3089/2014
Řízení před soudem: aktivní legitimace společenství vlastníků jednotek; ochrana hmotných práv
Řízení před soudem: aktivní legitimace společenství vlastníků jednotek; ochrana hmotných práv
k § 65 soudního řádu správního
k § 9 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů)**)
Společenství vlastníků (§ 9 zákona č. 72/1994 Sb.) se může domáhat ochrany hmotných práv, neboť pod správu společných částí domu lze zahrnout vše, co bytovému domu slouží k uspokojení potřeb vlastníků jeho bytů, včetně dostatečně kvalitních podmínek pro bydlení; je proto třeba dovodit aktivní legitimaci společenství vlastníků jednotek k podání žaloby ve správním soudnictví (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), v níž se dovolává ochrany svých hmotných práv, byť by se tato hmotná práva dotýkala i právní sféry jednotlivých vlastníků bytových jednotek.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2014, čj. 4 As 149/2013-31)
Prejudikatura:
č. 2513/2012 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 8/2012 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 451/11); č. 106/2012 Sb. NS.Věc:
Společenství vlastníků jednotek Michle čp. 518, 519, 520, 521, 523 proti Magistrátu hlavního města Prahy, za účasti společnosti s ručením omezeným Centrum Kačerov, o právo na příznivé životní prostředí a na zajištění pohody bydlení, o kasační stížnosti žalobce.Rozhodnutím Úřadu městské části Prahy 4 ze dne 17. 10. 2011 byla v k. ú. Michle umístěna stavba "
Administrativní centrum Kačerov
".Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 6. 2012 zamítl.
Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou u Městského soudu v Praze. Stejně jako v odvolání zde upozorňoval na zhoršení imisí prachu a hluku v důsledku realizace a provozu stavby administrativního centra, kterou rozhodnutí žalovaného potvrdilo.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě mimo jiné konstatoval, že je přesvědčen, že žalobce se jako právnická osoba nemůže dovolávat práva na ochranu příznivého životního prostředí, neboť to je garantováno pouze fyzickým osobám. Žalobce podle žalovaného není oprávněn argumentovat zásahem do práv jednotlivých vlastníků bytových jednotek, kteří se proti rozhodnutí I. stupně nadto nebránili.
Osoba zúčastněná na řízení se k žalobě vyjádřila podáním, v němž mimo jiné tvrdila, že žalobce není aktivně legitimován k podání předmětné žaloby, neboť není nositelem hmotných práv, tudíž se může dovolávat ochrany pouze svých procesních práv, což však neučinil. Poukázala na to, že žalobce je společenstvím vlastníků jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb., jenž má pouze provozovat společné části domu a spravovat je. Účastníky územního řízení však byli i jednotliví vlastníci bytů. Nelze tudíž dovozovat, že žalobce a tito vlastníci bytů mají tatáž práva a že žalobce může hájit práva těchto vlastníků, kteří naopak zůstali nečinní. Žalobce s ohledem na tyto skutečnosti není oprávněn argumentovat zásahem do práva na příznivé životní prostředí a jeho jednotlivých složek.
