Vydání 6/2012

[16] Do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří dle § 6 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), mimo jiné tvorba a uskutečňování studijních programů a organizace studia. Veřejná vysoká škola tak činí mimo jiné prostřednictvím studijního a zkušebního řádu (§ 17 odst. 1 zákona o vysokých školách). Podle čl. 7 odst. 2 studijního a zkušebního řádu si student může tentýž předmět zapsat v rámci studia jednoho studijního programu nejvýše dvakrát. Podle čl. 12 odst. 6 téhož řádu má student v případě neudělení zápočtu nebo kolokvia právo požádat vedoucího pracoviště garantujícího předmět o přezkoumání svého případu. Stěžovatel se prostřednictvím žádostí o předmětné výjimky domáhal toho, aby mohl vykonat kolokvium z předmětu Úvod do studia práva přezkoušením jiným vyučujícím nebo před komisí a dále, aby si uvedený předmět mohl znovu zapsat poté, kdy si jej již v průběhu studia předtím dvakrát zapsal. Podle studijního a zkušebního řádu není takový postup možný. Článek 41 studijního a zkušebního řádu umožňuje, aby rektor nebo děkan se souhlasem rektora povoloval výjimky v postupu podle tohoto řádu.

[17] Podstatou předložené kasační stížnosti je otázka, zda rozhodnutí rektora univerzity o nepovolení daných výjimek je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., které podléhá přezkumu ve správním soudnictví, nebo zda na něj dopadá kompetenční výluka ve smyslu § 70 písm. a) s. ř. s., a je tudíž ze soudního přezkoumání vyloučeno na základě § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přitom podotýká, že předmětem kasační stížnosti je toliko určení, zda je rozhodnutí o nepovolení výjimky přezkoumatelné v režimu správního soudnictví. Posouzení toho, zda stěžovatel splnil podmínky pro řádné absolvování předmětu Úvod do studia práva, jak namítal v žalobě, jde nad rámec předmětu tohoto řízení. Tuto problematiku lze případně posuzovat v jiném řízení, v souvislosti s rozhodnutím, které může být důsledkem tvrzeného nesplnění studijních povinností. Teprve tehdy se lze zabývat i otázkou, zda je přípustné, aby studijní a zkušební řád stanovil odlišná pravidla v případě posledního termínu při složení zkoušky a při vykonání kolokvia.

[18] Úkon správního orgánu je třeba posuzovat podle jeho obsahu, nikoliv podle jeho označení, neboť přezkum ve správním soudnictví je založen na chápání správního rozhodnutí z materiálního hlediska. Soudní řád správní považuje za materiální takové rozhodnutí správního orgánu, kterým se zakládají, mění nebo ruší, nebo kterým se závazně určují, práva nebo povinnosti určitého subjektu. Takové rozhodnutí se dotýká jeho veřejných subjektivních práv. Ze samostatného soudního přezkumu jsou vyloučeny takové akty správních orgánů, které, byť mohou splňovat formální definiční znaky správního rozhodnutí, ve své podstatě nezasahují do práv a povinností subjektu.

[19] Podstatné je v dané věci to, zda se rozhodnutím o nevyhovění žádosti zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti stěžovatele a zda tímto rozhodnutím došlo ke zkrácení na jeho právech. Nejvyšší správní soud dospěl shodně s krajským soudem k závěru, že rozhodnutí rektora o nepřipuštění výjimky ze studijního a zkušebního řádu nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., neboť v materiálním slova smyslu nezasáhlo do práv stěžovatele. Každý student má právo na řádný průběh studia; ten je vymezen zákonem o vysokých školách a vnitřními předpisy vysoké školy. Rozhodnutí o výjimce představuje postup jdoucí mimo obecně stanovená pravidla pro průběh studia. Nevyužil-li rektor svého mimořádného oprávnění povolit postup jdoucí mimo pravidla stanovená studijním a zkušebním řádem, nijak tím nezasáhl do subjektivního práva stěžovatele. Vydáním rozhodnutí o nepovolení výjimky dle čl. 41 studijního a zkušebního řádu rektor coby správní orgán neuložil stěžovateli žádná práva ani povinnosti a ani nic nezměnil na jeho dosud existujících právech a povinnostech. Na právním postavení stěžovatele se rozhodnutím o nepovolení výjimek ze studijního a zkušebního řádu nic nezměnilo.

[20] Nelze mít pochyb o tom, že na kladné rozhodnutí rektora o povolení výjimky z postupu podle studijního a zkušebního řádu nemá student právní nárok. Stejně tak, i kdyby rektor již jednou studentovi výjimku udělil, studentovi nevzniká legitimní očekávání, že mu bude v jeho žádosti opětovně vyhověno. Sama skutečnost, že rektor rozhodoval o žádosti studenta o poskytnutí výjimky, na niž nemá právní nárok, v režimu správního uvážení, však ještě bez dalšího neznamená, že je soudní ochrana zcela vyloučena. I ten, o jehož žádosti o výjimku se rozhoduje, může namítat nedodržení procesních pravidel. Lze připomenout rozhodnutí ze dne 17. 12. 2009, čj. 9 As 1/2009-141, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zákon o vysokých školách nestanoví, že student má právo na úspěšné vykonání zkoušky a z toho plynoucí právo žádat o změnu klasifikace, ale má právo na „“, který garantuje rovnou ochranu práv a rovné zacházení se všemi studenty za obecným způsobem stanovených podmínek. Lze si představit námitku nedostatku toho, kdo o námitce rozhodoval, námitku týkající se formálních vad vydaného rozhodnutí nebo tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutečností, které nemají oporu v provedeném dokazování.

[21] Stěžovatel námitky týkající se dodržení procesních pravidel uvedl především na stranách 16–19 žaloby. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby není v důsledku těchto námitek nezákonné. Námitky mířící na spravedlivý proces totiž stěžovatel formuloval tak, že zahrnovaly podstatnou měrou i okolnosti týkající se vyhodnocení pokusů o získání kolokvia. Tu však již jde o otázku věcné správnosti rozhodnutí rektora nikoli o dodržení práva na spravedlivý proces. Žalobou napadená rozhodnutí rektora jsou odůvodněna sice relativně stručně, avšak je z nich zřejmé, že věcné důvody se od doby vydání předchozího rozhodnutí, které bylo soudem zrušeno, nezměnily a že rektor nadále zastává stanovisko, že podmínky pro vykonání kolokvia byly objektivní. Rovněž se uvádí, že byl stěžovateli poskytnut celkově čtvrtý termín pro vykonání kolokvia, avšak nepodařilo se mu jej s úspěchem vykonat.

[22] Krajský soud správně poukázal na to, že teprve kdyby došlo k ukončení studia stěžovatele v důsledku nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu, tedy i pro neudělení předmětného kolokvia, pak rozhodnutí o ukončení studia bude rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., a bude přezkoumatelné ve správním soudnictví.