1321/2007
Řízení před soudem: k povinnosti podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru Evropských společenství
Ej 272/2007
Řízení před soudem: k povinnosti podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru Evropských společenství
k § 48 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního, ve znění zákona č. 555/2004 Sb.
k čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství
Ve správním soudnictví může položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropských společenství (čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství) krajský soud jako soud, proti jehož rozhodnutí lze podat kasační stížnost jako opravný prostředek podle vnitrostátního práva. Předběžnou otázku může krajský soud položit jak z vlastní iniciativy, tak k návrhu účastníka řízení, přičemž nepochybně může použít i formulaci otázky, jak ji navrhl účastník řízení. Nejvyšší správní soud jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je povinen Soudnímu dvoru Evropských společenství předběžnou otázku položit, přičemž i on může použít formulaci otázky, jak ji navrhl účastník řízení.
První a základní podmínkou pro položení předběžné otázky krajským soudem nebo Nejvyšším správním soudem však je, že tyto soudy považují rozhodnutí Soudního dvora Evropských společenství o předběžné otázce za nutné k tomu, aby ve věci mohly rozhodnout.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2007, čj. 3 As 22/2006-138)
Věc:
Akciová společnost T. proti Českému telekomunikačnímu úřadu o udělení licence, o kasační stížnosti žalobkyně.Žalobkyně podala žádost o udělení telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné mobilní telekomunikační sítě v kmitočtovém pásmu 450 MHz pro celé území České republiky. Rozhodnutím ze dne 4. 6. 2004 Český telekomunikační úřad požadovanou telekomunikační licenci žalobkyni neudělil, neboť nebyla splněna základní podmínka pro její udělení, a to disponibilita požadovaných kmitočtů.
Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala odvolání, které dne 23. 8. 2004 předseda Českého telekomunikačního úřadu zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí zejména konstatoval, že telekomunikační licence ke zřizování a provozování mobilní sítě v pásmu 450 MHz, udělená společnosti s ručením omezeným E. dne 7. 2. 2002, nebyla v době jejího udělení licencí zcela novou. Ve smyslu zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 151/2000 Sb.“), se jednalo o nezbytné nahrazení stávající licence, a to vzhledem k přijaté nové právní úpravě. Nemohlo tedy dojít ke zvýhodnění společnosti E. a porušení § 14 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb. Kmitočty v pásmu 450 MHz byly totiž uvedené společnosti přiděleny již v roce 1990 k původní licenci a nebyly předmětem licence obnovené.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou, ve které zejména namítala, že nedostatek disponibilních kmitočtů v pásmu 450 MHz je bezprostředním důsledkem ponechání kmitočtového přídělu společnosti E. v nedotčeném stavu, přestože je zachování tohoto přídělu v rozporu s § 26 odst. 2 písm. a) zákona č. 151/2000 Sb. a v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/20/ES o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (autorizační směrnice), se směrnicí Evropské komise 2002/77/ES o hospodářské soutěži na trzích sítí a služeb elektronických komunikací a se směrnicí 90/388/EHS o hospodářské soutěži na trhu telekomunikačních služeb. Dne 29. 9. 2005 žalobkyně rozšířila žalobu podáním, v němž navrhla, aby Městský soud v Praze položil podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropských společenství (dále jen „Soudní dvůr“).
Městský soud v Praze dne 16. 11. 2005 žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku zejména usoudil, že žalobní body (jejich skutkové a právní vymezení) směřují nikoliv proti tomuto napadenému rozhodnutí, nýbrž proti licenci udělené společnosti E. a proti skutkovému a právnímu stavu v důsledku tohoto rozhodnutí existujícímu. Takové rozhodnutí však nelze považovat ve vztahu k žalobkyni za rozhodnutí správního orgánu podle § 65 s. ř. s. a žalobní tvrzení vztahující se k tomuto rozhodnutí nemohou být v rámci projednání žaloby směřující proti jinému rozhodnutí, které je napadeno žalobou, věcně posouzeny. Vůči žalobou napadenému rozhodnutí žalobkyně nesplnila povinnost tvrzení, žaloba tak s ohledem na tuto skutečnost nemohla být důvodná. Pokud žalobkyně argumentovala shora uvedenými směrnicemi, stalo se tak pouze opět ve vztahu k rozhodnutí, kterým byla udělena licence společnosti E. Toto rozhodnutí soud nepřezkoumával, nemohl se tedy věcně zabývat tvrzeným rozporem tohoto rozhodnutí a jeho důsledky s výše uvedenými směrnicemi. V tomto ohledu nebyl
relevantní
ani návrh žalobkyně na jejich přímou aplikaci. Na rozšíření žaloby městský soud reagoval konstatováním, že potřeba položení předběžné otázky Soudnímu dvoru pro něj nevyvstala, protože žalobkyní navržené předběžné otázky se týkají licence udělené společnosti E. Tato licence nebyla a ani nemohla být soudem při rozhodování ve věci posuzována. Tento procesní návrh žalobkyně tedy soud hodnotil tak, že žalobkyně nesplnila povinnost tvrdit skutkové a právní důvody vůči žalobou napadenému rozhodnutí. Již sama tato skutečnost vedla k závěru o nedůvodnosti žaloby a položení předběžných otázek by bylo v daném případě nadbytečné.Rozsudek Městského soudu v Praze napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností, ve které zejména namítala nesprávné právní posouzení věci městským soudem, který dospěl k závěru, že není nutno přímo aplikovat směrnice označené v žalobě; svým procesním postupem soud porušil
„princip účinnosti uplatňování komunitárních nároků“