Žalobce podal k vyjádřením žalovaného a osoby zúčastněné na řízení repliku, v níž uvedl, že ve své žalobě tvrdí porušení konkrétních hmotných práv, jež mu náležejí v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2013, čj. 8 A 113/2012-116, žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že společenství vlastníků bytových jednotek, kterým je i žalobce, bylo do 31. 12. 2012 povinným účastníkem řízení o umístění stavby. Žalobce však nebyl v žalobě oprávněn vznést námitky týkající se práva na příznivé životní prostředí, neboť tato skutečnost se nijak nedotýká jeho právní sféry. Žalobce totiž není vlastníkem domu č. p. 518, 519, 520, 521, 523, ani jednotlivých bytových jednotek, ani k nim nemá žádné jiné právo, které by mohlo být napadeným rozhodnutím dotčeno. Vlastnickými právy naopak disponují jeho členové, které však žalobce v územním řízení nezastupoval, a nemůže tedy jednat místo nich. Žalobce by proto mohl argumentovat dotčením svých práv tehdy, pokud by se rozhodnutí týkalo správy předmětného domu, zejm. výslovně společných částí domu. To však není podle závěru městského soudu předmětný případ, protože napadené rozhodnutí se společných částí výslovně netýká, což ani sám žalobce netvrdí. Všechny žalobní body jsou naopak koncipovány tak, jako kdyby žalobu podávali jednotliví vlastníci bytových jednotek, kteří se domáhají práva na příznivé životní prostředí a na zajištění pohody bydlení, čehož se naopak nemůže dovolávat žalobce. Městský soud neaplikoval na danou kauzu závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3269/2010, č. 106/2012 Sb. NS, protože tam Nejvyšší soud rozhodoval o neoprávněném zasahování do vlastnických práv ostatních vlastníků bytových jednotek ke společným částem domu, přičemž taková námitka v předmětné věci uplatněna nebyla, zvláště když žalobce nemůže být dotčen na právu na příznivé životní prostředí a na zajištění pohody bydlení.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Namítal, že městský soud nesprávně vyhodnotil, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání předmětné žaloby. Stěžovatel je společenstvím vlastníků jednotek podle zákona o vlastnictví bytů, které bylo podle § 85 odst. 2 písm. d) stavebního zákona z roku 2006 ve znění účinném do 31. 12. 2012 účastníkem územního řízení bez jakéhokoli omezení, na rozdíl od stavebního řízení. Stěžovatel měl stejná práva jako ostatní účastníci řízení, a mohl je proto hájit v rozsahu své jednatelské působnosti stejně jako oni, k čemuž dospěl i Nejvyšší správní soud. Stěžovatel opakoval, že umístění administrativního centra vyvolá značný nárůst imisí znečišťujících látek v ovzduší a hluku v oblasti, což bude mít nepochybně vliv i na společné části domu. Městský soud přitom svůj závěr o odmítnutí
ex lege
relevantní
judikatury Nejvyššího soudu blížeji neodůvodnil a nevysvětlil, jen uvedl, jaký je předmět činnosti stěžovatele, do něhož navrhovaná stavba údajně nemůže zasáhnout. Je-li přitom společenství vlastníků podle judikatury Nejvyššího soudu oprávněno hájit práva vlastníků bytů proti imisím soukromoprávními prostředky, nespatřuje stěžovatel jediný důvod, proč by tak nemohlo činit i veřejnoprávními prostředky. Námitky stěžovatele se přitom týkaly nejen bydlení v jednotlivých bytových jednotkách, ale i užívání společných prostor. Umisťovaná stavba je typickým příkladem, kdy do území nadlimitně zatíženého imisemi se umisťuje další stavba s odůvodněním, že zátěž, kterou přinese, bude malá, což Nejvyšší správní soud v minulosti podle stěžovatele správně odmítl.Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti trvala na tom, že společenství vlastníků je samostatným subjektem, který nezastupuje jednotlivé vlastníky bytových jednotek, a nemůže proto hájit jejich práva. Stěžovatel vytrhává dílčí závěry obsažené v judikatuře a nesprávně ji interpretuje ve svůj prospěch. Ačkoli stěžovatel nově účelově tvrdí, že
imise
se budou týkat i společných částí domu, přehlíží, že regulace imisí se vztahuje k fyzickým osobám a k jejich výskytu, nikoli ke společným částem domu bez ohledu na konkrétní fyzické osoby. Stěžovatel proto nemůže bez příslušného zmocnění hájit práva, která ale náležejí jednotlivým vlastníkům bytových jednotek. Odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu není namístě, neboť v daném případě se jedná o veřejnoprávní otázky, jejichž přezkum se řídí jinými procesními předpisy. Osoba zúčastněná na řízení v neposlední řadě odkázala na zákon č. 350/2012 Sb. (kterým se změnil stavební zákon z roku 2006), který zrušil oprávnění společenství vlastníků jednotek být účastníkem územního řízení, protože toto účastenství bylo podle zákonodárce problematické. Proto by bylo nesprávné, aby soud dospěl k závěru, že stěžovatel měl aktivní legitimaci k podání žaloby s výše uvedenými žalobními body.Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
II. Posouzení kasační stížnosti
(...) [17] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se závěrem městského soudu, podle kterého společenství vlastníků bytových jednotek není oprávněno dovolávat se porušení hmotného práva, nýbrž pouze procesního práva, neboť práva na příznivé životní prostředí a práva na pohodu bydlení se mohou domáhat jen příslušní vlastníci jednotlivých bytových jednotek.
