Vydání 6/2012

[8] Nejvyšší správní soud dříve, než mohl přistoupit k věcnému posouzení jediné uplatněné kasační námitky, se musel zabývat otázkou, zda byla kasační stížnost podána osobou oprávněnou (III.A) a ve lhůtě pro podání kasační stížnosti (III.B). Pouze v případě kladné odpovědi na prvou otázku má význam zabývat se otázkou druhou, tj. včasností kasační stížnosti.

[9] Dle § 102 s. ř. s. mohou kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu podat účastníci řízení, z něhož rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení.

[10] Osobě náleží postavení osoby zúčastněné na řízení ve smyslu § 34 odst. 1 s. ř. s. za splnění podmínky materiální a podmínky formální (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2004, čj. 7 As 33/2003-80, č. 489/2005 Sb. NSS, a ze dne 17. 12. 2010, čj. 7 As 70/2009-190, č. 2341/2011 Sb. NSS). Podmínka materiální je v případě stěžovatelky splněna, neboť zrušením správního rozhodnutí podle návrhu výroku soudu by mohla být přímo dotčena. Rozhodnutím žalovaného bylo stěžovatelce založeno právo umístit do území blíže specifikovanou stavbu. Zrušením tohoto rozhodnutí by jí bylo toto právo odňato. Formální podmínka v případě stěžovatelky naopak splněna nebyla, neboť se do řízení o žalobě až do okamžiku podání kasační stížnosti nepřihlásila jako osoba zúčastněná na řízení. Stěžovatelka tedy nebyla v řízení před městským soudem osobou zúčastněnou na řízení, a při restriktivním výkladu § 102 s. ř. s. by tedy ani nebyla oprávněna podat kasační stížnost proti rozsudku městského soudu, kterým byla přímo dotčena na svém právu.

[11] Podstatou argumentace stěžovatelky je, že nebyla o řízení před městským soudem řádně vyrozuměna. Proto také nesplnila formální podmínku svého účastenství. Při posuzování této otázky Nejvyšší správní soud interpretoval soudní řád správní se zřetelem na ústavní principy. Formalistický postup, který prostřednictvím sofistikovaného odůvodnění vede ke zřejmé nespravedlnosti, nelze tolerovat (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 127/96, N 68/5 SbNU 519, č. 68/1996 Sb. ÚS, a ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09). Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že aplikace § 34 odst. 2 s. ř. s. předpokládá aktivní postup soudu při zjišťování okruhu možných osob zúčastněných na řízení. Pokud krajský soud nevyrozumí o probíhajícím soudním řízení účastníka předcházejícího správního řízení odlišného od žalobce, postupuje v rozporu se zákonem a dopouští se vady řízení (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, čj. 1 As 39/2004-75, č. 1479/2008 Sb. NSS, a ze dne 2. 5. 2007, čj. 5 As 3/2007-68).

[12] Městský soud v daném případě vyrozuměl osoby, u nichž přichází v úvahu postavení osoby zúčastněné na řízení, o probíhajícím řízení ve smyslu § 34 odst. 2 s. ř. s. vyvěšením oznámení na úřední desce soudu dle § 42 odst. 3 s. ř. s. Toto vyrozumění se vztahuje nejen na osoby výslovně uvedené v příloze k tomuto oznámení, ale i na všechny další osoby, které se potenciálně mohou stát osobami zúčastněnými na řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2010, čj. 1 As 17/2010-294, část VI.). Podmínkám, za nichž lze přistoupit k doručování osobám zúčastněným na řízení vyvěšením na úřední desce, se Nejvyšší správní soud detailně věnoval v rozsudku ze dne 5. 8. 2010, čj. 7 Afs 6/2010-201. „velký počet osob zúčastněných na řízení‘“ (zvýraznění doplněno).

[13] Na základě těchto východisek dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že postup dle § 42 odst. 3 s. ř. s. nebyl na stěžovatelku v dané věci aplikovatelný. Soud vzal především v úvahu konkrétní postavení stěžovatelky v dané věci. Stěžovatelka byla tzv. hlavním účastníkem územního řízení (§ 27 odst. 1 a 3 správního řádu), neboť územní řízení se vedlo o žádosti. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve spojení s rozhodnutím žalovaného založilo právo umístit do území stavbu právě . Soudní řízení, jehož předmětem bylo právě toto správní rozhodnutí, se závažným způsobem dotýkalo práv a zájmů stěžovatelky. Její zájem na tom, aby se mohla v řízení o žalobě vyjádřit k obsahu podané žaloby a využít i ostatní procesní práva přiznaná osobám zúčastněným na řízení, nelze srovnávat s intenzitou zájmu ostatních osob, které mohly být přezkoumávaným rozhodnutím přímo dotčeny na svých právech. Ty tvoří velmi početnou skupinu, v níž takřka není možné identifikovat její jednotlivé účastníky. Ostatně v případě rozhodnutí o umístění stavby bytového domu je téměř nemožné předem určit přesnou teritoriální hranici oddělující osoby přímo dotčené na jejich právech od ostatních „“ osob. Ve vztahu k těmto osobám tak obecně lze využít postupu doručování dle § 42 odst. 3 s. ř. s., to samozřejmě za splnění podmínek upravených v tomto ustanovení. Žadatele o vydání územního rozhodnutí je však možné identifikovat vždy, a to nejen z obsahu žaloby, ale především z obsahu správních rozhodnutí a správního spisu obecně.

