Vydání 3/2005

Číslo: 3/2005 · Ročník: III

487/2005

Řízení před soudem a žaloba proti nečinnosti

Ej 385/2004
Řízení před soudem: žaloba proti nečinnosti
k § 4 odst. 1 písm. b) a § 79 odst. 1 soudního řádu správního
Ochranu proti nečinnosti správního orgánu nelze odepřít pouze z toho důvodu, že hmotněprávní nárok je povahy soukromoprávní.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2004, čj. 5 As 31/2003-49)
Věc:
Petr R. v P. proti Ministerstvu zemědělství - Pozemkovému úřadu Karlovy Vary o ochranu proti nečinnosti, o kasační stížnosti žalobce.
Okresní pozemkový úřad Karlovy Vary rozhodl dne 27. 10. 1997, že žalobce jako oprávněná osoba není vlastníkem stavební parcely v k. ú. Dražov. Rozhodnutím ze dne 17. 11. 1997 se pak vyslovil k vlastnictví nemovitostí náležejících k původním zemědělským přídělům označeným v grafickém přídělovém plánu pro k. ú. Dražov.
Žalobce se domáhal u Krajského soudu v Plzni žalobou ze dne 7. 3. 2003, označenou jako žaloba o ochraně proti nečinnosti správního orgánu, aby bylo žalovanému uloženo rozhodnout správním rozhodnutím o žalobcově návrhu ze dne 9. 11. 2001 na doplnění rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Karlových Varech ze dne 27. 10. 1997 a ze dne 17. 11. 1997 ve lhůtě soudem stanovené: žalovaný totiž dosud nerozhodl o budovách, které jsou rovněž součástí uplatněného restitučního nároku, a rozhodl toliko o tom, že žalobce není vlastníkem zemědělských nemovitostí v k. ú. Dražov.
Krajský soud v Plzni jako soud I. stupně žalobu odmítl s poukazem na skutečnost, že v dané věci se stěžovatel domáhá ochrany proti nečinnosti pozemkového úřadu, kterému zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v ustanovení § 9 odst. 4 zakládá pravomoc rozhodnout o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti. V mezích takto zákonem vymezené pravomoci správní orgán vydává rozhodnutí ve věci povahy soukromoprávní, avšak v pravomoci správního soudu není poskytování ochrany proti nečinnosti správního orgánu v případě, kde nečinnost spočívá v absenci rozhodnutí vydávaného v soukromoprávní věci. Soud přitom poukázal zejména na ustanovení § 2 s. ř. s., podle něhož soudy poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto zákonem nebo zvláštním zákonem a rozhodují o dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Jde v daném případě o procesní právo, aby věc byla v řádné lhůtě projednána a rozhodnuta. Takové právo je povahy veřejnoprávní, avšak právě proto nelze v oblasti procesněprávní nalézt kritéria pro založení pravomoci správního soudu, a jediným kritériem tak zůstává charakter věci, která má povahu soukromoprávní. Ochrana v těchto věcech je pak zajištěna podle části páté hlavy prvé až čtvrté občanského soudního řádu, ve znění účinném k 1. 1. 2003. Tento rozsah a způsob ochrany nelze podle soudu I. stupně rozšiřovat s použitím pravomocí svěřených správnímu soudu soudním řádem správním, a nelze tak zakládat pro poskytování takovéto ochrany dvojí právní režim.
Proti tomuto rozhodnutí argumentoval žalobce (dále "stěžovatel") v kasační stížnosti tím, že se domáhá rozhodnutí o předmětu řízení, o němž dosud nebylo rozhodnuto, a žalobou požaduje odstranění stavu, který lze kvalifikovat jako nečinnost správního orgánu ve smyslu § 4 odst. 2 s. ř. s. Aplikací výkladu soudu I. stupně by byl rozsah ochrany proti nečinnosti správního orgánu nepřípustně zužován.
Kasační stížnost shledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Z odůvodnění:
Podle ustanovení § 2 s. ř. s. poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.
In fine
citovaného paragrafu lze nalézt důvod, proč lze považovat pravomoc správního soudu svěřenou mu v ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) s. ř. s. za autonomní ve vztahu k obecné charakteristice soudní ochrany poskytované veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob. Je správná úvaha soudu I. stupně o veřejnoprávní povaze procesních práv s důsledky z toho plynoucími, avšak v tomto případě je rozhodující zmocnění vykonávat soudní ochranu i v dalších věcech stanovených tímto zákonem, v jednotlivosti tedy rozhodnout o žalobě proti nečinnosti správního orgánu dle hlavy II dílu 2 soudního řádu správního. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. se může ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
Z ustanovení § 68 písm. b) ve spojení s § 46 odst. 2 s. ř. s. lze dovodit, že jen v řízení o žalobě proti již vydanému rozhodnutí, kterým správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci, má být žaloba odmítnuta a žalobce odkázán na podání nové žaloby podle části páté občanského soudního řádu, ve znění účinném k 1. 1. 2003, avšak pravidla pro řízení proti nečinnosti takový ani žádný podobný důvod nepřípustnosti žaloby neobsahují (shodně i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, čj. 1 Ans 1/2003-48).
Nejvyšší správní soud uzavírá, že ochranu proti nečinnosti nelze odepřít pouze z toho důvodu, že hmotněprávní nárok je povahy soukromoprávní. Bude na soudu I. stupně, aby v dalším řízení posoudil oprávněnost stěžovatelova požadavku podle zásad uvedených v ustanovení § 79 a násl. s. ř. s. Soud podepsaný se touto otázkou neměl důvod zabývat, neboť pro jeho rozhodnutí to nebylo zapotřebí.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o důvodnosti kasační stížnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a proto usnesení soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž tento soud o předmětu žaloby pojedná a rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 1, 2 s. ř. s.).
(ovo)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.