Vydání 12/2014

[3] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že z návrhu na přikázání věci není patrné, o jaké zákonné ustanovení krajský soud svůj postup opírá. V návrhu uvedl, že městský soud je "", což by nasvědčovalo použití § 7 odst. 5 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni (Finanční úřad v Pardubicích), se nepochybně nachází v obvodu krajského soudu, je k vyřízení věci místně příslušný tento soud, a citované ustanovení tak nelze použít. V případě aplikace citovaného ustanovení by navíc bylo přímo na krajském soudu, nikoli na zdejším soudu, aby věc postoupil soudu místně příslušnému, má-li za to, že sám místně příslušný není. Jelikož se rovněž nejedná o situaci, kdy by pro vyloučení soudců specializovaných senátů nebylo možno sestavit senát, je třeba vyloučit také úvahy směřující k aplikaci § 9 odst. 1 s. ř. s. o tzv. delegaci nutné. Nejvyšší správní soud se tedy podrobněji zabýval pouze otázkou použití § 9 odst. 2 s. ř. s., dle něhož platí, že "".

[4] Tato tzv. vhodná představuje průlom do zásady zákonného soudce, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tak, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Místní příslušnost soudu určená procesními předpisy je tedy základní pravidlo, které je promítnutím dělby činnosti uvnitř soudní soustavy mezi jednotlivými články tak, aby věci byly projednávány tam, kde jsou nejlepší předpoklady pro jejich náležité projednání a rozhodnutí.

[5] V otázce tzv. vhodné již existuje ustálená Nejvyššího správního soudu. Rozšířený senát se k tomuto institutu vyjádřil v usnesení ze dne 22. 4. 2004, čj. Nad 138/2003-26, č. 305/2004 Sb. NSS, takto: .

[6] Obdobný názor na věc již opakovaně zaujal Ústavní soud, např. v nálezu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 938/10, č. 218/2010 Sb. ÚS: "[Z][č. 97/96 Sb. ÚS]). [č. 172/01 Sb. ÚS])".

[7] Z výše uvedeného plyne, že vhodná je pouhou výjimkou ze zásady trvání místní příslušnosti a z ústavní zásady zákonného soudu a soudce, a proto k ní lze přistoupit jen v ojedinělých a odůvodněných případech. Podmínky pro delegaci vhodnou je tedy nutno interpretovat restriktivně a výjimku z pravidla lze připustit pouze tehdy, je-li to z komplexního pohledu hospodárnější, rychlejší či spolehlivější pro náležité posouzení věci. Jinými slovy, k základnímu důvodu musí přistoupit další důvody a naléhavé zájmy, které výjimečně a zcela ojediněle převáží ústavní zásadu zákonného soudce a soudu.

[8] Nejvyšší správní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že podmínky pro uplatnění institutu vhodné splněny nebyly. Krajský soud odůvodnil svůj návrh na přikázání tím, že v prvním stupni rozhodoval "" Finanční úřad pro Prahu 1. Pouhá skutečnost, že dvě ze tří rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byla vydána správním orgánem se sídlem v obvodu městského soudu, však bez dalšího nijak neodůvodňuje předpoklad, že řízení u tohoto soudu bude hospodárnější, rychlejší nebo spolehlivější, a tak ani nepředstavuje důvod pro uplatnění institutu vhodné. V nyní posuzované věci se jedná o přezkum jediného napadeného rozhodnutí, přičemž dle vyjádření krajského soudu mají všechna rozhodnutí správního orgánu prvního stupně stejný skutkový a právní základ, pouze se týkají různých zdaňovacích období. Přikázáním věci městskému soudu by tak z pohledu shora nastíněných kritérií pro delegaci vhodnou došlo pouze ke zlepšení dostupnosti soudního řízení pro žalobkyni, jež má sídlo v Praze, ona sama však k návrhu na přikázání věci k městskému soudu uvedla, že pro ně nevidí důvod. Pro úplnost lze konstatovat, že zákon č. 303/2011 Sb., který modifikoval pravidlo pro určení místní příslušnosti soudů uvedené v § 7 odst. 2 s. ř. s. tak, že pro určení místní příslušnosti je rozhodné sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni, nabyl účinnosti teprve k datu 1. 1. 2012. Hlavním důvodem pro tuto novelizaci soudního řádu správního bylo přispět ke zrychlení soudního řízení správního rovnoměrnějším rozložením nápadu agend na všechny krajské soudy. Přímou souvislost mezi rychlostí či hospodárnosti řízení a sídlem správního orgánu prvního stupně tak nelze najít. Pro návrh krajského soudu na přikázání věci městskému soudu tak neexistuje žádný zákonem předvídaný důvod.

