Vydání 1/2012

Žalobce podal žádost o poskytnutí příspěvku ze státního rozpočtu ke splátkám hypotečního úvěru poskytnutého na koupi bytu nebo rodinného domu s jedním bytem. Ministr pro místní rozvoj jej dne 10. 1. 2005 vyrozuměl o tom, že mu příspěvek poskytnut nebude, neboť účelem hypotečního úvěru poskytnutého žalobci nebyla dle minstra pro místní rozvoj koupě bytu či domu, ale předchozí půjčky, byť z peněžních prostředků získaných touto předchozí půjčkou žalobce koupi bytu hradil.

Žalobce napadl akt ministra pro místní rozvoj žalobou u Městského soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 26. 6. 2006 odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený akt není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s.

Uvedené usnesení městského soudu bylo ke kasační stížnosti žalobce zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, čj. 5 Afs 29/2007-79. V něm zdejší soud uvedl, že názor městského soudu o nedostatku pravomoci žalovaného a ministra pro místní rozvoj rozhodnout ve věci žádosti o poskytnutí příspěvků je nepřezkoumatelný, neboť nemá dostatečnou oporu v odůvodnění. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že příspěvky k hypotečnímu úvěru se poskytují ze státního rozpočtu a představují jednu z forem veřejné podpory, přičemž poskytovatelem těchto příspěvků je žalovaný. Je to poskytovatel, komu obecně přísluší rozhodnout o tom, jakým způsobem a za jakých podmínek budou příspěvky poskytovány. V daném případě žalovaný uzavřel ve smyslu § 9 nařízení vlády č. 249/2002 Sb. za účelem poskytování příspěvků smlouvu s hypoteční bankou. Městský soud při svém rozhodování pochybil, pokud nezjistil, které ze svých pravomocí žalovaný formou smlouvy přenesl na hypoteční banku, a bez tohoto zjištění učinil závěr o nedostatku pravomoci žalovaného.

Městský soud následně doplnil dokazování a zjistil, že smlouvou ze dne 18. 12. 2002 nebyla na Komerční banku, a.s., přenesena pravomoc rozhodovat o žádostech žadatelů o poskytnutí příspěvků k hypotečnímu úvěru. Konstatoval, že je to pouze žalovaný, kdo posuzuje, zda v bankou předloženém případě byly podmínky pro poskytování příspěvku splněny, a v tomto směru vydává pro banku závazné stanovisko. Uzavřel proto, že příspěvky k hypotečnímu úvěru, o které žalobce žádal, se poskytují ze státního rozpočtu a představují jednu z forem veřejné finanční podpory, kdy poskytovatelem příspěvků je žalovaný jako ústřední orgán státní správy ve smyslu § 14 odst. 2 rozpočtových pravidel.

Městský soud dále provedl výklad nařízení vlády č. 249/2002 Sb. a dovodil, že toto nařízení zakládá žadateli subjektivní právo na poskytnutí příspěvku, pokud splní podmínky uvedené v § 3 odst. 1 citovaného nařízení. Tento závěr podepřel též § 4 odst. 1 větou prvou citovaného nařízení, která formuluje toto právo jako "". Z uvedeného městský soud dovodil, že napadený akt o nevyhovění žádosti žalobce o poskytnutí příspěvku k hypotečnímu úvěru je rozhodnutím o veřejném subjektivním právu žalobce ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a to bez ohledu na jeho formu (neformální přípis). Tento akt je tak podle městského soudu z materiálního hlediska negativním rozhodnutím poskytovatele o žádosti žadatele o poskytnutí ve smyslu § 14 odst. 3 věty prvé rozpočtových pravidel.

Takové rozhodnutí je však ze soudního přezkumu výslovně vyloučeno § 14 odst. 4 rozpočtových pravidel, proto městský soud žalobu proti takovému rozhodnutí usnesením ze dne 16. 9. 2009 odmítl jako nepřípustnou ve smyslu § 68 písm. e) s. ř. s.

Žalobce (stěžovatel) podal proti rozhodnutí městského soudu kasační stížnost, ve které popsal obsáhle historii celého případu a zdůraznil, že výsledkem postupu žalovaného a banky je situace, kdy mu nebyl přiznán příspěvek, na který má nárok.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.