Vydání 10/2016

Úřad městské části Praha 22 rozhodl dne 15.10.2010 o změně stavby "". Proti tomuto rozhodnutí podalo Společenství vlastníků jednotek domu čp. 1370, Nové náměstí 1370, Praha (dále jen "SVJ"), odvolání ze dne 16.11.2010, které za SVJ podepsali předseda výboru a žalobce jakožto člen výboru. Podáním ze dne 6.6.2011 žalobce oznámil žalovanému, že přistupuje jakožto druhý odvolatel do odvolacího řízení. Žalovaný rozhodnutím ze dne 2.1.2012 k podanému odvolání SVJ změnil některé podmínky uvedené ve výroku rozhodnutí I. stupně a ve zbytku správní rozhodnutí potvrdil. Žalobcovo odvolání pak zamítl jako opožděné.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce správní žalobu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.4.2016, čj. 5 A 41/2012-250, žalobu zamítl jako nedůvodnou. Uvedl, že spornou otázkou mezi stranami je to, zda měl žalovaný projednat žalobcovo odvolání věcně, ačkoli bylo podáno až v řádu měsíců po uplynutí lhůty k podání odvolání. Městský soud neměl pochyby ohledně účastenství žalobce v územním řízení. Žalobce, který vlastní bytovou jednotku v sousedství umisťované stavby, byl účastníkem řízení podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona z roku 2006. Jako takový měl mj. právo být přítomen ústním jednáním a činit procesní návrhy, včetně podání odvolání proti územnímu rozhodnutí. Je tedy patrné, že žalobce sice účastníkem byl, avšak nevystupoval v něm sám za sebe, nýbrž za SVJ, jehož byl členem a rovněž členem výboru SVJ. Správní orgán I. stupně se žalobcem jednal jako se zástupcem SVJ. Není proto možné, aby žalobce následně, jen z důvodu, že se pro něj situace vyvinula procesně nepříznivě (SVJ nebyla v jiném řízení přiznána aktivní legitimace), začal tvrdit, že vlastně v řízení vystupoval i sám za sebe a že úkony, které činil jako zástupce SVJ, je nutno přičíst i jemu samotnému jako fyzické osobě. Žalobce v řízení na prvním stupni aktivně nevystupoval. Tento nedostatek nelze zhojit pozdější argumentací, že žalobce v roli člena výboru SVJ nejednal jen za SVJ, nýbrž i sám za sebe, nebo podle níž svým podáním (odvoláním) ze dne 6.6.2011 jen přistoupil k odvolání SVJ. Stavební zákon z roku 2006 ani správní řád neznají pojem přistoupení k procesnímu úkonu v postavení vedlejšího účastníka, s výjimkou § 141 odst. 3 správního řádu, který se týká sporného řízení správního, nikoli klasického správního řízení. Žalobcovo odvolání bylo tedy samostatným procesním úkonem, který musel splňovat formální náležitosti, tedy i včasnost. Odvolání bylo podáno více než půl roku od uplynutí lhůty pro jeho podání, a proto žalovaný správně odvolání zamítl jako opožděné. Důvodem pro odmítnutí byly rovněž stanoveny meze soudního přezkumu. Městský soud se tedy mohl zabývat pouze tím, zda bylo odvolání včasné, nebo skutečně opožděné.

Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Stěžovatel mimo jiné namítal porušení svých procesních práv, v důsledku čehož byla porušena i jeho práva hmotná. Dále uvedl přehled evropské právní úpravy týkající se ochrany životního prostředí, veřejnosti a dotčené veřejnosti a jejích práv, ze které vyplývá, že institut dotčené veřejnosti mezi fyzickými a právnickými osobami a pro přiznání statutu je rozhodujícím kritériem, zda mohou být tyto osoby ovlivněny rozhodovací činností pro oblast životního prostředí. Městský soud se však zaměřil výhradně na prověření aktivní legitimace SVJ a žalobce, aniž by se zabýval hmotněprávními důsledky správních a soudních rozhodnutí, proti kterým žalobce brojil jako člen výboru SVJ, jako člen SVJ i jako fyzická osoba. Městský soud dle stěžovatele hodnotil věc podle vnitrostátního "" práva.

Závěrem stěžovatel shrnul, že mu náleží práva dotčené veřejnosti a v řízení může, resp. musí vystupovat jako fyzická osoba dotčená na právech realizací daného záměru.

Žalovaný se vyjádřil ke kasační stížnosti tak, že trvá na opožděnosti odvolání stěžovatele, a ztotožnil se se závěry městského soudu. Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti vyjádřila tak, že v řízení nebylo pochyb o postavení stěžovatele jako účastníka územního řízení, přičemž stěžovatel v řízení nevystupoval sám za sebe, nýbrž za SVJ. S ohledem na jeho účastníka řízení tak postrádá relevanci jeho argumentace o jeho postavení příslušníka dotčené veřejnosti. Stěžovatel mohl sám za sebe aktivně vystupovat a uplatit svá práva. K výčtu práva Evropské unie a judikatury Soudního dvora Evropské unie ve stručnosti uvedla, že by aplikace komunitárního práva nic nezměnila na tom, že stěžovatel byl účastníkem řízení.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.