[14] Nejvyšší správní soud uzavírá, že žadateli o vydání územního rozhodnutí (tzv. hlavnímu účastníkovi správního řízení) je třeba doručit vyrozumění dle § 34 odst. 2 s. ř. s. adresně, nikoliv jeho vyvěšením na úřední desku soudu dle § 42 odst. 4 s. ř. s. Doručení vyrozumění jeho vyvěšením na úřední desku tedy bylo ve vztahu ke stěžovatelce procesně neúčinné.

[15] Tento závěr není v rozporu se zásadou procesní rovnosti. Právě naopak. S osobami zúčastněnými na řízení je možné a někdy dokonce nutné zacházet odlišně, jestliže se tak děje na základě objektivních kritérií a z racionálních důvodů (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, čj. 1 Ans 2/2008-52, č. 1626/2008 Sb. NSS). Rozlišování osob zúčastněných na řízení pro účely doručování vyrozumění dle § 34 odst. 2 s. ř. s. dle toho, zda se jedná o tzv. hlavního účastníka správního řízení, je založeno na objektivním kritériu. Současně se jedná o rozlišování racionální. Hlavním účastníkům správního řízení správní rozhodnutí zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti anebo závazně určuje, že určitá práva mají či nemají. Proto u těchto hlavních účastníků zájem na tom, aby se jim s určitostí dostaly do dispoziční sféry písemnosti významné pro uplatňování jejich práv v řízení, musí nutně převážit nad zájmem na rychlosti a hospodárnosti soudního řízení správního. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že zásada procesní rovnosti chrání subjektivní práva účastníků řízení. Jejím smyslem není usnadňovat činnost soudů, a to třebas právě i na úkor ochrany subjektivních práv účastníků. Ostatně i zákon sám rozlišuje osoby zúčastněné na řízení, jejichž okruh je ze žaloby zřejmý, na straně jedné, a eventuální osoby zúčastněné jiné, na jejichž existenci usuzuje soud kdykoliv před nařízením jednání (srov. § 74 odst. 1 a naproti tomu odst. 2 s. ř. s.). Porušením procesní rovnosti tak dle okolností jistě nebude adresné doručení jedněm, a vyrozumění úřední deskou druhým.

[16] Právě prezentovaný právní názor není nikterak rozporný s právním názorem vyjádřeným ve shora uvedeném rozsudku čj. 1 As 17/2010-294. V tomto rozhodnutí se totiž Nejvyšší správní soud vyjádřil k otázce doručení vyrozumění dle § 34 odst. 2 s. ř. s. uveřejněním na úřední desce soudu osobám, které vůbec nebyly účastníky správního řízení, z něhož vzešlo žalobou napadené správní rozhodnutí. V nyní posuzovaném případě je však stěžovatelem tzv. hlavní účastník správního řízení. Oba případy jsou proto kvalitativně naprosto odlišné.

[17] Srovnatelný právní názor vyslovil zdejší soud již rozsudkem ze dne 25. 7. 2007, čj. 1 As 1/2007-104. V něm schválil doručení oznámení osobám zúčastněným na řízení vyvěšením na úřední desce, avšak současně zdůraznil nutnost odlišného procesního postupu ve vztahu ke stavebníkovi: „[Postup vyvěšením na úřední desku soudu] . “ (zvýraznění doplněno).

[18] Ostatně soudní řád správní zavedl institut osoby zúčastněné na řízení právě z toho důvodu, aby zlepšil procesní postavení osob, kterým správní rozhodnutí založilo subjektivní veřejné právo nebo povinnost. Ty se však často až do roku 2003 vůbec nedozvěděly o napadení správního rozhodnutí před soudem: „“ (důvodová zpráva k návrhu soudního řádu správního ze dne 15. 4. 2002, tisk č. 1080/0, dostupné v digitálním repozitáři Poslanecké sněmovny na http://snemovna.cz/cgibin/ascii/sqw/text/tiskt.sqw?O= 3&CT=1080&C T1=0).

[19] Lze tedy shrnout, že stěžovatelka nemohla naplnit formální podmínku potřebnou pro to, aby jí v řízení před městským soudem náleželo postavení osoby zúčastněné na řízení, v příčinné souvislosti s procesní vadou městského soudu. Ten ji totiž řádně dle § 34 odst. 2 s. ř. s. nevyrozuměl o probíhajícím soudním řízení a nevyzval ji, aby soudu sdělila, zda bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Pokud by za této situace odmítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky jen proto, že byla podána osobou zjevně neoprávněnou, dopustil by se tímto formalistickým postupem nespravedlivého rozhodnutí. Ustanovení § 106 odst. 2 s. ř. s. je proto třeba vykládat tak, že soudem opomenutá osoba může uplatnit práva osoby zúčastněné na řízení též podáním kasační stížnosti.