[18] Z § 85 odst. 2 písm. d) stavebního zákona z roku 2006 ve znění účinném do 31. 12. 2012, které platilo v době vydání napadeného rozhodnutí, zcela evidentně vyplývá, že zákonodárce tímto speciálním ustanovením chtěl zakotvit možnost společenství vlastníků jednotek hájit své zájmy v územním řízení. Z žádného ustanovení stavebního zákona z roku 2006 a ani z ustanovení soudního řádu správního přitom explicitně nevyplývá, že by společenství vlastníků mělo být omezeno v aktivní legitimaci při podávání správní žaloby, konkrétně v okruhu otázek, které by mohlo vznášet před správním soudem, a kterých by se proto mohlo účinně dovolávat.
[19] K obdobné otázce se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3281/2008, podle kterého "z
pochybňoval-li žalobce aktivní legitimaci společenství vlastníků jednotek k podání žaloby na ochranu vlastnických práv podle § 127 odst. 1
[občanského zákoníku z roku 1964*) ], dovolací soud se ztotožňuje s kladným závěrem vysloveným odvolacím soudem potud, že podání žaloby proti obtěžování hlukem je možné podřadit pod správu domů a pozemků v širším smyslu podle § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., která zahrnuje vše, co bytovému domu slouží k uspokojení potřeb vlastníků jeho bytů. Mezi tyto potřeby nepochybně patří i zajištění dostatečně kvalitních podmínek pro bydlení, které odpovídají příslušným hygienickým předpisům. Je potom logické, a odpovídá to i principu hospodárnosti, aby společenství vlastníků, které je právnickou osobou
sui generis
, zřízenou výlučně pro správu společných prostor bytového domu, bylo oprávněno ve prospěch ochrany vlastnických práv jednotlivých vlastníků bytů a zároveň spoluvlastníků společných prostor podat negatorní žalobu podle § 127 odst. 1
[občanského zákoníku z roku 1964], neboť lze předpokládat, že případná opatření vedoucí ke zdržení se obtěžování sousedního vlastníka imisemi hluku, se týkají i společných částí domů a pozemků, jejichž správu společenství vlastníků bytů vykonává. Ustanovení § 127 odst. 1
[občanského zákoníku z roku 1964] nevylučuje, aby společenství vlastníků bytů bylo v rámci správy společných prostor bytového domu oprávněno v zájmu svých členů podat žalobu na ochranu před imisemi, a to pro příslušnou část bytového domu, kterou spravuje.
