odst. 3 zákona o přestupcích), resp. aby byla ukládána sankce velmi nízká (k významu horní a zejména dolní hranice sankce u správních deliktů pro posuzování jejich minimální typové nebezpečnosti postačující pro postih viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, čj. 7 Afs 27/2008-46).

Krajský úřad výše uvedená kritéria zohlednil a s výší uložené sankce se velmi podrobně vypořádal na s. 4 a 5 napadeného rozhodnutí, přičemž vzal v úvahu i správní praxi u správního orgánu I. stupně. Úvaha krajského úřadu a městského soudu, že pokuta 10 000 Kč byla v tomto případě, s přihlédnutím k horní hranici, která umožňuje za provádění nové stavby bez stavebního povolení uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč, uložena při spodní hranici zákonné sazby, je pro posouzení věci ještě dostatečná, byť výši pokuty lze z obecného hlediska považovat za přísnou. Sankce však byla uložena při dolní hranici zákonného rozpětí, neboť v celkovém porovnání zákonného rozpětí je takovou sankcí ještě i částka 10 000 Kč, jakkoli tato z obecného hlediska rozhodně nepředstavuje bagatelní majetkovou újmu, nýbrž takovou sankci, kterou prakticky každý již nepochybně pocítí.

K moderaci sankce nebyl ani důvod vyplývající z poukazů stěžovatelky na případy správní praxe u krajského úřadu v podobných věcech. Stěžovatelka v kasační stížnosti vyjádřila nesouhlas s názorem městského soudu, že krajský úřad uložil pokutu ve srovnatelné výši s těmi, které ukládá v obdobných případech. Z rozhodnutí doloženého krajským úřadem ve spisu je však patrné, že tento případ lze v podstatných rysech posoudit ve vztahu k případu stěžovatelky jako obdobný. Liší se sice v povaze stavby (letní kuchyně s rozvody elektřiny oproti přístřešku pro automobil) i v tom, že přestupce spáchal přestupek opakovaně, zatímco stěžovatelka se předtím podobného přestupku nedopustila, avšak při celkovém porovnání obou skutků je patrné, že jsou typově podobného, byť jistě ne obdobného charakteru i nebezpečnosti. Proto nebylo ještě zjevným vybočením z přiměřenosti sankce, pokud za oba přestupky byla uložena obdobná pokuta, i když by zásadě individualizace sankce jistě lépe odpovídalo, kdyby pokuta uložená stěžovatelce byla poněkud nižší než pokuta v případě, jímž argumentoval krajský úřad. Městský soud tedy nemusel kvůli uvedenému poukazu na správní praxi u krajského úřadu k moderaci přistoupit, neboť z porovnání obou případů vyplývá, že stěžovatelce uložená pokuta sice mohla v „“ případě být o něco nižší než ve věci stavby letní kuchyně, na níž poukazovala, ale tento rozdíl z pokuty uložené stěžovatelce ještě nečiní pokutu „“ (tedy výrazně, silně) nepřiměřenou. Smyslem a účelem moderace totiž není hledání „“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce. V případech sankcí z obecných hledisek méně závažných, tedy i v případě pokuty ve výši 10 000 Kč, proto moderace sankce bude zpravidla vzácnější než v případě sankcí výrazných. V tom je nutno vidět skutkové odlišnosti mezi danou věcí a věcí, jež byla posuzována v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 71/2010-97. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že pokuta ve výši 10 000 Kč uložená stěžovatelce nebyla s ohledem na výše uvedené ještě zjevně nepřiměřená. Proto městský soud nepochybil, pokud nepřistoupil k její moderaci. (...)