[9] Nejvyšší správní soud považuje za potřebné poukázat na znění § 9 odst. 2 s. ř. s., podle něhož může Nejvyšší správní soud přikázat věc než místně příslušnému krajskému soudu. Městský soud přitom k vyřízení nyní posuzované věci místně příslušný nepochybně je, neboť dvě ze tří rozhodnutí v prvním stupni vydal Finanční úřad pro Prahu 1. Z právě uvedeného je zjevné, že k přezkoumání napadeného rozhodnutí jsou místně příslušné oba soudy. Nastala tedy situace, kdy u dvou soudů byla s totožnými účastníky zahájena řízení o přezkumu téhož správního rozhodnutí. Občanský soudní řád, přiměřeně použitelný na základě § 64 s. ř. s., obsahuje v § 11 odst. 2 pravidlo, podle něhož "[j]". To znamená, že v posuzovaném případě postačovalo podat správní žalobu i jen u jednoho z příslušných soudů, a to dle volby žalobce.

[10] Podle § 32 části věty před středníkem s. ř. s. je řízení zahájeno dnem, kdy návrh došel soudu. Nejvyšší správní soud připomíná, že i v řízení před správními soudy platí jedna ze základních procesních zásad, podle níž nelze projednávat jednu věc ve dvojím řízení (překážka ). Zároveň platí, že totožnost věci v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je dána totožností účastníků řízení a napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2011, čj. 2 As 63/2011-60). V nyní posuzované věci je tak z okolností popsaných krajským soudem patrné, že buď u tohoto soudu, nebo u městského soudu (u toho z nich, jemuž žaloba došla později; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2004, čj. 4 Azs 189/2004-89, č. 381/2004 Sb. NSS) nastala překážka věci zahájené, jež je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, připouštějící pouze řešení předvídané v § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

[11] Závěrem lze dodat, že v souvislosti s rozhodováním o tomto návrhu na delegaci není namístě jakkoli hodnotit správnost či vhodnost postupu žalovaného, který jediným rozhodnutím přezkoumal více rozhodnutí různých správních orgánů prvního stupně (kde navíc za žalobkyni jednali různí zástupci). Nejvyšší správní soud je však přesvědčen, že je za této situace nanejvýš vhodné podrobit rozhodnutí žalovaného soudnímu přezkumu u jediného soudu, aby se předešlo diskrepancím. Proto neuvažoval o tom, že by snad bylo možné z procesních důvodů nahlížet na rozhodnutí žalovaného materiálně jako na tři různá rozhodnutí, což by umožnilo jak předkládajícímu, tak i druhému dotčenému soudu učinit "" procesní kroky (postoupit návrh v části, kde pro vyřízení není místně příslušný, soudu místně příslušnému), jež by však vedly k rozštěpení přezkumného řízení. Náprava by pak opět vedla v druhém sledu přes delegaci vhodnou k opětovnému přiblížení věcí tak, aby se případ dostal do rukou jediného rozhodujícího senátu. Takový postup sice zřejmě není teoreticky vyloučen, ale podle mínění zdejšího soudu postrádá prvek efektivnosti, a tím i kýžené opodstatnění.