"[20] Výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sice byl následně k ústavní stížnosti žalovaného nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, č. 8/2012 Sb. ÚS, zrušen, ale z důvodu nedostatečného zohlednění specifik obecného užívání místní pozemní komunikace, nikoli proto, že by společenství vlastníků nebylo aktivně legitimované pro podání takové žaloby. Na výše zmíněný rozsudek proto Nejvyšší soud navázal v již citovaném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3269/2010, v němž uvedl, že "o
bdobně jako ve výše citovaných případech je pak nutno posuzovat oprávnění společenství podat negatorní žalobu ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1
[občanského zákoníku z roku 1964] proti osobě, která neoprávněně zasahuje do práv vlastníků jednotek ke společným částem domu, a to i tehdy, je-li takovou osobou jeden z vlastníků jednotek a má-li k neoprávněnému zásahu do práv ostatních vlastníků jednotek ke společným částem domu docházet tím, že tato osoba užívá jí vlastněné jednotky v rozporu se zákonem (jako je tomu v projednávané věci). Podstatné pro posouzení legitimace společenství k podání negatorní žaloby je to, zda dochází k neoprávněnému zásahu i ve vztahu ke společným částem domu, či zda se takový zásah týká výlučně práv k některé jednotce (popř. více jednotkám), aniž dochází k zásahu do práv ke společným částem domu. V projednávané věci, v níž společenství (dovolatel) brojí proti tomu, že druhá žalovaná užívá jí vlastněné bytové jednotky v rozporu s kolaudačním rozhodnutím k ubytovávání osob (a nikoliv k bydlení), čímž zasahuje do práv ostatních vlastníků jednotek v domě (mimo jiné i tím, jak užívá společné prostory), je zjevné, že tvrzeným jednáním druhé žalované má docházet i k neoprávněnému zasahování do práv ostatních vlastníků jednotek ke společným částem domu. Společenství (dovolatel) je tudíž aktivně věcně legitimováno podat žalobu o zdržení se tvrzeného jednání žalovanou, a to v rámci správy domu ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.
"[21] Nejvyšší správní soud neshledává důvod pro to, aby se odchyloval od závěrů učiněných civilními soudy, neboť to by bylo v rozporu se zásadou jednotnosti výkladu a aplikace práva. Pokud tedy civilní soudy dospěly k závěru, který nebyl překonán Ústavním soudem, že společenství vlastníků se může domáhat ochrany hmotných práv, neboť pod správu společných částí domu lze zahrnout vše, co bytovému domu slouží k uspokojení potřeb vlastníků jeho bytů, včetně dostatečně kvalitních podmínek pro bydlení, je namístě dovodit aktivní legitimaci stěžovatele k podání žaloby ve správním soudnictví, v níž se dovolává ochrany svých hmotných práv, byť by se tato hmotná práva dotýkala i právní sféry jednotlivých vlastníků bytových jednotek. Nejvyšší správní soud však v tomto směru nezpochybňuje právo jednotlivých vlastníků bytových jednotek domáhat se samostatně ochrany svých práv po splnění příslušných podmínek.
[22] Nejvyšší správní soud k výše uvedenému závěru dospívá nejen s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, ale i s ohledem na nežádoucí následky, ke kterým by vedlo uznání závěru Městského soudu v Praze jako správného. Vzhledem k tomu, že v případě bytového vlastnictví se vytváří velice složitý komplex právních a faktických vztahů, které jsou závislé na samotného charakteru předmětu tohoto vlastnictví a na něj navazující právní úpravy, nelze vždy přesně a jednoznačně určit, zda se určitý zásah týká pouze jednotlivých bytových jednotek, domu jako celku, případně společných částí domu. Aprobování takového stanoviska by tudíž vedlo k ryze umělému dělení toho, který subjekt by se mohl příslušné ochrany úspěšně dovolávat.
[23] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že v případě znečišťujících imisí a hlukových imisí by "
dělení subjektů
", které jsou oprávněny dovolávat se ochrany svých práv, bylo o to absurdnější v tom, že těmito imisemi je zpravidla zasažen celý dům, neboť hluk, vibrace či znečišťující imise
rozptýlené ve vzduchu se evidentně nezastaví před právně teoretickou konstrukcí rozdělující dům na samostatné bytové jednotky a společné části domu. V určitých případech by bylo určení toho, kdo by byl oprávněn domáhat se ochrany hmotných práv, nanejvýš obtížné. Nejvyšší správní soud rovněž nemohl přehlédnout, že v případě městským soudem nastíněného dělení subjektů, jež se mohou dovolávat hmotněprávní ochrany, by v řízení musely, v případě některých panelových domů vystupovat i stovky samostatných subjektů, u nichž by se muselo zkoumat a přesně určit, která práva a jak byla zasažena, což by bylo neúměrně komplikované, nákladné a často prakticky nemožné. Již s ohledem na tento závěr lze názor městského soudu odmítnout.[24] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že v případech, kdy je žalobcem občanské sdružení, jehož účast je v územním řízení založena na základě § 85 odst. 2 písm. c) stavebního zákona z roku 2006 ve spojení s § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, může se takový subjekt v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2008, čj. 8 As 31/2008-72) domáhat pouze ochrany svých procesních práv.
