Vydání 9/2009

Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil, že se na žalobě stěžovatele, kterou podal osobně ke krajskému soudu dne 18. 2. 2008, nachází otisk podacího razítka Okresní správy sociálního zabezpečení Brno-venkov ze dne 4. 2. 2008 a otisk podacího razítka Městské správy sociálního zabezpečení Brno ze dne 5. 2. 2008. V žalobě jsou učiněny také určité opravy, které jsou datovány dnem 13. 2. 2008 a stěžovatelem parafovány. Je tedy zřejmé, že v této době měl stěžovatel žalobu ve své dispozici. K žalobě je také připojen průvodní dopis stěžovatele sepsaný dne 13. 2. 2008 adresovaný krajskému soudu, v němž uvádí, že [správně má být zřejmě ‚Kounicova']. Z podacího razítka je zřejmé, že tento přípis byl společně se žalobou osobně podán ke krajskému soudu dne 18. 2. 2008.

(...) Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že předmětem jeho přezkumu byla v této věci pouze otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu stěžovatele podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl jako opožděně podanou. Nezabýval se proto věcnými námitkami stěžovatele uvedenými v kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud připomíná, že podle § 72 odst. 1 s. ř. s. lze podat žalobu . Podle § 72 odst. 4 s. ř. s. nelze zmeškání lhůty prominout. Pokud tedy není tato lhůta dodržena, a žaloba tak byla podána opožděně, nemůže soud zkoumat, z jakých důvodů nebyla lhůta dodržena, a přihlížet k důvodům, které vedly k jejímu překročení, popřípadě zkoumat, čím zaviněním nebo v důsledku jakých skutečností k překročení lhůty došlo. Soud nemůže svým rozhodnutím zmeškání lhůty prominout a žalobou napadené rozhodnutí věcně přezkoumat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, čj. 1 Ads 4/2004-57, přístupný na www.nssoud.cz).

Pokud tedy stěžovatel podal žalobu ke krajskému soudu po uplynutí dvouměsíční lhůty, nadto v rozporu se správným poučením uvedeným v napadeném rozhodnutí, nemohl ji krajský soud věcně projednat, ale musel ji v souladu s § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. usnesením odmítnout. Na tento postup nemá žádný vliv skutečnost, že stěžovatel zmeškal lhůtu v důsledku své neznalosti zákonů či údajnému nesprávnému postupu pracovnic okresní správy sociálního zabezpečení.

Stěžovatel dále namítl, že žalobu podal u žalované a jen z důvodu nesprávného postupu pracovnic žalované sídlící v Brně na ulici Kounicova nebyla zaslána do Prahy. K této výtce je třeba uvést, že se stěžovatel mýlí, když se domnívá, že žalobu podával u žalované České správy sociálního zabezpečení v Praze a že hovořil s pracovnicemi žalované, neboť na stěžovatelem uváděné adrese nesídlí žalovaná, ale Okresní správa sociálního zabezpečení Brno-venkov, která žalobu také dne 4. 2. 2008 opatřila podacím razítkem. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že podle § 3 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, jsou orgány sociálního zabezpečení Česká správa sociálního zabezpečení a rovněž okresní správy sociálního zabezpečení. Podle § 5 tohoto zákona rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení mimo jiné i o dávkách důchodového pojištění. Česká správa sociálního zabezpečení je odlišným orgánem s odlišnou příslušností, než je okresní, případně městská správa sociálního zabezpečení. Pojem správní orgán, proti jehož rozhodnutí žaloba směřuje, nelze ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. vyložit jinak než striktně jako správní orgán, pod jehož hlavičkou a v jehož věcné, místní a funkční příslušnosti bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí. Námitka stěžovatele, že podal žalobu u žalované, tak zjevně neodpovídá skutečnosti. Žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o důchodové dávce musí být podána přímo u ní či jejího územního detašovaného pracoviště, které je její organizační složkou, nikoliv u okresní či městské správy sociálního zabezpečení, které rozhodnutí napadené žalobou nevydaly. Podal-li stěžovatel žalobu k Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov, podal ji k jinému orgánu než je správní orgán, proti jehož rozhodnutí žaloba směřuje, kterým v tomto případě byla Česká správa sociálního zabezpečení. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že z tohoto důvodu nebyla ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. zachována lhůta pro podání žaloby.

Bez povšimnutí nelze ponechat ani to, že Okresní správa sociálního zabezpečení Brno-venkov vrátila stěžovateli žalobu téhož dne, kdy ji na okresní správu sociálního zabezpečení podal, tj. dne 4. 2. 2008, a i ze stěžovatelova přípisu přiloženého k žalobě vyplývá, že mu poskytla poučení. V tomto okamžiku měl stěžovatel stále možnost podat žalobu ve lhůtě, jejímž posledním dnem byla středa 6. 2. 2008. Stěžovatel však svoji žalobu následující den podal na Městské správě sociálního zabezpečení Brno, která jí také opatřila podacím razítkem. Z žaloby je rovněž zřejmé, že ji stěžovatel měl nejpozději dne 13. 2. 2008 ve své dispozici, když v ní činil změny, které tímto dnem datoval, a připojil k nim svůj podpis. Žalobu přesto podal osobně ke krajskému soudu až dne 18. 2. 2008. Nejvyšší správní soud nadto podotýká, že stěžovatel byl v poučení napadeného rozhodnutí správně a přesně poučen o tom, že dvouměsíční lhůta k podání žaloby k soudu je zachována také tehdy, pokud je žaloba v této lhůtě podána u České správy sociálního zabezpečení v Praze.

Nejvyšší správní soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí žalované až dne 18. 2. 2008 osobně ke krajskému soudu, tedy až po uplynutí lhůty pro její podání, a proto krajský soud v souladu se zákonem žalobu stěžovatele odmítl jako opožděně podanou. (...)