Vydání 6/2015

Komise k projednávání přestupků města Tišnov (správní orgán I. stupně) rozhodnutím ze dne 7. 12. 2012 výrokem I. pod bodem a) zastavila řízení ve věci přestupků proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kterých se měla dopustit Dana D. (dále jen „obviněná“), ublížením na cti žalobce tím, že ho urazila neverbálními gesty vztyčených prostředníčků, neboť skutky, o nichž se vedlo řízení, nejsou přestupkem.

Výrokem I. pod bodem b) téhož rozhodnutí dále správní orgán I. stupně zastavil řízení ve věci přestupků proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, kterých se měla dopustit obviněná ublížením na cti žalobce tím, že ho urazila opakovanými vulgárními výroky, neboť spáchání skutků, o nichž se vedlo řízení, nebylo obviněné z přestupků prokázáno.

Výrokem II. uvedeného rozhodnutí správní orgán I. stupně zastavil řízení ve věci přestupků proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kterých se měla dopustit obviněná úmyslným narušením občanského soužití vyhrožováním újmou na zdraví žalobce tím, že na něho zakřičela, že ho zabije, a jiným hrubým jednáním tím, že lomcovala drátěným pletivem oplocení pozemku rodiny žalobce, neboť spáchání skutků, o nichž se vedlo řízení, nebylo obviněné z přestupků prokázáno.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 3. 2013 k odvolání žalobce výrokem I. rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil tak, že z výroku I. bod a) část vypustil a ve zbytku žalovaný výrok 1. rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Výrokem II. žalovaný zamítl odvolání žalobce proti výroku II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce u Krajského soudu v Brně žalobu a krajský soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2014, čj. 41 A 29/2013-67, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud se v rozsudku mimo jiné zabýval aktivní legitimací žalobce a dospěl k závěru, že žalobce jako navrhovatel v přestupkovém řízení v případě přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích není nadán aktivní žalobní legitimací podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Dovodil však, že žalobci přísluší aktivní žalobní legitimace podle § 65 odst. 2 s. ř. s. V žalobě tudíž má právo namítat zkrácení na svých procesních právech, která jsou mu přiznána zákonem o přestupcích a správním řádem, přičemž takové zkrácení na právech musí mít za následek nezákonné rozhodnutí. Dodal, že v posuzované věci tak například žalobci svědčí právo na to, aby správní orgán zjistil přesně a úplně skutečný stav věci, aby rozhodnutí správního orgánu vycházelo ze skutkového stavu, který má oporu ve spisech, nebo aby rozhodnutí správního orgánu bylo řádně odůvodněno.

Nato se krajský soud zabýval otázkou, zda gesto spočívající ve vztyčení prostředníků obviněnou adresované žalobci lze hodnotit jako obranné jednání dle § 2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích, kterému mělo předcházet jednání žalobce. Dospěl k závěru, že nikoli, což odůvodnil tím, že podstatou nutné obrany je odvracení útoku na společenské vztahy chráněné zákonem, a to činem, který by jinak byl přestupkem namířeným proti samotnému útočníkovi. V daném případě však není zřejmé, která z hodnot chráněných zákonem o přestupcích měla být jednáním žalobce (fotografováním obviněné a vyhrožováním, že bude udána na „“) ohrožena. Navíc však krajský soud dodal, že i v případě, že by jednáním žalobce k ohrožení některé ze zákonem chráněné hodnoty došlo, jednání spočívající ve vztyčení prostředníku není takového charakteru, aby bylo možné tímto jednáním útok žalobce jakkoliv odvrátit. Rozhodnutí žalovaného v části, v níž se opírá o závěry o nutné obraně, proto krajský soud označil za nezákonné.

Krajský soud v návaznosti na žalobní námitku týkající se existence podmínek zastavení řízení shledal rozhodnutí žalovaného v této části nepřezkoumatelné.

Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost.

Stěžovatel brojil proti závěru krajského soudu, že žalobci přísluší aktivní žalobní legitimace dle § 65 odst. 2 s. ř. s. Žalobce podle stěžovatele v žalobě netvrdil, že by postupem správního orgánu byl zkrácen na svých procesních právech, ale pouze polemizoval s právním názorem stěžovatele. Námitka nesprávného hodnocení právní otázky přísluší pouze žalobci aktivně legitimovanému dle § 65 odst. 1 s. ř. s. Tuto aktivní žalobní legitimaci však žalobce nemá, a proto se krajský soud měl zabývat pouze případnou (avšak chybějící) argumentací ohledně zkrácení žalobce na jeho procesních právech. Ani taková námitka by však nebyla důvodná, neboť řízení u správního orgánu I. stupně proběhlo v souladu se zákonem a byly dodrženy všechny základní zásady správního řízení. Dále stěžovatel brojil proti postupu krajského soudu, který rozhodl i o té části rozhodnutí žalovaného, proti němuž žaloba nesměřovala. Žalobce totiž svou žalobou napadl celý výrok I. rozhodnutí žalovaného a proti výroku II. tohoto rozhodnutí žalobu nepodal. Krajský soud však zrušil rozhodnutí žalovaného jako celek. Stěžovatel rovněž brojil proti závěru krajského soudu o nesrozumitelnosti rozhodnutí žalovaného. Uvedl, že ve věci nebylo možné dospět k jinému závěru, než že řízení o přestupku musí být podle § 76 odst. 1 zákona o přestupcích zastaveno, a to ať už z důvodů, že skutek, o němž se řízení vede, se nestal nebo není přestupkem [písm. a)], nebo z důvodů, že spáchání skutku, o němž se řízení vede, nebylo obviněné z přestupku prokázáno [písm. c)]. K jednání spočívajícímu v neverbálním gestu dne 24. 5. 2012, k němuž se obviněná přiznala, stěžovatel uvedl, že správní orgány obou stupňů dospěly k závěru, že toto jednání není přestupkem, byť každý z jiného důvodu. V každém případě však bylo namístě použití § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. K jednání, k němuž mělo dojít dne 3. 6. 2012, spočívajícímu v neverbálním gestu stěžovatel uvedl, že se nejednalo o nutnou obranu, nicméně spáchání tohoto skutku nebylo správním orgánem I. stupně prokázáno. Jestliže je toto gesto urážlivé, nebylo skutečně namístě řízení zastavit podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, ale podle § 76 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Záměna písmene zákonného ustanovení však podle stěžovatele nemá vliv na samotné zastavení řízení.

Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak v žalobě, tak v pozdějších podáních uváděl, že postupem správního orgánu byl zkrácen na svých procesních právech. To doložil citací svého podání, z něhož je zřejmé, že trvá na tom, aby správní orgán zjistil přesně a úplně skutečný stav věci, aby rozhodnutí správního orgánu vycházelo ze skutkového stavu věci a aby rozhodnutí správního orgánu bylo řádně odůvodněno. K druhé kasační námitce žalobce uvedl, že krajský soud byl vázán závěrečným návrhem (petitem) žaloby, ve kterém žalobce navrhoval zrušení celého rozhodnutí žalovaného. Ke třetí stížní námitce, v níž stěžovatel bagatelizoval záměnu zákonných ustanovení, která byla ve věci aplikována, žalobce uvedl, že tímto přístupem stěžovatel zcela potlačil právo účastníků přestupkového řízení na to, aby správní orgán přesně a úplně zjistil skutečný stav věci, aby rozhodnutí vycházelo ze skutkového stavu věci a aby bylo rozhodnutí správního orgánu řádně odůvodněno.

Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.