[25] V posuzovaném případě společenství vlastníků jednotek sice je samostatnou právnickou osobou odlišnou od vlastníků jednotlivých jednotek, ale jeho účel je omezen právě na správu společných částí domu a ke konkrétnímu domu, resp. společným částem domu. Smysl takové právní úpravy Nejvyšší správní soud spatřuje v tom, aby tato správa v bytových domech byla efektivně - s ohledem na výše nastíněnou složitost vztahů - zajištěna. Jestliže tedy zákonodárce zakotvil, že společenství vlastníků má určité povinnosti vztahující se ke správě společných částí domu, je nutné mu k dosažení tohoto cíle poskytnout i příslušná práva, včetně možnosti podání správní žaloby, ve které se může domáhat i ochrany hmotných práv.
[26] Na podporu svého závěru Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek ze dne 22. 6. 2011, čj. 1 As 38/2011-146, č. 2513/2012 Sb. NSS, v němž ve vztahu k předchozí úpravě stavebního řízení dovodil, že vlastník bytové jednotky je omezen ve svých právech ve prospěch společenství vlastníků. V tomto případě se jednalo o situaci, kdy stavební řízení bylo vedeno podle předchozího stavebního zákona z roku 1976 a řízení se týkalo výlučně společných částí domu - úpravy související s výměnou vnitřní ležaté kanalizace včetně částečné změny její původní trasy - a spor se fakticky týkal nesouhlasu vlastníka bytové jednotky s rozhodnutím celého společenství vlastníků jednotek. V nyní posuzované věci je účastenství společenství vlastníků jednotek založeno přímo na základě § 85 odst. 2 písm. d) stavebního zákona z roku 2006 a zásah v podobě imisí znečišťujících látek a hlukových imisí se týká rovněž i společných částí domu.
[27] Nelze přehlédnout, že Nejvyšší správní soud v předchozí věci naznal, že účastníkem řízení bylo společenství vlastníků jednotek, a nikoli jednotlivý vlastník bytové jednotky, neboť uvedl, že "v
lastník jednotky je povinen strpět výkon práv a povinností společenství vlastníků jednotek spojených se správou společných částí domu. Své zájmy může uplatňovat uvnitř společenství vlastníků jednotek, např. svou účastí a hlasováním na shromáždění vlastníků jednotek jako nejvyšším orgánu společenství vlastníků jednotek (§ 9 odst. 8, § 11 zákona o vlastnictví bytů). Pouhá skutečnost, že nesouhlasí se způsobem provedení opravy a změny společných částí domu a pozemku, však nemůže odůvodňovat jeho postavení jakožto účastníka stavebního řízení vedle společenství vlastníků jednotek. Opačný výklad, podle něhož by účastníky stavebního řízení, které se týká společných částí domu nebo pozemku, museli být vedle společenství vlastníků jednotek všichni vlastníci bytových jednotek, tj. všichni členové daného společenství vlastníků jednotek, by zcela pomíjel smysl povinného vzniku společenství vlastníků jednotek. Tak by mohl každý, byť i jediný tzv. ,
přehlasovaný' člen společenství vlastníků jednotek i na několik let blokovat výkon správy společných částí nemovitosti na úkor vlastnických práv ostatních vlastníků bytových jednotek.
" I tento rozsudek proto nepřímo dokládá, že společenství vlastníků jednotek může být účastníkem správního řízení, aniž by takovým účastníkem dokonce byli jednotliví vlastníci bytových jednotek, tudíž je namístě dovodit, že v takovém případě může společenství vlastníků uplatňovat před soudem i příslušná hmotná práva, neboť v opačném případě by nebyl nikdo, kdo by se jich mohl úspěšně dovolat.**)
S účinností od 1. 1. 2014 zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem.
*)
S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.