. Stěžovatelka dodala, že cílem, který žalobou sledovala, byla ochrana jejího veřejného subjektivního práva na přístup ke kmitočtům na základě objektivních, průhledných, nediskriminačních a přiměřených podmínek. Toto právo zaručují evropské směrnice. Soud byl povinen přímo aplikovat ustanovení směrnic, která v žalobě a následném podání stěžovatelka označila. Soud však aplikaci těchto směrnic paušálně odmítl s odůvodněním, že jejich aplikace v daném případě není relevantní
, protože se týkají výlučně licence udělené společnosti E. S tím stěžovatelka nesouhlasí, protože je relevantní
přezkoumat soulad existence licence společnosti E. s právem Společenství – soulad této licence s právem Společenství přímo ovlivňuje zákonnost napadených rozhodnutí. V této souvislosti stěžovatelka zdůraznila, že postup soudu v praxi znemožňuje, aby se úspěšně dovolala ochrany svého veřejného subjektivního komunitárního práva. Toto řízení bylo jediným řízením podle českého práva, které jí poskytovalo alespoň teoretickou možnost obrany jejího práva a možnost bránit toto právo jinými právními prostředky nemá. Není oprávněna přímo žalobou napadnout licenci společnosti E., ani podání mimořádných opravných prostředků podle správního řádu nedává stěžovatelce naději na úspěch. Svých práv se nemůže domáhat ani žalobou proti nečinnosti správního orgánu. Tím, že soud paušálně odmítl argumentaci založenou na porušení práva Společenství, postupoval v rozporu s principem účinnosti uplatňování komunitárních nároků. V zásadě platí, že komunitární nároky je nutno uplatňovat v souladu s vnitrostátními právními předpisy. Byť se mohou zdát argumenty soudu vedoucí k zamítnutí žaloby z formálního hlediska do jisté míry věrohodné a logické, ve světle principu účinnosti uplatňování komunitárních nároků nemohou obstát. Soud měl na základě principu účinnosti přezkoumat soulad existence licence společnosti E. s evropskými směrnicemi a soulad napadených rozhodnutí s § 26 odst. 2 písm. a) zákona č. 151/2000 Sb. Závěrem stěžovatelka mimo jiné navrhla, aby se Nejvyšší správní soud obrátil na Soudní dvůr s předběžnými otázkami, které sama formulovala, a zdůraznila, že primárním účelem podání z 29. 9. 2005 bylo navrhnout předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru. Paušální odmítnutí tohoto podání pro rozpor s koncentrační zásadou stěžovatelka považuje za účelové; považuje to za procesní vadu, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku.Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) K námitce, že rozsudek Městského soudu je nezákonný též proto, že tento soud dospěl v závěru, že v projednávané věci nebylo nutné aplikovat směrnice 2002/20/ES a 2002/77/ES, a že Soudnímu dvoru nepoložil předběžné otázky, které byly specifikovány v podání stěžovatelky ze dne 29. 9. 2005, a k návrhu stěžovatelky, aby tyto předběžné otázky předložil Soudnímu dvoru Nejvyšší správní soud, se uvádí:
K otázce aplikace uvedených směrnic se vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku Městský soud v Praze, když především uvedl, že stěžovatelka netvrdila rozpor žalobou napadeného rozhodnutí s právem Evropských společenství. Uvedl dále, že stěžovatelka argumentovala uvedenými směrnicemi opět ve vztahu k rozhodnutí, jímž byla udělena licence společnosti E. Toto rozhodnutí však soud nepřezkoumával, a nemohl se tedy věcně zabývat tvrzeným rozporem tohoto rozhodnutí a jeho důsledky s uvedenými směrnicemi.
S tímto odůvodněním se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a pouze v obecné poloze dodává, že otázkou, zda ta která směrnice byla či nebyla transponována do vnitrostátního práva, zda se tak stalo odpovídajícím způsobem a formou, by se správní orgány i soudy musely zabývat tehdy, jestliže by tato otázka skutečně vyplývala z předmětu řízení (podle čl. 249 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství „
Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům.
“).Rozhodování o předběžných otázkách upravuje čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství. Podle něj:
„Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se:
a) výkladu této smlouvy,
b) platnosti a výkladu aktů orgánů Společenství a ECB,
c) výkladu statutů orgánů zřízených aktem Rady, pokud tak tyto statuty stanoví.
Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nutné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce.
Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr.“
Z tohoto ustanovení je třeba dovodit, že předběžnou otázku může položit Soudnímu dvoru soud, proti jehož rozhodnutí vnitrostátní právo připouští opravné prostředky. Ve sféře správního soudnictví jsou to krajské soudy, protože proti jejich rozhodnutí je přípustná kasační stížnost jako opravný prostředek podle vnitrostátního práva.
Předběžnou otázku může tento soud položit jak z vlastní iniciativy, tak k návrhu účastníka řízení; nepochybně může použít i otázky, které účastník řízení v rámci návrhu na položení předběžné otázky formuloval.
Nejvyšší správní soud jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je povinen předběžnou otázku položit, přičemž nepochybně i on může při formulaci předběžné otázky použít návrh, který v tomto směru předložil účastník řízení.
První a základní podmínkou pro postup krajského soudu však je, že tento soud považuje rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce za nutné k tomu, aby ve věci mohl rozhodnout. Tutéž podmínku je třeba dovodit i pro položení předběžné otázky Nejvyšším správním soudem.
V projednávané věci, jak již bylo shora uvedeno, Městský soud v Praze přezkoumával rozhodnutí žalovaného, které se nevztahovalo ke komunitárnímu právu (k citovaným směrnicím). Proto nejen že přímo neaplikoval uvedené směrnice, ale ani nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru. Rovněž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pro rozhodnutí o kasační stížnosti není třeba Soudnímu dvoru položit předběžnou otázku, a proto návrhu v tomto směru nevyhověl.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.