(...)

[25] Z obsahu soudního spisu plyne, že kasační stížností napadený rozsudek byl vyhlášen při jednání soudu dne 13. 4. 2011. Nadiktovaný protokol o jednání byl přepsán dne 13. 4. 2011. Dne 3. 5. 2011 byla městskému soudu doručena žádost zástupkyně stěžovatelky o povolení nahlížet do spisu. V žádosti je uvedeno, že stěžovatelka sice není účastníkem tohoto soudního řízení, nicméně má na věci právní zájem, jelikož je stavebníkem dané stavby. V závěru stěžovatelka poukazuje na to, že výsledek řízení zásadně ovlivní stěžovatelku jako stavebníka předmětné stavby a vlastníka pozemků, a to zejména pokud jde o nakládání s nemovitostmi. Dne 23. 5. 2011 sdělil městský soud zástupkyni stěžovatelky, že může do spisu nahlédnout. Zástupkyně stěžovatelky tak učinila dne 3. 6. 2011. Rozsudek byl písemně vyhotoven dne 30. 6. 2011, kdy byl současně předsedkyní senátu udělen pokyn k jeho doručení účastníkům řízení.

[26] Z obsahu soudního spisu plyne, že nejpozději po vynesení rozsudku městského soudu, avšak ještě před ukončením řízení před městským soudem (tj. do nabytí právní moci rozhodnutí o žalobě), se stěžovatelka dozvěděla o tom, že městský soud vede řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného. V této fázi řízení nahlížela do spisu (cca po dobu 1,5 hodiny), v němž byl mj. založen protokol o jednání, při němž byl rozsudek vyhlášen, stejně jako výzva adresovaná osobám zúčastněným na řízení, aby soudu sdělily, zda budou uplatňovat v řízení svá práva. Pokud by tedy stěžovatelka byla dostatečně bdělá při ochraně svých práv, mohla by se v tomto okamžiku přihlásit do řízení jako osoba zúčastněná. Nebránilo by tomu marné uplynutí lhůty dle § 34 odst. 2 s. ř. s., neboť s ohledem na procesně neúčinné doručení oznámení nezačala stěžovatelce plynout žádná lhůta pro sdělení, zda bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2010, čj. 7 As 70/2009-190, citovaný v bodě [10] shora). Za těchto podmínek by se stěžovatelka přihlásila do řízení jako osoba zúčastněná z vlastní iniciativy, nikoliv na výzvu soudu, a proto by splnění formální podmínky dle § 34 odst. 2 s. ř. s. nebylo podrobeno zkoumání, zda se jedná o úkon včasný či opožděný.

[27] Nelze samozřejmě stěžovatelce klást k tíži, že se v situaci, kdy již byl vyhlášen rozsudek městského soudu a čekalo se toliko na jeho písemné vyhotovení a doručení, nepřihlásila do řízení z vlastní iniciativy jako osoba zúčastněná. V této fázi by totiž již fakticky nemohla uplatnit svá stěžejní práva týkající se vlastního předmětu řízení, tj. právo předkládat písemná vyjádření, požádat u jednání soudu o udělení slova. Nejvyšší správní soud ostatně v části III.A shora uvedl, že i za této situace byla stěžovatelka oprávněna podat kasační stížnost. Pokud Nejvyšší správní soud posuzuje otázku včasnosti podání kasační stížnosti, musí na stěžovatelku vztáhnout § 106 odst. 2 větu druhou s. ř. s. Stěžovatelka totiž uplatňuje práva osoby zúčastněné na řízení teprve po vydání rozhodnutí, a to podáním kasační stížnosti. Stěžovatelka se ještě před doručením rozsudku účastníkům řízení před městským soudem dozvěděla, že předmětem řízení je rozhodnutí o umístění stavby vydané k její žádosti a že ve věci již byl vyhlášen rozsudek. Současně jí bylo umožněno nahlížet do spisu. S ohledem na konkrétní okolnosti tohoto specifického případu není nepřiměřenou zátěží klást na stěžovatelku požadavek, aby sama iniciativně u městského soudu průběžně zjišťovala, zda byl rozsudek vypraven k doručení účastníkům a kdy byl doručen poslednímu z nich. Byla-li by stěžovatelka dostatečně bdělá, mohla bez větších obtíží zjistit, kdy jí počala plynout lhůta pro podání kasační stížnosti, a podat pak třebas jen blanketní kasační stížnost.

[28] Rozsudek městského soudu byl doručen poslednímu z účastníků dne 11. 7. 2011. Od tohoto okamžiku se odvozuje běh lhůty pro podání kasační stížnosti stěžovatelkou. Lhůta pro podání kasační stížnosti tedy uplynula dne 25. 7. 2011. Stěžovatelka podala kasační stížnost až dne 4. 8. 2011, a proto se jedná o kasační stížnost opožděnou. Zmeškání lhůty pro podání kasační stížnosti nelze prominout (§ 106 odst. 2 s. ř. s.).